Hlavní obsah

Přemysla Otakara II. zabili asijští Kumáni z pomsty na Moravském poli

Foto: Anton Petter, Public domain, via Wikimedia Commons

Asijská pomsta prý nejlépe chutná za studena. Kumáni to na Moravském poli předvedli dokonale.

Článek

Historie se často odehrála jinak, než se povídá. Říká se, že ji píšou ti, kteří vítězí. Není to tak úplně pravda, mnohdy ji píšou ze zášti a zbabělosti právě poražení. A proto se ke křišťálově čisté pravdě dostaneme nejlépe přes jejich komplexy. Tím se ocitáme u veledůležité skutečnosti, základnímu prizmatu, jak je třeba historii chápat.

Historie jako divadlo

Představte si schopného režiséra. Jeho úlohou není hrát, ale vybrat ty, kteří dobře, pokud možno nejdovedněji, zahrají svou roli. Kam se hrabou dnešní režiséři na ikonu herectví a režisérského umění, Konstantina Stanislawského. Ten vyvinul svou vlastní metodu, která se vyučuje v hereckých školách po celém světě. Říká se jí hyperrealismus. Herec musí být víc než skutečný, musí být až nadpřirozeně uvěřitelný. A teď se podívejte na některé dnešní takzvaně postmoderní režiséry. Z Rusalky udělají řezanku, Prodaná nevěsta chodí jako lepá děva někde na E55, touhle „kreativitou“ jen zakrývají, že nerozumějí podstatě díla, psychologii tvůrce ani jednotlivým postavám.

A teď, jak to souvisí s historií a hlavně historiky? Postmoderní historici se především nevyznají v postavách historických děl a když čtou historické záznamy, neumí si dát jednotlivé souvislosti dohromady, protože jim chybí cit pro realitu, pro dynamiku dějů a pro psychologický charakter postav.

Tímto trpělivě delším úvodem se snažím vysvětlit některým čtenářům, proč jsou mé interpretace historie jiné než některých historiků. Protože narozdíl od některých historiků se rovněž věnuji psychologii postav a rozhodně bych jako oni nedělal z Přemysla Otakara II. velkého krále, kterého zabil zrádcovský Rudolf Habsburský, a přitom bych nepřehlédl ten nejpodstatnější faktor. Někoho, kdo měl na Přemysla ještě větší pifku než Rudolf. Ale nepředbíhejme.

Všichni svatí za Přemyslem Otakarem nestáli, jeden byl dokonce proti

Druhá bitva na Moravském poli, které se účastnil Přemysl Otakar II., se odehrála na svatého Rufa. Ve středověku se jeho svátek slavil o den dříve. A nejen to, na den tohoto světce zemřel i Jan Lucemburský u Kresčaku po boku francouzského krále. Sv. Rufus pronásleduje Čechy až do dnešních dní. V den sv. Rufa v roce 1992 došlo v Brně k rozdělení Československa.

Co je ještě zajímavější je fakt, že když se chcete o tomto světci něco více dozvědět, nezjistíte o něm prakticky nic. Katolíci nám sdělí, že asi pocházel z Ravenny, kde se stal konzulem. Po seznámení se s křesťanstvím uvěřil v Krista a přijal křest i s dcerou Rufinou, která se rozhodla zasvětit Kristu se slibem trvalého panenství. Rufus se stal biskupem v Kapaui, v místě, kde došlo k povstání otroků vedeném Spartakem.

Máme tu dvě indicie, tato lokalita vřela národnostními rozdíly. Spartakus i později Rufus mohli být oba asijského původu. Mimochodem Spartakus pocházel z Thrákie, která byla obývána divokými kmeny neznámého původu. Další důvodem, proč víme tak málo o sv. Rufovi může být právě jeho etnicita. Hrdí Římané by se jistě rádi nechlubili asijským svatým, alespoň co do vyzdvižení jeho původu, i když jeho výjimečnost jako takovou zakrýt nemohli.

Co víme jistě je to, že Přemysl neuměl věnovat pozornost duchovním znamením a vyjet do bitvy na sv. Rufa se pro něj stalo osudným. Zvlášt, když na něj čekal někdo, kdo s ním měl nevyřízené účty.

