Příslušnost k židovskému národu dnes není možné spolehlivě prokázat

Židem se jedinec stává po matce. V tomto ohledu panují mnohá ale. Třeba takový Ježíš Kristus, údajně židovského původu, má v Bibli uveden pouze rodokmen po otci. Striktně řečeno, podle rabínského pravidla se nedá potvrdit, zda samotný Ježíš byl Žid nebo nebyl.

Proč se součástí židovského národa stává jedinec pouze po matce? A proč ne po obou rodičích? Vždyť to by dávalo větší smysl. Padesát procent genů se dědí po otci a padesát po matce. Pokud máte jen židovskou matku, tak se ve vašem případě geneticky nejedná o celé židovství, ale jen o jeho část.

Důvody, proč se židovství počítalo po matce, byly jednoduše pragmatické. Před dobou genetických testů se nedalo dokázat otcovství, zřejmé bylo pouze to, že se někdo narodil určité matce.

Vzhledem k množství pogromů bylo také patrné, že docházelo k velkému počtu znásilnění a v podstatě by takto mohla židovská populace zcela vymizet. Pokud by se počítala podle římských, řeckých, franckých a germánských otcích. A proto se v zájmu jistého „papírového“ přežití národa počítala i po matce.

Teď se trochu věnujme rozdílu mezi mateřským a otcovským genetickým dědictvím.

Jak jsme již uvedli, 50 % DNA získáte od jednoho a dalších 50 % od druhého rodiče. Vypadají rovnocenně. Jenomže zas tak úplně nejsou.

Matky vždy předávají výhradně mitochondriální DNA (mtDNA), zatímco otcové předávají chromozom Y, a to pouze synům. Vidíme, že rodové trvání na kontinuitě otcovské linie - a snaze nevymřít po meči - u šlechtických rodů dávalo smysl. Bez otcovské linie přes syny začne rodu leccos chybět. Něco, co vám vaše matka nikdy nenahradí svou mtDNA.

Pokud je židovství výhradně určováno přes mateřskou linii, je očividné, že se jedná spíše o sociální konstrukt židovství, který nereflektuje genetickou realitu.

Pak zde přichází další úskalí. Ač se genetika tváří jako tvrdá věda, mnohé její závěry, včetně testování, jsou sporné. Ale to musíte mít opravdu insider knowledge - jak se říká, abyste pronikli do potenciálních chyb tohoto stále se vyvíjejícího odvětví.

Už samotné genetické výzkumy mapující, odkud pochází tihle a tamti lidé, ukazují, že vědci při svém genetickém screeningu používají spíše narativní přístupy než opravdová fakta. Když si představíte lidské skupiny, museli byste sledovat jednu konkrétní linii každého člověka, abyste řekli, odkud pochází. Ano, můžou se některé znaky více podobat, jako Jihoafričané budou mít víc blízkých historických příbuzných v jižní Africe než třeba Číňani. Ale dívat se na lidské celky jako na nějaké mystické skupiny, které se odkudsi tajemně vynořily, je čirá abstrakce. A to platí i pro židovskou etnicitu.

Je možné vysledovat u různých národů a etnik příbuznost z mnoha směrů, o čemž se ale v genetických výzkumech mluví tak nějak dost málo a podle všeho se nejčastěji prezentují výzkumy směřující k lineárnímu vysvětlování vývoje lidských skupin (nebo i jiných druhů) ve stylu ti a ti přišli odtamtud a odtamtud. Jako kdyby lidé z celého světa celou historii seděli na jednom místě a jen tu a tam se jednou za tisíc let někam přesunuli. Opravdu neseděli.

Vyvozování závěrů o historickém původu genomu je jako bádání v hlubinách vesmíru. Indicie se mohou shodovat, ale ve skutečnosti, i když si vymyslíte sebevětší nesmysl, nemá vám jej kdo jak potvrdit nebo vyvrátit. Je to přece dávná minulost a o všem můžete jen spekulovat.

A co tedy genetické testování linií původu jednotlivých osob, jak je dnes populární? Zkuste se nechat otestovat několika konkurenčními společnostmi a uvidíte. V jednom případě taková genetická laboratoř řekla, že je dotyčný „všeobecný Evropan“, druhá společnost mu oznámila, že je jenom ze tří procent „všeobecný Evropan“. Ještě vtipnější je, když se nechala otestovat dvojčata, z pěti firem každá z nich poskytla jiný výsledek a interpretaci. O co se v takovém případě jedná? O genetickou mystifikaci.

V každém případě to ukazuje, že genetika je jako obor zatím pouze v plenkách a o její spolehlivosti lze s úspěchem pochybovat. A tak, i když někdo může vyjít z genetické laboratoře s plakátem, na kterém bude mít napsáno, že má židovské geny, nic není napsáno v kameni. Můžeme se bavit o tom, jak k tomu odborníci vlastně dospěli a nejspíše pro takové zdůvodnění hrály víc roli jejich předsudky než vědecká fakta.

