Článek
Katolická církev tvrdí, že Bůh sice vdechl člověku život, ale vyvinout se z opice jednoduše mohl. Tak mohl nebo nemohl? Působí to, jako by pod tíhou vědeckých důkazů museli kapitulovat i věřící a přiznat barvu: ano, jsem opravdu z opice.
Něco takového napsal v 19. století Alexandr Dumas kolegovi, který měl hloupé narážky na jeho černošský původ: „Já možná pocházím z opice, ale vy jste se jako rodina ještě od ní neodrodili.“
Očividně tehdejší lidé nepovažovali původ člověka z opice za nikterak důstojný začátek lidského rodu. Jenomže časy se změnily a z původní urážky na cti se staly hrdé začátky lidských dějin. Psychologicky je poněkud zvláštní, že lidé se dnes, zdá se, hrdě hlásí ke své degradaci. Kdo z vás by byl hrdý na to mít, opici v rodině? Nehlaste se všichni.
Zeptali jste se však někdy, kolik existuje dokladů, pokud vůbec nějaké, pro tvrzení, že jsme taková pozdně modernistická post-opičí rodinka? A kdo z vás si to myslí, ať napíše pod článkem: Jsem hrdý, že jsem z opice.
Část DNA má člověk společnou se šimpanzem. Jenomže to o ničem nevypovídá. Spřízněn je i s prasetem.
Jistě, k dispozici je velké množství kreseb a maleb opolidí jakožto fiktivních předků člověka. Ty však mohou být taky produktem lidské fantazie nebo naopak mohou vycházet z faktů. Jisté je, že to musíme raději prověřit.
Nikdo tady před miliony let nebyl, aby mohl zpětně hodnotit, jak tomu bylo, a stroj času nesestrojily ani ty nejlepší kvantové počítače jednoduše proto, že nikdo zatím nesestrojil ani je.
Jediným důkazem o původu lidí z dávné historie by mohly být zkameněliny, a ty vypovídají, podobně jako svědek u soudu, konkrétně co?
Trhliny ve vědecké teorii
Poměrně absurdní situace nastává, když se spolehneme na teorii mezičlánků mezi člověkem a lidoopem. Proč stále existuje podřadná čeleď lidoopů a nežije žádný z jejích mezistupňů? Žijí šimpanzi, gorily a orangutani, ale žádní opolidé. Vždyť by podle této logiky už žádní šimpanzi být neměli, a pokud ano, rozhodně bychom se měli naopak potkávat s lidskými nedodělky, jako byl neandrtálec školník Huml v Machovi a Šebestové. Proč s tak železnou pravidelností vymřel důsledně každý ze spojovacích článků?
Svědectví zkamenělin
Zamysleli jste se někdy, kolik existovalo fosilních dokladů pro Darwinovu teorii přímo v jeho době? Tak abyste to věděli přesně: žádné!
Zkoumáme-li první teorie o evoluci člověka, vidíme, že jsou velmi zvláštní. Podle Davida Pilbeama jsou ‚bez zkamenělin‘.
Jednalo se pouze o představy vědců 19. století, pro které neměli jediný fyzický důkaz.
A jak tomu je dnes?
Ti, kteří pracují v tomto oboru, mají tak málo podkladů, o které mohou opírat své závěry, že musí své závěry často měnit.
To, co napsal časopis New Scientist, může působit jako špatný vtip, ale nemylte se, jedná se o vědecký fakt:
Studie fosilií člověka — soudě podle počtu důkazů, o něž se opírají — lze zařadit nanejvýše jen jako vedlejší obor paleontologie nebo antropologie. Sbírka je až mučivě neúplná a vzorky jsou často velmi zlomkovité a neprůkazné.
Další odborný časopis Science tomu nasazuje korunu:
Základní vědecké důkazy se skládají z uboze malé sbírky kostí, z níž mají být vykonstruovány dějiny vývoje člověka.
Není divu, že jeden antropolog přirovnal vědeckou snahu o rekonstrukci evolučních mezičlánků k pokusu analyzovat obsáhlou ságu Vojna a mír na základě třinácti náhodně vybraných stránek.
Kolik jich tedy máme? Podle Elwyna Simonse z Duke University asi tolik, kolik by se vešlo na jeden kulečníkový stůl. Vědce pochopitelně hodně štve, že se jejich práce ukazuje jako planá. A tak si prostě jen vymýšlejí.
Science Digest téma uzavírá:
Je pozoruhodné, že celkově dostupný průkazný materiál, který máme pro vývoj člověka, se stále ještě vejde jen do jedné jediné rakve, a ještě v ní zůstane místo. Například dnes žijící lidoopi povstali zřejmě z ničeho. Nemají žádnou minulost, není o nich záznam ve zkamenělinách. A pravý původ dnešních lidí — inteligentních bytostí, které chodí zpříma, jsou holé, vyrábějí nástroje a mají velký mozek — je, jsme-li čestní sami k sobě, stejně velkou záhadou.
