Nový zákon je převyprávěná řecká mytologie

Hlavní příběh Nového zákona je o hrdinovi, který se obětuje za ostatní, a pak je vzkříšen. Je to typický řecký model mýtu. Vyprávění o Ježíšovi jsou založena na ozvěnách řeckých příběhů. To je nepochybná skutečnost, na kterou přišli literární vědci.

Není tedy divu, že se tato civilizace hlásí primárně k řecko-judaisticko-křesťanským základům kultury.

Z této kombinace je ovšem nejsilnější právě řecká složka. Kdybychom měli použít konkrétní příměr. Z tohoto kulturního hamburgeru je houska židovská, salát křesťanský, ale to hlavní: maso je řecké.

Nový zákon je celý v řečtině. Nikoliv v jazyce Ježíšových současníků - aramejštině nebo hebrejštině jako Starý zákon. Má tedy z principu jiná ideologická východiska. Ta řecká.

Biblická věda v čele s profesorem Dennisem R. MacDonaldem pracuje s teorií mimeis. To je vlastně koncept nápodoby a kopírování již existujícího kulturního vzoru. Pisatelé Nového zákona se v 1. století podobně jako ostatní vzdělaní lidé učili opisováním a studiem klasických řeckých eposů, zejména Homérovy Iliady a Odyssey.

Autoři evangelií jako byl Marek, který byl primárním zdrojem textů dalších evangelistů, záměrně strukturovali Ježíšovy příběhy tak, aby zrcadlily nebo překonávaly slavné řecké hrdiny. Napřiklad eposy o Odysseovi a Achillovi.

Příběhy, jako ten o utišení bouře na moři nebo Ježíšova putování, vykazují narativní paralely s antickou epikou. Je to logické, jedině tak se mohli tehdejší čtenáři s textem Nového zákona vůbec identifikovat.

Dnešní čtenář, který není dopodrobna znalý původních řeckých předloh a textů, není schopen rozpoznat vzájemné souvislosti. Od toho tu máme literární vědce a jejich rozsáhlé textové analýzy a výzkumy. Ty mluví jasně. I když se to současným věřícím nemusí líbit.

Jedním z motivů středověkých křesťanů, kteří se snažili zničit řecké filozofické spisy, mohla jednoznačně být obava, že se na toto „kopírování“ přijde. Vítězství ale nakonec neslavili, protože spisy řeckých filozofů uchovali muslimové, neboť ti s nimi žádnou ideologickou souvislost, narozdíl od křesťanů, nemají.

Ježíš byl evangelisty stavěn do lepšího světla, než ve kterém byli řečtí hrdinové. Je logické, že lidé v helénistickém prostředí, kterým očividně Palestina 1. století byla, měli v hlavě řadu hrdinských příběhů jako ty o Odysseovi, Poseidonovi, Hermovi nebo bohyně Athéně.

Motiv božstva, které plodí dítě se smrtelnou ženou, je vlastně takovým epitomem řeckých hrdinných bájí. Jedná se třeba o Herakla či Persea, syny boha Dia a ženy. Zprávy o božském narození v Matouši či Lukášovi jen adaptují tyto řecké mýty do monoteistického židovského rámce. Není divu, že takový literární zásah byl pro Židy nepřijatelný.

Na druhou stranu, po řadu staletí Židé četli vlastní Starý zákon v řeckém vydání Septuaginty. Většina z nich také ztratila schopnost mluvit hebrejsky a mluvila v Ježíšově době buď aramejsky nebo řecky.

Řecký Nový zákon tak sloužil pro konverzi Židů v diaspoře.

Evangelia obsahují dionýské a asklépiovské motivy. Není divu, že Ježíšův první zázrak není něčí uzdravení, ale zvyšování slasti a radosti v podobě proměnění vody ve víno. Zde jedná jako bůh vína Dionýsos. Poté Ježíš překonává mýtického Asklépia v jeho léčebných zásazích a u toho zažívá pravidelné vlny posměchu stejně tak, jak je vykresleno ve starých řeckých příbězích.

Nakonec jediné, co je na Novém zákoně autentické, jsou staří dobří židovští farizeové, kterým Ježíš tak lezl na nervy svým supermanovským provedením jako vystřiženým z řeckých bájí a pověstí.

Pokud Ježíš vůbec byl a příběh o něm není z velké části vymyšlený, pak se sám rozhodně stylizoval do pozice řeckého boha Dionýsa a vtěloval se jako Logos do aktů řady řeckých hrdinů. Chtěl tak překonat slávu svých řeckých předchůdců.

Proto je křesťanství sice obrazně řečené odnoží židovské révy, ale hlavně řeckým roubováním na révu samotnou.

Podstatou všeho je to, že evangelijní příběh začíná a končí vínem. Ježíš proměňuje vodu ve víno jako svůj první zázrak. A kruh se uzavírá, když dostane na kříži napít směsici kyselého vína a když nabízí svou krev jako víno.

Ježíš je tak učiněným vtělením boha Dionýsa, jehož hlavním artiklem je: opojení. Ostatně svatí se často opájeli Kristovým utrpením, stejná esence je součástí křesťanských povolání.

Asi největším křestanským výdobytkem je eucharistie. Slavnost památky Ježíšovy smrti, kde však Ježíš samotný ožívá v každém soustu nekvašené oplatky či jeho krev začne obíhat v každém loku vína, na který má nárok v katolické církvi pouze kněz.