I pokud jde o testy otcovství, u kterých by většina lidí nikdy nezapochybovala, se objevují falešně pozitivní výsledky. Vědci to přisuzují situaci, kdy je těžké za určitých okolností izolovat DNA, některé laboratoře se v tom očividně vůbec nepitvají. A tak třeba jedna žena zjistila, že je těhotná s někým úplně jiným než se svým partnerem. Působilo to jako zázračné božské početí jako u Ježíše Krista, ale na vině byla genetická analýza z laboratoře. Základní DNA testy jsou očividně složitější, než si vědci myslí.

U samotného otce genetiky Gregora Mendela je totiž známo, že jeho pokusy s dědičností stály také na šťastné náhodě a pravděpodobnosti. Kdyby totiž vyzkoušel jinou plodinu než hrášek, na jehož zkoumání postavil své pokusy i závěry, nemusely by vůbec vyjít. Hrášek je totiž v genetice daleko předvídatelnější než mnohé jiné plodiny. A představa, že jsou na tom lidé asi jako hrášek?

Situace, kdy chceme identifikovat někoho jako židovského původu po matce, se nám však komplikuje ještě více, když si uvědomíme, že následkem římského plenění Jeruzaléma se nenávratně ztratily mnohé židovské dokumenty o původu celých židovských rodů a kmenů.

Samozřejmě se poté přeživší Židé spoléhali na ústní tradici a snažili se tímto udržovat své rodinné kořeny, ale to, jak se k situaci ve 20. století postavil novodobý židovský stát Izrael, svědčí o tom, že se židovská identita nedokázala ve své krystalické podobě po mnohá staletí udržet.

Řada lidí, kteří se hlásili k židovství ve východní Evropě, nemohla své židovství jakkoliv chronologicky prokázat. A tak v roce 1958 vydala vláda premiéra Davida Ben Guriona směrnice, které stanovily, že každá osoba, která v „dobré víře“ prohlásí, že je Žid, bude jako taková zapsána do svých občanských průkazů a v registru obyvatelstva.

Raní izraelští političtí představitelé se shodovali na tom, že ústní či písemné prohlášení o židovské národní identitě bude dostačovat. To však způsobilo velké problémy v ortodoxní židovské komunitě. Tradiční židovské právo - halacha - jak jsme viděli, definuje židovskou identitu striktně podle židovské matky nebo, a tato možnost je již vzácnější - podle formální konverze. Ortodoxní křídlo tedy vládní koalici na základě těchto důvodů opustilo. A jak se situace vyvíjela dál?

V roce 1970 Nejvyšší soud Státu Izrael v případu Šalit rozhodl, že pojem „Žid“ v občanském a národnostním právu je sekulární, což znamená, že děti židovského otce a nežidovské matky mohou být registrovány jako Židé pouhým prohlášením.

Aby se urovnal politický rozruch způsobený rozhodnutím Šalita, izraelský parlament Knesset novelizoval zákon o návratu. Dodatek právně definoval Žida jako někoho narozeného židovské matce nebo konvertitu k judaismu, který nepatří k jinému náboženství.

V současnosti pouhé prohlášení o něčím židovství nepostačuje. Osoby žádající o občanství Izraele podle Zákona o návratu nebo usilující o sňatek prostřednictvím státního rabinátu musí předložit oficiální a ověřitelné dokumenty jako jsou rodné listy, oddací listy a rabínské listy, aby prokázaly svůj rodový původ.

Jaká je tedy odpověď na původní otázku zjišťování židovské identity? V průběhu staletí a v potřebě sebezáchovy se v judaismu vyvinul sociální konstrukt, že židovství lze počítat pouze po matce, který však má pouze málo co dočinění s tím, jak reálně funguje genetika. Pokud by takové hledisko bylo uplatněno v jiných etnických skupinách a národech, moc by z nich nezbylo.

Příslušnost k židovskému národu se tedy spíše stala takovým kulturním reliktem a etnologickou zajímavostí, než že by se s ní dalo počítat jako s reálnou skutečností. Kromě Židů takto počítají své členy některé indiánské kmeny a vzdálené etnické skupiny na indonéské Sumatře. Pak ještě několik etnických skupin v Indii.

Je to opravdu starobylý přístup k tvorbě a udržení národní identity, a možná pramení ještě z pravěkého matriarchátu. Ale s realitou má opravdu máloco společného.

Zdroje:

Paul Johnson. Dějiny židovského národa. 2007. Rozmluvy.

Peter Snustad. Genetika. 2009. Masarykova univerzita.

Gregor Mendel. Životopis. 2003. Academia.

https://www.vox.com/science-and-health/2019/1/28/18194560/ancestry-dna-23-me-myheritage-science-explainer

https://www.newscientist.com/article/mg20827893-200-the-danger-of-unreliable-paternity-tests/

https://www.integrityline.com/expertise/blog/elizabeth-holmes-theranos/