Nový světový řád nebude ten, na který jsme zvyklí

Na Seznam Zprávách vyšel mimořádně zajímavý článek s titulem: Přišel čas na jiný světový řád podle pravidel. Hlásí se Německo s Japonskem.

Dnešní svět připomíná kolotoč, na němž se jednotliví aktéři točí jako barevní koníčci pořád dokola. Nebo snad čekáte, že na vás rovnou zbrusu nový světový řád vypadne jako králík z klobouku? Má někdo v rukávu netušené eso? Bude nám ekonomiku diktovat Čína? Přijde s nějakým cizokrajným pěkně okořeněným receptem Indie? A co Pákistán, který si hraje na světového zprostředkovatele míru?

Či se snad máme spolehnout na tradiční velmoci, které se možná vzpamatují z politických otřesů? USA nebo nedej bože Rusko?

Podívejme se na věci realisticky. A vezměme to od podlahy.

Pro zodpovědné zhodnocení této otázky je třeba chápat mechanismy, jak se vůbec tvoří nový řád. Řád předpokládá ideologii. A za každou ideologií je nějaký tvůrce.

Tak třeba nový světový řád vzniknul na krátkou dobu za období středověku. Do Evropy vtrhli ve 12.- 13. století Mongolové, ale ti nebyli jen krutými nájezdníky. Spolu s sebou přivezli jasné vize. Pošta, parlament, papírové peníze… to jsou všechno nástroje tvarované jejich vklady. A právě na základě jejich ideologických vizí ovládli Mongolové značnou část světa, dokonce větší území než Řím.

Jak však Čingischán, jejich hlavní ideolog, umřel, říše se rozpadla. Ještě nějakou dobu fungovala v Rusku a jeho dědictví je tam dodnes. Ideologické už ne, ale spíše psychologické. V Rusku Čingischán zanechal svou pýchu a hrdost, se kterou dodnes Rusové operují. Ale není jejich, což se projevuje. Jejich sebevědomí totiž značně přesahuje jejich reálné možnosti.

Další příklad nového světového řádu je helenizace světa počínaje od 4. stol. př. n. l., kterou zapříčinily výboje makedonského vojevůdce Alexandra Velikého a vznik jeho ideologických buněk instalovaných po světě po jeho smrti. Díky tomu řečtina ovládla tehdejší literární svět a Řekové se stali vzory pro pozdější římské dobyvatele. Stalo se to vše proto, že ideologický základ dostal Alexander od Aristotela, který jej měl z řecké filozofie, která byla konglomerátem egyptských, asyrských a fénických idejí.

Za vší změnou světového řádu hledej myšlenku, nikoliv ekonomiku či zbraně nebo primárně technologie. Většinou lidé nechápou logiku toho, co předchází čemu. Nejdřív je vždy kreativní myšlenka, vize, a pak jsou až peníze. Nejdřív je bojový duch a pak je válka. Pro ty, kteří by chtěli tvrdošíjně lpět na svém konzervativním pojetí světa, mohu do tváře vmést současnou válku s Íránem.

Je íránská ekonomika silnější než ta USA? Má Írán modernější zbraně než USA? Nemá, a přesto se Írán slušně drží nad vodou, bráno podle počtu sil, které proti Íránu stojí. Proč? Milí čtenáři, za vším stojí ideologie!

Zapomeňte na šíitský islám, ten je pouze relativně moderní nátěr ze 7. století na starých ideologických kulturních mechanismech zoroastrismu, které se staly předobrazem celkové kulturně-náboženské asanace světa. Vždyť ze starobylého Íránu nám vzešly hlavní představy judaismu i křesťanství a nakonec i základy samotného islámu.

Takže si to shrňme: budování světového řádu může nastat jen tehdy, když máte funkční ideologii, na které můžete postavit další elementy, jako je globální ekonomický systém.

A teď, kdo se nám hlásí.

Tyto dvě země mají společnou nedávnou historii. Z druhé světové války. Co Japonsko a Německo přivedlo dohromady?

Jednoduše určitý důraz na perfekci a specifický styl myšlení. A zde je třeba pro racionální úvahu mít poměrně komplexní znalosti z těchto oborů:

Antropologie

Historie

Psychologie

Sémiotika

Poznatky z těchto oblastí vám umožní dobrý ničím a nikým nezmanipulovaný střízlivý úsudek. Uvedu vám příklad.

