Článek
Řekněme si to hned na začátku, česko-německé vztahy nebyly nikdy ideální. Češi nebyli rádi, že nad nimi Němci ofrňují nos a Němci si zase nechtěli nechat líbit českou vlezlost a vysměváčství.
Z výpovědí kronik jednotlivých obcí v oblasti Sudet se dozvídáme zajímavé skutečnosti. Totiž, že už před vznikem první republiky neměly česko-německé vztahy v pohraničí na růžích ustláno, i když se lidé v těchto drsných krajích potřebovali navzájem jako sůl. Přesto často nedokázali překročit svůj národnostní stín.
Následující řádky mohou být pro Čechy, ale i pro Němce, poučením, ať se při posuzování druhých raději nejdřív chytí za nos. Za ten vlastní.
Z dobových dokumentů za nacismu
Co je ještě zajímavé číst, jsou úřední dokumenty zachované přes samotný nacismus. V jižních Čechách se za nacismu přimlouvali Jihočeši* za Tyroláky, aby dostali víc luk k pasení krav, zatímco na Moravě, především v Brně, si na Němce jen pořád stěžovali. Že by zde platilo rčení jiný kraj, jiný mrav?
Nakonec byla Šumava po druhé světové válce osazena především bezzemky z chudých částí Čech, Slovenska a Rumunska, a tak po nějakém tradičním obyvatelstvu nezbylo moc stop. Dokonce i příběhy si Němci odvezli s sebou. Dnes je horko těžko sbírají etnografové z obou stran hranice, a tak se dostávají k německým pohádkám a bájím, které v oblasti Sudet kolovaly.
Český historik Rychlík poznamenává, že ať tomu bylo jakkoliv, měli Němci k Čechům specifický až blízký vztah, dokonce byl vtělen i do nacistické ideologie. Zde byli Češi považováni za slavizované Germány. K tomu ještě situaci komplikuje skutečnost, že nemalou část samotného Německa, především v oblasti severovýchodu, obývají Slované a jejich potomci, nikoli Germáni. Tohoto faktu si všiml již profesor Tomáš Masaryk, když se vymezoval proti německým nárokům na český duchovní prostor. A aby toho nebylo málo, název německé spolkové republiky Bavorsko vychází z významu „ti, kteří přišli z Bohemie, tedy z Čech“. Češi a Němci mají tedy mnohem víc společného, než si chtějí vzájemně přiznat. Zjevně se s touto optikou Češi smířit nechtěli a sporný vztah Němců s Čechy a opačně se táhl celou novodobou česko-německou historií jako červená niť. Nejvíce však vybublaly jejich spory právě na sklonku 19. století, na začátku 20. století a samozřejmě za nacismu a následné době vyrovnávání „účtů“.
Devadesátková romantika německo-českých vztahů
Podivné a smutné souvislosti vztahu Němců k Sudetům popisuje prozaicky a bez příkras Petra Klabouchová, rodačka z šumavského Vimperka v knize Prameny Vltavy, když se zmiňuje o 90. letech, kdy byla mezi dvěma zeměmi stržena opona, takto:
Do vltavského údolí zase přišla nová doba. Svoboda, říkali. Svoboda na konci světa. Němci se vrátili. Za levnými šlapkami u cesty, cigaretami bez kolků a nahými trpaslíky z porcelánu.
Holt, nová doba si žádala své. Ale opravdu tohle? Není to spíše znak úpadku nebo jakási degenerace nikoli mezinárodních vztahů, ale vůbec vztahu k sobě samým na obou stranách hranice?
Česká pouť v Sušici a německá valná hromada v Kašperkách
Na konci životnosti rakousko-uherské monarchie došlo k vyhrocení česko-německých vztahů. Není divu, Češi zoufale volali po zrovnoprávnění češtiny s němčinou, a v mnoha případech i úspěšně. Třeba úřady v Brně už na sklonku 19. století stanovily jako podmínku úředního jazyka češtinu, čímž vyloučily řadu lidí německého původu ze státních služeb, poněvadž prostě neuměli plynně česky.
Byli však obyvatelé, kterých se národnostní spory jaksi netýkaly. Jednalo se o lidi na šumavských samotách. Mluvili šumavským dialektem, smíšenou verzí němčiny a češtiny. Chápali se jako součást české země a víc neřešili.
Rozpory přinesly do obou prostředí jednotlivé národnostní spolky. A tak se měla v roce 1908 konat valná hromada německého Böhmerwaldbundu (Šumavský spolek, který působí dodnes) zatímco ve stejnou dobu se měla v Sušici konat pouť. Jako jedno z mála pošumavských měst byla Sušice převážně českým jazykovým územím.