Musím vás, kteří romanticky slintáte po regálech na oddělení antropologických muzeí a šilháte po fotografiích vašeho domnělého opičího předka, zklamat. Nic z toho nepatří na vědeckou půdu, ale spíše do science fiction literatury.
Počátky rodu homo sapiens jsou náhlé
Pouhé rysy vnější podobnosti nic neznamenají. Lidé se také často podobají svým psům, no a?
Evoluční biolog Stephen Jay Gould musel ve své knize Nesprávné kritérium člověka přiznat barvu:
Nemáme žádné doklady pro biologické změny velikosti nebo struktury mozku od doby, kdy se ve fosilním záznamu objevil asi před 50 000 lety Homo sapiens.
Moderní člověk se vynořuje jaksi z ničeho, s plnou schopností přemýšlet, plánovat, vynalézat a navazovat na svou minulost. Stejně jako dovednost mluvit složitě vykonstruovanými jazyky. Opětovně něco takového musí hluboce zklamat ty, kteří by si tak toužebně přáli, aby jejich předci byli opravdu těmi nedovyvinutými primáty.
Evoluce musí tedy být mocná čarodějka, když všechno takhle před samotnými vědci ukryla a kompletně po sobě zametla stopy. Vždy mě pobaví, když někdo argumentuje pro evoluci takto: To prosím nebyla žádná náhoda, ale plánovitá změna. Jistě, a kdo to naplánoval? Jakýsi pán Evoluce či paní Evoluce?
V knize Vesmír v nás se nakonec klade upřímná otázka, kterou by si měli vědci sáhnout do svědomí:
Co bylo příčinou toho, že evoluce vytvořila jakoby přes noc dnešní lidstvo s jeho zvláštním mozkem?
Nuže, k tomu tito lidé se „zvláštním mozkem“ dnes nemají moc co dodat.
Zobrazování opolidí jako ukázka ne zas tak bujné malířské fantazie
Jak si asi myslíte, že se kreslí opolidé. Náš dobře známý a světově proslulý malíř Zdeněk Burian spolupracoval s paleantropologem Josefem Augustou na obrazové rekonstrukci prehistorického člověka a zvířat. Podle čeho si myslíte, že kreslil, a jak přicházel na své realistické malby?
Nápovědu si můžete přečíst v knize Biologie rodu, která odhaluje, jak takové kresby vznikají dnes:
Tvar těla a ochlupení musí ten, kdo provádí rekonstrukci, připojit podle vlastní fantazie. Barva kůže; barva, druh a rozdělení vlasového porostu; rysy a výraz obličeje — o těchto znacích kteréhokoli prehistorického člověka nevíme absolutně nic.
Není divu, že Science Digest nakonec přiznává:
Převážná většina uměleckých návrhů je založena spíše na fantazii než na důkazech. Umělci jsou nuceni navrhnout něco mezi lidoopem a člověkem; čím má být vzorek starší, tím více se znázornění podobá lidoopu.
Co je to „něco“ překlenující propast mezi lidoopem a člověkem? Přeci říše fantazie! I když i zde má „vědecká fantasmagorie“ poměrně jasně vymezené limity. Jako mimozemšťan takový lidoop vypadat nesmí. Kreslí se přeci na ideologickou zakázku jako za komunistů obrazy Stachanovců. Ti taky nesměli připomínat uhlazené americké dělníky.
Lovec zkamenělin Donald Johanson musel proto chtě něchtě přiznat:
Nikdo nemůže s jistotou říci, jak skutečně vypadali vymřelí hominidé.
Kresby opolidí zůstávají pouhou malířskou fikcí.
Krásně se k tématu vyjadřuje Ivar Lissner:
Jako dnes pozvolna poznáváme, že přírodní člověk není nutně žádný ‚divoch‘, tak se budeme muset učit chápat, že dávní lidé ledové doby nebyli žádná divoká zvířata ani žádní částeční lidoopi nebo kreténi. Proto jsou všechny pokusy o rekonstrukci neandrtálce nebo dokonce pekingského člověka nevýslovně směšné.
Případ Ramapithecus, evoluční fikce
Toto a pár dalších kosterních úlomků máme k dispozici o nevěrohodném předkovi člověka Ramapithecovi
Nemluvě o podvrhu člověka Pitdownského, kterého na začátku potřebovali evolucionisté, aby podpořili své literární fikce. Zpytlíkovali jej z pozůstatků uhynulého vepře. Všichni dnes legendární předchůdci lidí jsou rovněž naprosto nevěrohodnými svědky překlenu mezi člověkem a primáty.
