Článek
Sv. Václav veškerou svou energii věnoval tehdejší církvi. Dokonce za své duchovní excesy neváhal zaplatit i vlastním životem.
Je sv. Václav ten správný patron českých zemí?
Sv. Václav byl podivín
Sv. Václav byl excentrický člověk. Prý si pekl i vlastní oplatky na sv. přijímání a lisoval své vlastní mešní víno. V českých zemích pak řádil natolik, že kazil Přemyslovcům jejich obchod. Ti totiž nejvíce profitovali z prodeje otroků.
On je nakupoval zpět a propouštěl. I když ne tak úplně. Museli se nechat pokřtít. Situace došla až do krajnosti. Jeho bratr Boleslav si s ním nevěděl rady, praskly mu nervy, a zabil jej.
Václav byl později lidovou zbožností uznán za svatého. Již tři roky po jeho smrti. Stejně tak jej neváhal jeho bratr Boleslav propagovat jako světce, aby tím paradoxně posílil svou vlastní pozici.
Za vlády Břetislava II. v 11. století se objevila myšlenka, že skutečným pánem české země je svatý Václav a kníže je pouze jeho náměstkem. Karel IV., fanatický katolík, udělal z Václava věčného patrona a ochránce české koruny.
Stopy české státnosti směřují do Říma
Jenomže žádný světec nikdy nespadl jen tak z nebe. Vatikán má a vždy měl prsty v udržování svatých kultů a jejich schvalování.
Tím, že je Václav považován za původce české státnosti, je rovněž Česká republika duchovně závislá právě na Římu potažmo na Vatikánu. Stává se v podstatě takovou duchovní a kulturní odnoží Římskokatolické církve.
Paradoxně právě na církvi, která zde po staletí byla známa potlačováním svobody a skutečné české státnosti je nyní Česko závislé. Na českém trůnu seděli katoličtí po staletí Habsburkové, kteří jako štěnice vysávali české země.
A tento patron, který je těsně spojen s Římem je nadále Čechy uznáván jako jejich přímluvce. Přímluvce pro co? K čemu? Cožpak tu stále ještě máme Svatou říši římskou?
Je čas Václava vyměnit za někoho, kdo více odpovídá českému naturelu.
Ostatní země a původ jejich státnosti
Okolní Polsko a Maďarsko odvozuje svou státnost od chvíle, kdy se jejich králové stali křesťany. V tom se od Česka neliší. Ale také podle toho vypadá kulturní vyspělost a dynamika těchto zemí.
Narozdíl od nich vyspělejší země jako je Francie nemá potřebu se odvolávat na své křesťanské kořeny. Francie žádného původce své státnosti nemá. Slaví naopak den Bastilly, svobody. I takové Rumunsko kupodivu neřeší své křesťanské kořeny, ale naopak kořeny dácké, kdy místní obyvatelstvo splynulo s tím římským, nebo možná naopak. Dákové Řím nepochybně sami výrazně ovlivnili. Svého času vytlačovali ze svého původního místa i Kelty.
Pak tu máme Německo. To křesťanští patroni nezajímají vůbec. Slaví se Den německé jednoty 3. října. A to se týká chvíle, kdy v roce 1871 vznikl první německý národní stát.
A co samotní Italové? Ti slaví den sekulární italské republiky 2. června. Paradoxem všeho je, že Italové jsou samotní původci katolictví a slaví sekulární původ své státnosti, zatímco Češi jsou nenábožensky založení a svou státnost staví na náboženském fanatismu sv. Václava. Není to hodně divné?
Jak se říká: odříkaného největší krajíc. Čeho se Češi bojí nejvíc, což je náboženská manipulace, té nejvíce podléhají. Pokud jsou opravdu tak sekulární a neduchovní, proč jejich státnost nadále zakládají na katolickém svatém? Neměli by se ho náhodou nekompromisně zbavit? A postavit se jako stát ideologicky na vlastní nohy?
Zdroje:
Petr Charvát. Zrod českého státu. 568-1055. 2007. Vyšehrad.
Lutovský Michal. Bratrovrah a tvůrce státu. Život a doba knížete Boleslava I. Set out, 1998.
