Článek
Mít duši je pro některé lidi zásadní věc. Když něco duši nemá, je to bezduché. Jak pojem duše vznikl? Z duše je také odvozeno slovo duševní, a proto bychom o ní měli alespoň něco vědět.
Co je pojem „duše“?
Pro skalní materialisty se člověk skládá pouze z fyzické schránky. V ní je mozek, srdce, oči, uši, jazyk a jiné orgány. Nic z toho nemá pro ateistu nějaký hlubší smysl, ani kdyby se s ním třepalo, duše z něho nikdy nevypadne. Podle věřících je však duše jakási stínová stránka člověka. Duchovní osoba, která je zcela oddělena od fyzického organismu.
Takové pojetí vychází z věrouky řady náboženství, která učí, že smrtí sice končí fyzická existence, ale ta duchovní pokračuje. Donedávna byl i v katolické církvi kladen důraz na to, aby se lidé po smrti nespalovali, protože katolíci věřili (nebo věří), že budou později vzkříšeni s fyzickým tělem. Duše se v takovém případě připojí ke svému původnímu fyzickému obalu.
Pohřební zvyky kultur po celém světě svědčí o tom, že existuje nějaká společná představa o existenci duše, která přežívá svou fyzickou schránku.
Lidé většiny kultur věří, že při smrti opouští tělo něco, co žije dále.
Egypťané si vyložili tuto nauku o nesmrtelné duši po svém a začali duším stavět gigantické příbytky. Zatímco Indové byli o poznání skromnější, donynějška se můžete nechat spálit na troud v posvátném indickém městě Váránasí a pak se s popelem nechat vysypat do svaté řeky Gangy. Nezbyde po vás tolik humbuku jako v Egyptě, ale je to ekologičtější.
Hinduismus, duše jako nezmar
Ve Váranasí se duše přeměňuje v popel
Ve stěžejním hinduistickém díle Bhagavad Gítě je například výslovná zmínka o tom, že duše neumírá. Může vás překvapit, že náboženská ideologie, která je vnímána jako ta nejmírumilovnější a nejtolerantnější na světě, tím odůvodňuje právě zabíjení ve válce.
Pomíjivá jsou těla vtělené [duše], věčné, nezničitelné a nezměřitelné, jak se říká. Proto bojuj, synu Bharatův! Kdo se [o ní] domnívá, že může zabíjet, a kdo se domnívá, že může být zabita, oba jsou nevědomí. Ona nezabíjí ani nemůže být zabita. Nezrodila se a nikdy nezemře; její existence je bez počátku a nikdy neskončí. Nenarozená, věčná, nekonečná, v zabitém těle není zabita.
Bhagavad Gíta se tématu věnuje právě v souvislosti s jednou epickou válkou. Dobrou zprávu je, že i když někdo zabije druhého, on tak neumírá, i když to je vlastně i špatná zpráva, protože toho druhého může honit po své smrti jako duch. A jak vlastně taková duše podle hinduistů vypadá?
Swami Vivekananda říká:
Hind věří, že každá duše je kruh, který nemá nikde obvod, ačkoli jeho střed je v těle; a že smrtí se pouze změní tento střed a přejde z jednoho těla do jiného. Duše také není vázána na stav hmoty. V podstatě je volna, není na nic vázána, je svatá, čistá a dokonalá. Nějak je však hmotou vázána a přemýšlí o sobě jako o hmotě.
Z hinduismu se pojetí duše dostalo i do řecké filozofie, kde začal Platón a jemu podobní uvažovat o stěhování duší. Stejně tak se vpilo do židovství, které si původně ve Starém zákoně o nesmrtelnosti duše ani netrouflo uvažovat.
V praxi je rozdíl mezi pojetím náboženství teoretickým a praktickým. Indové rozhodně nevypadají na zuřivé nelítostné válečníky, kteří by chtěli obětovat svůj život za nějaký konkrétní účel jen proto, že věří nesmrtelné podstatě duše. A jak je tomu se současnými křesťanskými církvemi?
