Náboženství je dokladem složitosti světa, ve kterém žijeme

Lidé mají různá náboženství. Každá věří něčemu jinému. Někdo by je dokonce rád zestručnil tím, že představuje jednotlivé směry jako cesty k jedné hoře. Tento příměr však věřící mnoha kultů příkře odmítají.

Co tedy náboženství je? A proč je vůbec na světě?

V dnešní době technologických inovací je pořád ještě hodně míst na světě, včetně těch ve vyspělých zemích, kde se nedá pořádně a důstojně bydlet. Pokud dojedete do Francie, musíte si zvolit trochu lepší hotel, pokud se chcete vyhnout nepořádku. A to je prý kulturně vyspělá země.

A teď si vezměte dobu několik tisíce let nazpět. Tehdy se třeba v dnešní české metropoli Praze nebydlelo vůbec. A před několika staletími tam lidé žili přímo na kupkách hnoje. Mnozí. A co takové Benátky? Dnešní perla architektury, která přitahuje tolik turistů? Zdejší obyvatelé jako i mnohde jinde neměli lepší nápad, než vyhazovat své odpadky včetně obsahu záchodu přímo na hlavu kolemjdoucích z okna.

To je prosím ta „vyspělá“ kultura. Nyní prosím oslavné trubky, uveďme na trůn lidské civilizace: Mohendžodaro. Mluvíme o době mezi 3000 a 1500 př. n. l. Zde měli lidé splachovací záchody běžně, chodili po úhledných chodnících, měli v podstatě vyspělejší města než řada národů dodnes. A co náboženství?

Skoro veškeré žádné. V Mohendžodaru se nenašly žádné doklady náboženského života. Nenalézáme zde totiž ani jediný chrám. Až na pár sošek, o kterých se spekuluje, že by mohly sloužit ke kultickému použití. Nicméně i u těch vědci netuší vůbec nic.

Tak, a teď si vyberte- měli byste raději vyspělou civilizaci - kulturně a společensky a k tomu neměli náboženství, nebo náboženství bez vyspělé civilizace? Tuto otázku si položil sociolog Max Weber.

Max Weber ve své knize o duchu protestanství a kapitalismu správně určil, že čím méně je daná země zaměřená církevně, tím víc se jí daří v jiných oblastech. To neznamená, že by úplně rezignovala na duchovno.

V katolických zemích jako je Itálie a Španělsko Weber zjistil poměrně velkou mentální zabrzděnost, která bránila jejich rozvoji. Zatímco ve Švýcarsku - modelovém příkladu téměř sekulární republiky, tomu bylo naopak.

Realita je taková, že v zemích, kde to bují společenskými problémy a násilím, je náboženství na vzestupu. Nicméně spolu s ním rostou i problémy, nikoliv jejich řešení.

Nepochybně je v tomto případě náboženství zoufalým pokusem si nějak vysvětlit komplikovanost světa, kterému zdejší lidé nerozumí.

O povaze náboženství se začali dohadovat badatelé až v 19. století. Dříve to nebylo vzhledem k šikanózním nástrojům, které používaly církve na kontrolu společnosti, možné. V tomto slova smyslu je naprosto plané, když se církve ohánějí lidmi, kteří v pozdním středověku a renesanci či osvícenectví znamenali pokrok. To, co vymysleli tito jedinci, bylo zpravidla navzdory církvi. Museli hodně lavírovat, aby se vyhnuli pekelným plamenům ohně, ale na tomto světě. Díky hrozbě církevní inkvizice. Dokonce si církev osobuje, že šířila vzdělávání, ale až poté, co to všem ostatním striktně znemožnila.

A k čemu tedy již více svobodní badatelé dospěli?

Především se snažili jít na samotný prvopočátek. Od píky. Řeší náboženství strach z neznáma? Ze smrti? Nebo snad z rodičovských figur jako je otec?

V podstatě se dá říci, že religionisté o původu náboženství bádají dodnes. Nicméně, nabídnu vám teorii, která je, řekl bych, ze všeho nejlépe odpovídající realitě.

Jsou různé metody, jak měřit inteligenci. A to je právě ten problém. Je inteligence sociální, pak numerická a prostě je jejích forem mnoho. Ale když dáme dohromady více typů inteligence, jak na tom budou lidé věřící a nevěřící?

Nevěřící skórují lépe v testech logiky, matematiky a prostorové představivosti. Věřící naopak v testech sociální inteligence. Tento efekt však může být u věřících spíše dokladem o tom, že je to jev pocházející z nouze. Když jste v nějaké církvi, musíte prokazovat vysokou míru konformity, jinak zde ani nemůžete být. Jsou různé typy církví a míry poslušnosti, které vyžadují, ale ani v jedné z nich nemůžete veřejně vystupovat proti jejím dogmatům bez toho, že by nepřišly sankce. Jednou z nich je sociální vyloučení. Věřící jsou tak doslova vycvičeni k formální poslušnosti.

V testech rychlého a automatického myšlení jsou na tom věřící lépe. Jedná se o tendenci vidět za vším záměř či vyšší moc. Ale problém spočívá v tom, že to je automatické myšlení, bez možnosti nadhledu.

Zatímco v reflexivním myšlení jsou na tom lépe nevěřící. To je více střízlivé a hlavně kritické.

Co tedy nabízím jako vysvětlení pro jev zvaný náboženství?

Ti, kteří nechápou podstatu lidské mysli a společnosti, nemají jinou možnost než se uchylovat k nadpřirozeným vysvětlením a prostě věřit. Zatímco ti, kteří zvládnou větší míru nadpřirozena a jsou větší realisté, se obejdou bez náboženství.

Tak, a konundrum zvané náboženství je po staletích bádání konečně vyřešeno.

Zdroje:

Max Weber. Protestantská etika a duch kapitalismu. 2023. Nakladatelství Argo.

Jeff Hawkins. Sandra Blakeslee. On Intelligence. 2005. St. Martin's Griffin.