Germáni jsou ideologickým základem Německa. Jistě, jsou zde i Slované a jejich potomci kupodivu obývají Berlín a okolí ve větší míře než si Němci přiznávají, nicméně, jak jsem již uvedl, ideologie je základ. Působí totiž silněji než geny. Celá Evropa je stejně provázaná tak, že tuto pavoučí síť genetici jen tak rychle nerozpletou.

A co nám o Němcích říká jejich „germánská“ ideologie? Udělejme si krátký antropologický exkurz.

Jde prosím o poznámky ze Zápisků o válce galské, učiněné samotným Césarem o Germánech. César byl velký ideolog a dodal Římu obrovskou prestiž. Napsal své dílo ve zjednodušené latině narozdíl od té klasické, aby si jej všichni mohli přečíst. Byl to velký rétor a propagandista. Škoda, že Římané nepochopili jeho potenciál, že je lepší jej nechat naživu, než těžit jeho plody posmrtně. Dlouho jim totiž nevydržely.

Římský historik Tacitus se s Césarem shoduje, když o Germánech říká:

Máme zde jakýsi válečnický étos, který se v Německu zabydlel už od dob starých Germánů. Stejně tak v Japonsku můžeme pozorovat podobné tendence v etice Samurajů. Pokud by ještě někdo pochyboval o tom, že existuje ideologický most mezi starými Germány a Německem, mohu jej odkázat na poměrně sofistikované politicko-kulturní studie a fakta z druhé světové války.

Není tedy divu, že se tyto dvě politicko-kulturní síly - Německo a Japonsko - učily jedna od druhého a nyní se svorně hlásí ke slovu. Jenomže, ony to nebudou.

Z následujících důvodů:

Německo i Japonsko selhává v:

Jinými slovy, obě „mocnosti“ jsou k vnějšímu světu slepé nebo přinejmenším barvoslepé. Německo selhalo v nedávné kulturní integraci na celé čáře a Japonsko se potýká s milióny vlastních lidí, kteří se dokonce bojí vystrčit hlavu ven na ulici. Jedná se o fenomén, který dokonce dostal své jméno -Hikikomori.

Tyto státy rozhodně nemají dostatečný potenciál, aby řídily a určovaly běh světa a jeho dějin. Ostatně, Germáni mu nevládli nikdy, stali se jen součástí jakéhosi organického zhroucení Říma.

Znáte nějaké slavné světové germánské říše? Jen spojení Franků s Galy vedlo k nějakému užitečnému podniku. Jenomže nevydrželo věčně.

Právě skutečnost, že mezi Francií a Německem panuje již stovky let jistá forma animozity, nemůže vést k ničemu, co by se dalo nazvat jako celistvý světový řád. Němci ho totiž utáhnout ideologicky sami nedokáží a s ostatními se dělit nechtějí. Tak právě vypadá důsledek provozní slepoty, jak na německé i japonské straně přijímače.

Někdo ale může namítnout: „No jo, ale tyhle státy, to je ekonomická síla a zázrak.“ Takže znovu: nejdříve musíte umět komunikovat, a pak můžete někoho ovlivňovat svou ekonomikou. Nedávným příkladem je USA pod vedením Trumpa, který dialog s jinými očividně neumí. Dobré ekonomické základy USA jsou mu v nastalé situaci platné jako mrtvému zimník. Když se s někým neumíte dorozumět, nezbývá vám nic jiného, než se uchýlit ke špinavým trikům jako je lhaní.

To se týká i nedávné „oslavné“ zprávy o tom, jak Američané zvýšili export své ropy na úkor Íránu. Tak třeba technologicky se věc má takto: hlavním problémem je, že mnoho amerických rafinerií bylo před desítkami let navrženo pro zpracování těžké ropy s vysokým obsahem síry, která pochází z Blízkého východu.

Přestože je americká ropa vysoce kvalitní, pro americké rafinerie je často výhodnější dovážet těžkou ropu a vyvážet lehčí ropu z domácí produkce.

Kdo se více vyzná v souvislostech pochopí, proč cena na amerických benzínových stanicích zrovna stoupá, i když podle propagandistické americké logiky by přeci měla klesat.

Málokdo má dostatečné kulturní znalosti, aby mohl Čínu posoudit z více úhlů než jen z těch aktuálních ekonomicko-politických. Čínu je totiž nutné spíše hodnotit podle její minulosti než podle její současnosti. Tímto prismatem totiž vidí i sama sebe.

