Článek
Rod Lobkoviců není německý, ale původně český rod z obyčejné české vesnice. Jiří Popel měl pravdu jen zčásti. Dodnes Lobkovicové, přidali si w, asi aby působili vznešeněji, ovládají část areálu, který dříve patřil k Pražskému hradu. Co nezvládli Rudolfovi ukrást pod rukou, přidali na jeho špatné pověsti.
Autor výpravné publikace Rudolf a jeho doba Josef Janáček jen papouškuje staré pomluvy o Rudolfově bláznovství, které se dnes staly diagnózou psychopata. Příběh českých pověstí o Rudolfově osobnosti vypovídá víc o Češích než o samotném Rudolfovi II.
Česká perspektiva
Když někoho izolujete od okolí, věčně se mu pletete pod nohy a intrikujete mu za zády, co se stane, co udělá, zvlášť když je normální? Vylije si na vás vztek. A tak to dělal i Rudolf, i když mu to nebylo moc platné.
Historik Janáček přisuzuje císařovu nelibost k hudbě jeho neurotismu a psychopatologii. Jak nechutné a jaký blábol! Jistě, co Čech, to muzikant, a to je ten problém. Češi jsou jedni z nejhlučnějších lidí na světě právě proto, že je mezi nimi mnoho psychopatických a neurotických rysů. Svůj hluk v hlavě projevují i navenek. Rudolf měl rád ticho, především od svého otravného okolí.
Nebyl žádnou zmanipulovanou figurkou, o co se zajímal, tomu poměrně rozuměl. Ve své době podpořil nebývalou spolupráci učenců. Tadeáš Hájek, Tycho de Brahe a Johannes Kepler spolu pod císařovým patronátem sdíleli poznatky. Bohužel první dva brzy poté zemřeli.
Císař měl rád alchymii a vyznal se v ní a tak se řada vykuků v jeho službách dlouho neohřála. Pokud dělal chyby, tak kvůli dvorským našeptávačům. Jako v případě Edwarda Kelleyho, kterého nechal úporně honit po českých krajích.
Zahraniční recenze Rudolfa II.
Lékař Jesenius nebyl českého původu, Němec po matce a Maďar po otci, taky skočil Čechům na špek stejně jako Rudolf II:
Čeští Rudolfovi rádci se pečlivě starali o to, aby se k němu pokud možno moc lidí nedostalo, aby nemohli prokouknout jejich manipulace a podvody.
Pochopitelně museli pustit pár osobností a velvyslanců k přímému jednání s císařem. A od těch se dozvídáme úplně jiný psychický portrét Rudolfa než od Čechů.
Janáček přiznává, že statisticky vzato je těch pozitivních hodnocení víc než negativních.
A tak cituje:
Rudolf je v jádru laskavý a jemný člověk.
Je mu vrozená vážnost a nechuť k žertování.
Je moudrý a rozvážný pokud jde o řešení vnitřních problémů německé říše.
Neblahý Rudolfův konec
Protože se Rudolf v Praze nesnesitelně nudil, věnoval se sexuálním eskapádám, které samozřejmě nebyly zadarmo. Jak z pohledu takzvaných vztahových manipulací, kterým se Češi rádi věnují, tak i zdravotně. Rudolfův poslední komorník se stal jeho komorníkem tehdy, když mu předhodil svou manželku, která s tím očividně neměla problém. Antropolog Emanuel Vlček potvrdil rozborem Rudolfových ostatků, že trpěl syfilisem.
Jeden z mála „Čechů“, lékař Jesenius, který byl Rudolfovi vděčný za protestantský Majestát, přisuzoval Rudolfovu rozladěnost jeho pochlebníkům, ne vadám v jeho povaze.
Nakonec i Jesenius skončil špatně díky tomu, že vsadil na své falešné přátele a laskavost Habsburků. Na Staroměstském náměstí přišel o hlavu.
Kdo se totiž zapletete do české politiky a politikaření, zpravidla špatně skončí. To se týkalo jak Habsburků, tak jejich obdivovatelů i nepřátel. A všech dnešních českých politiků.
Zdroje:
Josef Janáček. Rudolf II. a jeho doba. Svoboda. 1987.
Emanuel Vlček. Jak zemřeli. 1993. Academia.