Kumáni jako Přemyslova achilovka

Foto: Antoine Taveneaux, CC BY-SA 3.0 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0>, via Wikimedia Commons

Tibetská slavnost lučištníků na koních, vzdálených příbuzných Kumánů

Už jednou se na Moravském poli bojovalo a tenkrát měl Přemysl Otakar II. štěstí v bitvě, která se nazývá první bitva na Moravském poli nebo také bitva u Kressenbrunnu. Na jedné straně stál uherský král Béla. Ve vojsku byli kromě Valachů, Chorvatů, Srbů a Bulharů, Tatarů i Kumáni. Nájezdníci z oblastí asijských stepí dnešního jižní Ruska.

Přemysl Otakar II. měl početní převahu a hlavně výhodu v těžké jízdě. Na začátku tažení padla část Rakušáků do léčky. V červenci roku 1260 byla obě vojska na obou březích řeky Moravy. Přemysl dal šanci Bélovi, ať jeho vojsko řeku přebrodí. Bitva byla domluvena na 13. července. Za to, co dříve udělali Češi rakouským oddílům, se Bélovi vojáci, kteří přebrodili řeku, pustili raději rovnou do protivníka u Kressenbrunnu na Moravském poli na nepřipravené oddíly Přemysla Otakara. Mezi jejich hlavní voj patřili právě Kumáni, kteří se na Přemyslovy oddíly spontánně vrhli, protože očekávali další léčku. U Přemysla se na jeho laskavost a rytířství rozhodně nedalo spoléhat.

Foto: Věnceslav Černý, CC BY-SA 4.0 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0>, via Wikimedia Commons

Železní páni u Kressenbrunnu

Tehdy však měl Přemysl nabito. Jeho železní páni zlikvidovali lehkou uherskou jízdu. Ztráty na uherské straně byly velmi vysoké. S uherským vojskem došlo k pokoře Kumánů, uherský král Béla musel s Přemyslem Otakarem uzavřít potupný mír.

A teď k důležitému antropologickému rozdílu. Ono totiž Češi jsou odjakživa podivná sebranka, slova jako čest a důstojnost jim moc neříkají nebo si je vykládají hodně svérázně. Jsou tak naivní, že když vás poníží a ani se za to neomluví, tak pořád čekají, že jim budete věřit a spolupracovat s nimi. To se ukázalo mnohokrát v českých dějinách a stává se to dnes chronicky a opakovaně v diplomatických vztazích s jinými státy a já necítím nutnost se v tomto článku tímto faktorem dlouze zabývat, ani potřebu dokazovat, že tomu tak je. Kdo umí vidět, vidí.

Posledně se to ukázalo na předávání státních vyznamenání ve výběru takzvaných osobnostní. Tato událost nemá být určena k vyjadřování momentální prezidentovy emoční afinity vůči někomu. Nepotřebujeme slavnostní předávání státních vyznamenání, abychom věděli, koho má prezident rád asi podobně jako co rád jí k obědu. Jde o společenský přínos a herečka nedokonalého herectví se základní školou s nulovým pozitivním formujícím dopadem na společnost mi k nějakému státnímu oceňování vhodná nepřipadá.

No, nechme toho raději, mohli bychom pokračovat ad infinitum a najít spoustu důležitých momentů, ze kterých je vidět, že hodnoty jako čest a důstojnost pro Čechy nemají velkou cenu a že tyto abstraktní kvality neumějí vůbec jemně rozlišovat a představují si je asi jako Hurvínek válku. Podstatné je, že Kumáni jako Asijci měli v této oblasti úplně jiná kritéria než Přemyslovi Češi. Pokud někdo poníží hrdého nomáda, se zlou se potáže. Nebude-li to hned, může to být mnohem později. A přesně něco takového se stalo. Přemysl za svou nafoukanost a za to, že ani nevěděl, co vlastně dělá, nakonec zaplatil životem.

Kumánská pomsta dopadá na Přemyslovu hlavu

Kdo má zájem se dozvědět o politických souvislostech druhé bitvy na Moravském poli, ten ať se prosím věnuje dalšímu studiu zdrojů. Pro nás jsou nyní podstatné detaily samotného boje. Proti sobě stála vojska Přemysla Otakara II. a Rudolfa Habsburského. Přemyslovo vojsko mělo silnější těžkou jízdu. Už v samotném Přemyslově táboře však vládla poraženecká nálada, byl stižen zvláštní kletbou odkudsi z asijských plání. Připomíná to chaos, který již před bitvou vyvolávali Mongolové ve svých nepřátelích. Dodnes jsou asijští bojovníci proslulí především psychologickým strachem, který dokáží způsobit.