Stáří Ramapitheca se odhadovalo asi na 14 miliónů let. Jeho zkameněliny se našly v Indii. Co se vlastně našlo? Zlomky dolní a horní čelisti a pár zubů. Z nálezu vznikla velkolepá rekonstrukce, která měla ideově podpořit mezičlánek mezi opicí a člověkem.
Nakonec museli vědci kapitulovat a přiznat, že jejich objev patří spíše do čeledi lidoopů, ne mezi jakási mysteriózní pojítka mezi člověkem a opicí.
Australopithecus, slibná kariéra člověčího předchůdce, která se neodehrála
Srovnejte lebku australopitéka s člověkem, který ji drží
Australopithecus — jižní opice. Jeho zkameněliny byly nejprve nalezeny ve dvacátých letech v Jižní Africe. Mozkovnu měl stejně malou, jako mají opice. Byl zobrazován, jak už pěkně cupitá po dvou. Pochopitelně v tom správném úhlu nachýlený dopředu. Asi jako devadesátiletá babička. Jeho výskyt na zemi se datuje do doby před čtyřmi milióny lety.
Konečně se vědci domnívali, že mají nějaký hmatatelný důkaz pro své fantazie. Jenomže, podrobné zkoumání odhalilo, že jeho lebka se lišila od člověka více než jen menší mozkovou kapacitou. Nejblíže byla lebce opic. A znovu byli na začátku. Australopithecus je pouze jeden dalších členů rodu lidoopů. Vědci měli opětovně smůlu. I když někteří stále tomuto mýtu věří, důkazy jsou jednoznačné. Tenhle mezičlánek neexistuje, sorry jako.
Takzvaná Lucy nalezená v Etiopii, která dokonce svého času hostovala v Praze, také dozajista není žádným předkem lidí. Vědec Robert Jastrow říká:
Objektivně řečeno, tento mozek nebyl velký; jeho velikost obnášela třetinu lidského mozku.
New Scientist logicky dochází k závěru, že Lucy měla lebku velmi podobnou lebce šimpanze. Vědecká senzace se nekoná a oproti fake news rozšířeném mezi veřejností se Lucy nemůže řadit mezi předky člověka. Praha tedy velkolepě v Národním muzeu hostila pouhopouhou další opici.
Homo erectus, Neandrtálci, Kromaňonci, tak trochu jiní lidé
Kostra neandrtálce se v podstatě neliší od člověka
U fosilního druhu nazývaného Homo erectus - vzpřímeně chodící člověk, se u velikosti jeho mozkovny nedá hovořit o rozdílu od člověka. K tomu ještě Encyclopædia Britannica dodává:
Kosti končetin, pokud byly nalezeny, nebylo možno odlišit od kostí končetin Homo sapiens.
Nejspíš se jednalo zkrátka jen o další větev lidského rodu, která již vymřela. Stejně jako existují dnes takzvaní Křováci, jinak Sanové, kteří rovněž čelí vyhynutí. Jejich výška se často podobá evropským dětem a jejich zvyky se dramaticky liší od jejich moderních současníků. Až bude někdo z nich vykopán za milióny let, taky bude vědecká obec jistě polemizovat, že tyto nálezy svědčí o nějakém poddruhu člověka.
U Neandrtálců je zřejmé, že byli současníky moderních lidí. V mnoha případech se však nedají rozeznat od člověka, ani od některých moderních lidí. Není žádný důkaz o tom, že chodili shrbení, jak vidíme v jejich rekonstrukcích. Dokonce pro první předlohu kreseb byla vzata v úvahu fosilní kostra deformovaná nemocí.
Víme, že neandrtálské geny žijí v řadě moderních lidí, a že jejich vyhynutí se dá přirovnat k podobnému efektu, kterému dnes čelí díky civilizaci Sanové. Používali pokročilé nástroje, vůbec se živili stejně jako prehistoričtí homo sapiens. Totéž se dá říci o kromaňonském člověku, u něhož se v případě kosterních pozůstatků nedá hovořit o velkých rozdílech mezi ním a současným člověkem.
Celkově vzato, vědci dodnes nemají žádné fyzické doklady pro své proklamované fantazie. Možná by je to mělo přesvědčit k tomu, aby byli ve svých závěrech poněkud opatrnější a nekrmili veřejnost svými dohady a spekulacemi. Původ člověka se nejspíš musí hledat jinak než přes dosavadní kosterní pozůstatky. Dávná minulost lidstva je pro vědce a jejich konvenční metody bádání zahalena nepropustným tajemstvím.
Anketa
V článku je používán zpopularizovaný termín lidoop či opice. Vědci preferují termín hominidé.
Zdroje:
Donald C. Johanson. Lucy, the Beginnings of Humankind. 1990. Simon & Schuster.
Elwyn Simons: A Search for Origins (Developments in Primatology: Progress and Prospects).2007. Springer.
Další zdroje uvedené v textu.