Někteří tvrdí, že Čína je komunistická, jiní zase, že Čína ovládá svět prostřednictvím skupování pozemků a ekonomických kontraktů. Evropané bijí na poplach před „žlutým nebezpečím“, ale sami vyrábí velkou část svých produktů v Číně jako diví.

Je z tohoto bludného kruhu vůbec nějaká cesta ven?

Předně je třeba si říci, v čem spočívá základní rozdíl mezi čínským a evropským myšlením.

Čínu definuje:

Komunismus jako světonázor v hlavních rysech Číny logicky chybí, protože se jedná o ideologii přechodnou, fungující několik desítek let, zatímco tyto velké doktrinální systémy nikdy nebyly komunismem vykořeněny, pouze překryty jako povrchním nátěrem, který počíná reznout. Čínská společnost je postavena na respektu konfucianistického typu, na rozbředlosti a pasivitě taoismu a na esoterické mystice buddhismu.

Tyto ideologie jsou antonymem světové expanze, protože spoluvytváří hermeticky uzavřený systém, který dobře vidí sám na sebe, ale nemá žádný zájem na rozvoji okolního světa. Čína je sice jedním z ekonomických motorů světa, ale tím to taky končí. Když mají čínští developeři a investoři pracovat s předpoklady jiné kultury, narazí nevyhnutelně na bariéry vlastního systému.

Jeden příklad za všechny. Číňané skoupili řadu francouzských vinic. Těžili tak z nesmyslné daňové zátěže ve Francii. V zemi galského kohouta jsou totiž stanoveny neúměrně vysoké dědické daně, až v takové výši, že se často dědicům nevyplatí vinice jejich předků dále provozovat. Jednoduše jim odlehčili Číňané, kteří vinice ve velkém odkoupili. Jenomže jednak nechápali mentalitu Francouzů, kteří pro ně nebudou pracovat se stejným zapálením jako jejich čínští pracovníci naučení fungovat dle Konfuciovy etiky, a také zapomněli na vlastní kulturní systém. V současnosti je na stranických schůzích zakázáno pití alkoholu a důsledkem toho je zavírání čínsko-francouzských vinic.

V Africe je čínský příběh podobný, četné čínské investice naráží na odlišnou africkou povahu a ideologii. Afričané nemají problém Číňanům slíbit modré z nebe a pak jim jednoduše nějaký diktátor či nová vláda jejich podnik zestátní. Číňané si své investice ve světě nedokáží ochránit. A tak se musí spolehnout na to, být světovou fabrikou. V podobné situaci, vzhledem ke své neschopnosti a neochotě komunikovat mezi sebou samými i se světem, jsou i Češi.

Ergo, Číňané se nemohou stát rozhodujícím světovým hráčem v ideologickém směřování světa.

Zbývá se ptát, kdo tedy bude na řadě jako světová mocnost, která bude všem diktovat noty?

To je otázka za milión dolarů ve zlatých cihlách.

Z toho, co jsem v rámci možností krátké úvahy uvedl za fakta, si můžou milí čtenáři udělat svůj informovaný závěr sami.

Jedna věc je rozhodně jistá: Německo, Japonsko ani Čína to rozhodně nebudou.

Zdroje:

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-chaos-ve-svete-sblizil-nemecko-a-japonsko-stare-zname-poji-ucta-k-pravidlum-303576

https://www.novinky.cz/clanek/ekonomika-peking-zakazal-na-stranickych-akcich-vino-svetovi-producenti-se-hrouti-40569572

Srovnejte:

https://www.novinky.cz/clanek/ekonomika-asie-pomaha-americe-k-rekordnimu-prodeji-ropy-nahradit-musi-ztraty-z-blizkeho-vychodu-40572347

S:

https://www.newsweek.com/americans-told-to-drive-less-as-gas-prices-soar-11834076

Flynn, Dennis O. Routledge Explorations in Economic History. 1999. Routledge.

Ma, Debin. „The Great Silk Exchange: How the World Was Connected and Developed.“ CiteSeer, The College of Information Sciences and Technology. 2019. The Pennsylvania State University.

John K. Fairbank, Denis Twitchett. The Cambridge History of China. 2016. Cambridge University Press.

Mary Fulbrook. A Concise History of Germany. 2004. Cambridge University Press.