Tendenční křesťanské pojetí duše
Kdybychom se dnes zeptali průměrného křesťana, protestanta nebo katolíka, intelektuála či prostého člověka, co podle jeho názoru učí Nový zákon o osudu člověka po smrti, až na malé výjimky bychom dostali odpověď: ‚Má nesmrtelnou duši.‘
Když však má takový řadový člen křesťanského náboženství tu svou duši nějak rozvést, začne často tápat a oficiální křesťanské zdroje na tom nejsou o moc lépe. Pokud se podíváme do Bible předpokládaje, že je jakýmsi zdrojem křesťanské věrouky, co tam o duši nalézáme?
Bible a duše
Abychom mohli pochopit, co říká Bible o duši, musíme se obrátit přímo k originálním pojmům, které používá. Jsou to dva výrazy jeden z hebrejštiny, druhý z řečtiny. Hebrejské slovo nepheš a řecké slovo psyché jsou v mnoha překladech přeložena výrazem „duše“.
Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé.
Překladatelé často převedli tyto původní pojmy jako bytost, stvoření či osoba.
V Genesis se dá z původního textu odvodit, jak je termín duše v biblickém pojetí myšlen:
Jehova Bůh přistoupil k tomu, aby vytvořil člověka z prachu půdy země a vdechl do jeho nosu dech života a člověk se stal živou duší [nepheš].
Není třeba slovíčkařit, z popisu je jasné, že člověk je duší, ne, že by měl duši. Toto pojetí dále opakuje i Nový zákon, když v něm apoštol Pavel říká:
První člověk Adam se stal živou duší.
Řečtí filozofové pracovali s termínem psyché pochopitelně jinak než bibličtí pisatelé, kteří jimi označovali i zvířata.
Ať země vydá živé duše podle svých druhů, domácí zvíře a hýbající se zvíře a divoce žijící zvíře země podle svého druhu.‘
Hebrejské slovo nepheš má svůj jazykový kořen ve výrazu dýchat. Zvířata dýchají stejně jako lidé, a proto jsou takto přirozeně vnímáni biblickými pisateli. Podle biblického užití může duše plakat či umdlévat, přísahat, nebo může být unešena či zabita. Duše je tedy v Bibli vnímána jako celý člověk.
Současní křešťanští badatelé jsou s těmito fakty dobře obeznámeni a proto kniha Nová katolická encyklopedie k tématu uvádí:
Podle Starého zákona duše není část člověka, ale je to celý člověk — člověk jako živá bytost. Podobně i v Novém zákoně označuje lidský život: život jednotlivé, vědomé bytosti.
Je však řada symbolických zmínek o duši, které mohou čtenáře Bible vést k jinému závěru. V Genesis se mluví o duši, která vycházela (z člověka) nebo ve Skutcích apoštolů o duši v něm (jedinci). Někteří tyto zmínky zamlouvají s tím, že se jedná o paralelismy, duše a život je použit vzájemně nahraditelně či symbolicky, ale přesto to může znamenat, že i samotná Bible není v tématu jednoznačná.
Míchání náboženských představ, duše v mixéru
Jak křesťané a židé dospěli k jednoznačnému pojetí duše jakožto nesmrtelné složky člověka, když v jejich původních spisech k tomu je pouze několik indicií? Na vině je řecká filozofie, která byla zase na oplátku ovlivněna hinduismem a perským zoroastrismem.
Profesor Douglas T. Holden k tomu říká:
Křesťanská teologie je tak prostoupena řeckou filosofií, že vychovala jednotlivce, kteří mají z devíti desetin smýšlení řecké a z jedné desetiny křesťanské.
Něco takového připouští i oficiální církevní zdroje:
Představa o nesmrtelné duši, jež se rozšířila v „pozdním judaismu a v raném křesťanství“, byla „dědictvím Athén“.
Je možné, že samotní Řekové svou představu o duši formovali nejen na základě indického vlivu, ale přímo pod taktovkou starověkého Babylóna.