Starosta Sušice byl trochu paranoidní a požádal krajského hejtmana o zákaz německé valné hromady spolku v Kašperských horách, kde se měla konat. Tato žádost sice byla zamítnuta, ale Němce to pořádně namíchlo. Ztropili večer řadu výtržností a dokonce napadli dva české úředníky. Když se následující den Němci přes Sušici vraceli, Češi je na nádraží napadli. Po tom, co se o tom dozvěděli Němci v Kašperských horách, napadli zase oni Čechy. Takhle to tady nějak vypadalo léta před první republikou.
Situace za první republiky
Po založení vlastního československého státu došlo k paradoxní situaci. Němci se jako největší menšina ve státě ocitli v počtu 3,2 milionů uvnitř jeho hranic. Přitom zájem o rozvoj těchto míst byl ze strany státu minimální, prioritou byly samozřejmě české lokality.
Ihned po vzniku samostatného Československa se znovu v Kašperských horách začaly dít věci. Místní Němci se chtěli osamostatnit a připojit se k Rakousku. Než stačili ve věci podniknout reálné kroky, bylo město obsazeno četníky a hrozila vojenská intervence. Dali tedy pokoj. Češi se nakonec snažili situaci řešit obměnou obyvatelstva. Vysílali do oblasti výhradně české státní zaměstnance a podporovali tehdy menšinové, ale české školství. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1930 se více Šumaváků smíšeného původu přihlásilo k české národnosti. Logicky, aby neměli problémy.
Na soumraku první republiky, Hitler povstává
Za doby celosvětové finanční krize se Sudetům moc nedařilo. Inflace a pozbyté zahraničí trhy je velmi zasáhly. Na injekci z Prahy čekat nemohli. Kupodivu, když se dostal k moci Hitler a Československo začalo zbrojit a opevňovat se, došlo k jistému ekonomickému oživení. Ovšem v roce 1933, na vrcholu hospodářské krize, založil Konrad Henlein Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu (později stranu). Při posledních „svobodných“ volbách v roce 1938 ji volilo 90% Němců. Stranu samozřejmě podporoval Hitler. Pochopitelně ekonomické a národnostní tlaky vehnaly místní Němce do náruče Hitlerovi.
Zajímavé jsou záznamy z místních kronik jako té ze Srní. Do roku 1937 neakcentují její zápisy rozdíly mezi národnostmi, které oblast obývaly. Zatímco v roce 1938 dochází podle zápisů k plnému výbuchu národnostní nenávisti. Čtěme zde:
Když letos v březnu (1938) Adolf Hitler zachránil Rakousko před komunismem… vzbudily se i Sudety, protože i my jsme chtěli být zachráněni od Čechů.
Dále kronika popisuje násilné konflikty mezi místními Čechy a Němci, z nichž samozřejmě viní Čechy. Následující život v protektorátu tyto nesmiřitelné vztahy ještě zvýraznil.
Dozvuky konfliktu v Sudetech
16. května 1945 se vrací z Londýna prezident Edvard Beneš a má již sebou plán nuceného vysídlení Němců z Československa. Není to přání mocností, ty k tomu spíše dávají schválení. Jedná se o Velkou Británii, USA a SSSR. Kolektivně jsou tak miliony Němců zbaveni občanských práv včetně majetku. Dříve takto museli odejít statisíce Čechů do vnitrozemí. Nyní jsou to miliony oproti statisícům. Nové začátky pro oblast Sudet jsou tristní. Do oblasti se, řečeno ústy pisatelky Terezy Krejčí, dostávají plebejci bez vztahu k místnímu území. Nakonec mnoho sudetských lokalit končí přesně tak, jak popisuje Petra Klabouchová:
Lipno prodali Holanďanům, co si tam vybudovali svůj oranžovo-modrý Legoland. V Rudě se místo hraničního pásma, kde se ještě včera střílelo ostrýma do živého, staví jak o závod. Na Kvildě, Zadově, Kašperkách se z každé druhé chalupy vyklubal penzion pro lufťáky… Turistů je tu víc než hrabošů… Peníze tečou proudem. Někde tu svobodu uměli využít. Ne tady.
Tohle jsme chtěli? Vážně na víc nemáme?
*Nutno říci, že se jednalo často o sedláky s německými předky.
Zdroje:
Jan Lakosil. Jižní Čechy krásné i zrádné v dobových fotografiích a dokumentech. 2016. Mladá fronta.
Alexandr Brummer. Michal Konečný. Brno nacistické. 2013. Host.
Miloslav Pecha. Václav Vondra. Českobudějovicko v době nacistické okupace a osvobození 1939-1945. 2004. Miroslav Pecha.