Dá se spekulovat o mnohém v případě tohoto symbolického aktu, od čirého sobectví při pojídání cizího těla a krve, vysávání a živení se na cizí energii až po prostý kanibalismus. Ano, tato praktika je primárně nechutná. To, že ji církev praktikuje již dva tisíce let a lidé si na ní zvykli, až jim to tak nepřijde, na tom nic nemění.

Starověká řecká mysterijní náboženství obsahovala rituály, které se úzce podobaly křesťanské eucharistii. Tento koncept je v religionistice znám jako teofágie =„pojídání boha“.

Nejvýraznější podobnosti s eucharistií ale pocházejí z dionýských mystérií, zasvěcených Dionýsovi, řeckému (původně Bulharskému) bohu vína, rituálního šílenství a vzkříšení. V raných extatických formách dionýského uctívání se stoupenci kultu zabývali rituálem zvaným omofágie.

Ctitelé roztrhali obětní zvíře, často býka nebo koloucha, kteří představovali samotného boha a konzumovali jeho syrové maso a krev. Věřili, že požitím zvířete doslova vstřebávají božskou esenci Dionýsa, aby dosáhli nesmrtelnosti a mystického spojení s božstvem.

Dionýsos byl bohem vinné révy a staří Řekové věřili, že omamné účinky vína jsou způsobeny tím, že je ovládal jeho duch. Víno bylo často považováno za doslovnou „krev hroznů“ neboli esenci boha Dionýsa.

Když bylo Janovo evangelium psáno pro řecko-římské publikum v Malé Asii, místní obyvatelstvo tyto pohanské rituály velmi dobře znalo.

Bibličtí badatelé tvrdí, že když Ježíš v Janovi 6:54 říká: „Kdo se živí mým tělem a pije mou krev, má život věčný.“, bylo to podáno způsobem, který se přímo odvolával na již existující dionýské praktiky.

Inspiraci pro svůj eucharistický kult křesťané ve Starém zákoně najít nemohli. Zde se jedná o naprosto opačný akt. Lidé přinášejí Bohu oběti a on je stravuje, nikoli naopak. Je tedy jednoznačné, že křesťanská eucharistie pochází z řecké duchovní niky.

Vliv řeckého myšlení se promítl také do biblického teologického slovníku. Nejznámějším příkladem je Janovo evangelium, které pro Ježíše používá filozofický termín - Logos.

Výraz pochází z řecké filozofie - stoicismu, kde představoval vesmírný rozum a řád.

Samotný apoštol Pavel se chtěl odrodit od řecké filozofie i mytologie, nicméně využil řecký mýtus o Ježíšovi jakožto nadlidskému hrdinovi a při svém kázání se neobešel bez používání znalostí řecké filozofie.

Když bibličtí autoři vyjadřovali židovské a křesťanské představy o posmrtném životě, vypůjčili si pro to zavedenou řeckou mytologickou terminologii. Hádes - v řecké mytologii je vládcem podsvětí a označuje také podsvětí jako místo. Bible jej používá v tomto smyslu slova.

Celkově se jedná o pokus zabalit řecké mýty do židovského kabátu. Dochází přitom k reinterpretaci Boha Izraele a smyslu celých izraelských dějin. Nové příběhy se přitom nakazily podstatou řeckých motivů, která není zrovna zaměřena na vytváření klidu a míru, ale spíše na rozrušování a vyžívání se v dramatickém osudu.

Není divu, že císař Konstantin, který zajistil obrat v přístupu římské říše ke křesťanské víře, převedl své sídlo z Říma do Konstantinopole. Ta byla vybudována na místě starověké řecké kolonie zvané Byzantion, kterou v 7. století př. n. l. založili Řekové.

Řecká ortodoxní církev je tedy starší tradicí než ta římská ve smyslu udržování církevních zvyků, které si Konstantin přivezl s sebou z Říma. V podstatě tak ale exportoval sovy do Athén. A to doslova. Jednalo se o ryzí řeckou tradici duchovního myšlení.

Dále se obě tradice - římská a řecká - vyvíjely nezávisle a je to na nich hodně znát. Ortodoxní věřící berou Bibli méně vážně než ti katoličtí, protože chápou její převážně mytologický význam. Stejně mají jiné pohledy na lidskou hříšnost. Nezabývají se také tolik vnějšími aktivitami, za které by si chtěli nechat zaplatit od druhých, jako katolická církev se svou pověstnou v mnoha případech státem či jinými lidmi placenou charitou. Ortodoxní se spíše zabývají kontemplací než vnějším obalem. Zaměřují se přímo na mystérium.

Mystérium, které do křesťanství vtělili Řekové. A jedná se o zvláštní kombinaci židovsko-řeckého narativu. Pokud je Nový zákon něčím nový, tak právě v tomto ohledu. Jde o příběh, který zapracovává do židovské tradice již dávno chronicky známý narativ z řeckých bájí a pověstí.

Zdroje:

Dr. Dennis MacDonald. Christianizing Homer The Odyssey Plato and the Acts of Andrew. 2022. Oxford University Press.

Dr. Dennis MacDonald. Peter MacDonald. Feuding Gospel Authors: Apocryphal Epistles Clash over Imitations of Homer, Euripides, Plato, and Vergil. 2025. Mimesis Press.