The International Standard Bible Encyclopaedia k tomu říká:
Babylóňané věřili, že duše lidí po smrti žijí dál. Často dávali mrtvým předměty, které by mrtví mohli používat ve svém budoucím životě. Zdá se, že v budoucím světě měly být mezi mrtvými rozdíly. Bojovníci, kteří padli v bitvě, se patrně těšili zvláštní přízni. Dostávali čerstvou vodu k pití, zatímco ten, kdo neměl žádné potomky, kteří by mohli přinášet obětní dary k jeho hrobu, trpěl bolesti a byl o mnoho ochuzen.
Je dokonce pravděpodobné, že samotné hinduistické představy o duši byly původně formovány těmi babylónskými. K takovému závěru můžeme dojít na základě srovnání starověké civilizace v údolí Indu, kde jako náboženství převládá hinduismus, s civilizací v Mezopotámii, přičemž u obou kultur nacházíme mnoho podobných rysů. Jsou to třeba stavby podobné zikkuratům, stupňovitým věžím v Mezopotámii, jež sloužily náboženským účelům, a obrázkové znaky, které jsou velmi podobné starým symbolům v Mezopotámii.
Uznávaný asyrolog Samuel N. Kramer tvrdí, že v údolí řeky Indu se usadili obyvatelé, kteří uprchli z Mezopotámie, když byla opanována Sumery. Odtud mohou pocházet kořeny hinduistické víry v nesmrtelnou duši.
Sociální a duševní důsledky víry v nesmrtelnou duši
Názory na duši mají nemalé důsledky pro aktuální život jedince i společnosti. Přesvědčení o reinkarnaci vede v Indii ke stagnaci společenských změn, které jsou odsunovány na neurčito, vždyť se přeci všechno stihne v dalších životech…
Díky přesvědčení o reinkarnaci alá stěhování duší dochází také k poměrně kuriózním situacím. Lidé si chodí na reinkarnační terapie zjišťovat, kde a čím dříve byli. Kupodivu se zpravidla dozvídají, že byli velmi důležitými lidmi neřkuli slavnými osobnostmi. Tak po světě chodí tisíce Napoleonů a desetitisíce Kleopater. Kdo by taky chtěl mít obyčejnou duši, že? I když je v Česku obyčejná duše, nebo jinak řečeno obyčejný člověk ohromně populární, nikdo se jím chlubit veřejně nechce.
Mnoho rysů, které jsou přisuzovány právě víře v dřívější životy, je snadno vysvětlitelných. Často můžete vidět někoho a mít pocit, že jej znáte, to stejné s nějakým místem. Lidé jsou si ve skutečnosti mnohdy podobní. Pokud jde o místa, které si myslíte, že jste nikdy nenavštívili, jsou také často shodná s těmi, která jste již viděli. Kupodivu pocit, že už někdo někdy žil není všem lidem společný. Pokud lidé již žili dříve, je očividné, že se z toho rozhodně nepoučili.
Ve všech kulturách jsou neklamné znaky toho, že se lidé drží nesmrtelné duše jako klíště. Nejspíše nejsou spokojeni se svými současnými životy, mají dotěrný pocit, že své současné bytí nezvládají, a tak se upínají k tomu dalšímu, k životu na druhém břehu. Veškerá představa o přežívající duši tak může pocházet ze životní úzkosti a z patologické snahy se nacpat druhým lidem do budoucnosti. Za mě by bylo dobré, kdyby tento současný svět nebyl tak předušněn, jak je. Místo řešení nesmrtelnosti chrousta by se lidé měli zajímat o to, jestli je jejich duše druhým vůbec k něčemu užitečná a jestli je opravdu zajímavá, nikolivě prázdná a znějící jako duté dřevo.
Anketa
Zdroje:
Douglas T. Holden. Death Shall Have No Dominion: A New Testament Study. 1971. Bethany Press.
Bible, textová analýza.