Přemysl psychoidní atmosféru nemohl vydržet. Měl nervy napjaté až k prasknutí. Vždy byl zvyklý vítězit, ale teď cítil pach krve své vlastní a pachuť přicházející porážky. Došlo až k tomu, že si svolal vůdce svého vojska a úpěnlivě hledal zrádce, ale poněkud zvláštním způsobem:

Prosím, kdo mě chce zradit, ať mě zabije tady a teď, ať to neodnesou tisíce dalších.
Přemysl před bitvou

Tady vidíme, co byl opravdu za osobnost. Kdyby se choval jako skutečný král, třeba typu asijského vůdce, okamžitě by vyzval svůj lid, ať mu vydá zrádce, aby mu mohl setnout hlavu. On však reagoval jako malý poraženecký králíček, čímž své lidi ještě více vyděsil a zkazil jim takzvaný morál, který je pro bitvu to nejpodstatnější.

Češi se zapřísahali, že zaječí ani zrádcovské úmysly mezi sebou nemají. Jednoduše proto, že se báli ještě víc, než Přemysl Otakar. Načež se Přemysl Otakar trochu uklidnil, ale do bitvy jel již s nalomenou psychikou. Jeho vojsko vyjelo s provoláváním hesel Budějovice a Praha, což oproti jejich konkurentům byla dost slabá munice. Rudolfovo vojsko provolávalo motta jako ŘímKristus.

Ihned na scénu přišli nebo spíše tryskem přijeli Kumáni na svých divokých koních a zasypali jednotky Přemysla Otakara šípy, což vyvolalo obrovský zmatek a chaos.

Přemysl Otakar vyrazil v čele druhého sledu nervózní a jak víme, nejhorší v bitvě je někdo, kdo má strach. Ten kolem sebe může alespoň na začátku, než mu dojde adrenalin, nadělat velkou paseku. Nepřítel tak byl zdánlivě chvilkově zatlačen. Respektive takovým dojmem to působilo, nicméně známý asijský trik je zasypat nepřítele šípy a pak předstírat útěk. Na což Přemysl Otakar skočil.

Ale rychlý postup Přemysla se nakonec zastavil. Měl sice v záloze odpočaté jednotky Slezanů a Poláků, ale ti byly jakousi neviditelnou silou drženi zkrátka a vůbec mu nepomohli.

Rudolf se skupinou rytířů vpadl Přemyslovi do týla. Použil tak strategii, která byla mezi asijskými Kumány běžná. To Čechy natolik překvapilo, že se zprvu nebyli schopni zorientovat, neboť byli zvyklí na to, že pravidla hry se nikdy neměnila. A tak nedokázali adekvátně zareagovat. Zavládl zmatek. Ještě zkusil Milota z Dědic kumánskou strategii okopírovat, za to si od historiků v době obrozenectví dokonce vysloužil obvinění ze zrady. Češi zkrátka nesnáší, když s nimi někdo hraje vyšší hru, než zvládnou oni sami. Zároveň se snaží o zlom krk jakékoliv cizí hry okopírovat, jenomže, když dva dělají totéž, není to totéž.

Nastala krvavá řež a stovky Přemyslových rytířů se utopily v řece či bažinách. Samotného Přemysla Otakara pak už jen srazili z koně a dobili jej potupně na zemi. Zbytek jeho vojska Kumáni pronásledovali s urputností asijského ducha a  koho dostihli, ten padl krutou smrtí. Některé zdroje mluví až o 12 000 Čechů. I když tato čísla jsou velmi nadsazená, jednoznačně svědčila o pravdivosti přísloví, že strach má velké oči. A Kumáni byli tím děsivým bubákem, který se nakonec Přemyslovi stal osudným. Padl kvůli děsu z asijských plání.

Zopakujme si to celé: psychologický boj předchází tomu fyzickému. Jak je kdo připraven na boj ovlivňuje z 80% to, jak samotná bitva dopadne. Bez ohledu na to, kolik vojáků a zdrojů máte. Přemysla Otakara II. zabilo to, že jej Kumáni psychicky rozložili na kousíčky a poskládat se dohromady před bitvou už nedokázal.

Zdroje:

Kolektiv autorů. Přemyslovci. Budování českého státu. 2009. NLN.

Jiří Kuthan, Alexandr Paul, Prokop Paul. Přemysl Otakar II. : král železný a zlatý, král zakladatel a mecenáš. 1993. Tina.

https://nasregion.cz/smolny-az-tragicky-den-pro-cechy-den-svateho-rufa-182492/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz