Proč je tolik překladů Bible

Co vedlo k tomu, že se Bible stala nejrozšířenější knihou na světě? Proč ji mají lidé takovou motivaci překládat? Tak třeba Korán je přeložen do méně než 100 jazyků. Samotní přívrženci islámu nemají důvod jej zprostředkovávat v lokálních jazycích. Je pravda, že podle učení islámu je ten jediný správný Korán právě v arabštině, ale. Stejně tak buddhistické spisy, málokdo na světě ví, jaké vůbec jsou.

Říká vám něco Pálijský kánon nebo Tripitaka? Nejspíše ne kupodivu i většině samotných buddhistů. Proto došlo v dějinách k mnoha absurdním situacím, jako když Evropané zajišťovali buddhistický kánon pro obyvatele Srí Lanky, nebo když Řekové pro buddhisty vymýšleli, jak by měl vypadat Buddha. Většina soch a sošek Buddhy je totiž dílem řeckých umělců, kteří byli spolu s Alexandrem Makedonským na vojenské výpravě v Indii.

Neexistuje žádný náboženský text, který by se mohl Bibli rovnat co do popularity jeho šíření po světě, známosti a také neoblíbenosti. Jedině Bible dokáže rozvířit emoce takovým způsobem, že kolem létají třísky. Možná je to text, který se ani lidem do rukou dostat neměl. Díky tomu, že mají dnešní lidé Bibli, si mohou hrát na židovsko-křesťanskou kulturu i tehdy, když moc kulturní nejsou a také rozdávat hluboká morální moudra, i když jsou často mravně zbytní.

Bible znamená v originále „knížky“ neboli biblia. Jde o sbírku spisů, které de facto plní funkci mobilní knihovny. Tento účel zásadně formoval i její obsah a proto je plná zajímavého, podstatného, rozmanitého a hutného textu, protože její původní tvůrci ne nepodobní knihovníkům do ní vybrali to nejpodstatnější z nejdůležitějšího, co měli k dispozici. A tak v Bibli nalezneme různé „sekce“ jako v knihovně od historie, geografie, genealogie a přírodovědy přes teologii, psychologii a nutriční poradenství po životopisy, krásnou literaturu, bulvár, poezii a futuristické vize a věštění. Na zbytečné řeči nebyl prostor, pokud se vše mělo vejít do jedné knihy, kterou s sebou nosily národy na cestách. Také později sloužila a slouží mnoha lidem k tomuto účelu.

Čtenáři bible ji málokdy čtou od začátku do konce, mnohem častěji si z ní vybírají ke čtení knihu, která zrovna odpovídá tématu, kterému se chtějí věnovat, a také si zhusta „vypůjčují“ výňatky z jednotlivých knih. Přesto Bible dokáže působit jako jedna souvislá knížka, což už je samo o sobě malý zázrak, nemyslíte? První část Bible tvoří 39 knih psaných asi od roku 1513 př. n. l. do doby někdy po roce 443 př. n. l. Protože tato část byla napsána v hebrejštině, říká se jí Hebrejská písma. Je známá i jako Starý zákon.

Druhou část tvoří soubor 27 knih, sepsaných nejspíše od roku 41 n. l. do konce prvního století. Převážný jazyk této části je řečtina a proto je nazývána Křesťanská řecká písma. Jinak se jí říká Nový zákon.

Dohromady máme 66 knih, které Bibli tvoří.

Po značnou část historie nebyla Bible lidem v jejich národních jazycích dostupná. Zčásti to bylo také tím, že většina lidí byla negramotných, tak to ani nebylo potřeba. Překladatelé Bible se vyskytovali ve velkém hlavně v období reformace, kdy vznikla potřeba se obrátit přímo k Bibli a zjistit, zda jsou tehdejší církevní nauky v souladu s Písmem.

Další motivací pro překlady bývala potřeba opravit chyby předchozích překladatelů nebo jejich předsudečné myšlení. Převést takovou knihu do různých cizích jazyků vyžaduje hodně poctivého smýšlení a fantazie. Jak přetlumočit všechny ty hebrejské a řecké obraty třeba do japonštiny? A je doslovný překlad slova za slovem správným?

Petr Peňáz ve svém článku na toto téma si klade stejnou otázku a nabízí odpověď. Povšimněte si, jak by asi uchu tehdejších posluchačů zněl tehdejší evangelijní text ve srovnání s některými dnešními uhlazenými překlady:

V podstatě jediný rozdíl mezi těmito texty spočívá ve stylu podání. Na obsahu děje se změny v textu nikterak neprojevují. Ekumenický text je stylisticky upravený, aby zněl vytříbenému uchu. Tehdejší pisatelé Bible nepsali v klasické řečtině filozofů, aby vyhověli vysokému vkusu, ale v řečtině koiné, jazyku obyčejných lidí.

Díky poměrně velkému množství svitků především těch od Mrtvého moře jsme schopni zjistit, zdali byl původní text Bible postupem času něčím nebo někým výrazně změněn. Dalším problémem pro seriózního badatele jsou předsudky a fámy. Lidé se domnívají, že v Bibli něco chybí, že církev cosi tajemného skrývá. Ale je třeba říct, že gnostická evangelia to nejsou. Gnostikové se kolem křesťanství motali už od jeho začátku, ale jejich pojetí víry se s pisateli evangelií rozešlo v zásadních bodech. Už v otázce zla a dobra a povaze Ježíše.

Manichejci, zastávající hlavní gnostický směr, učili, že veškerá hmota znamená zlo a že ji stvořil ďábel. Do nynějška jsou zde určité dozvuky tohoto sporu gnostiků s biblisty, které využívají možná nejspíš nevědomě různí lidé ke svému zviditelnění. Pisatelé populárního pseudomystického škváru jako například Dan Brown čerpají z domnělého tajemna, vyvěrajícího pouze z neznalosti dané problematiky, ale pro řadu lidí se může zdát, že vychází z reálných faktů. Nikoliv. Veškeré jeho pojetí Ježíše, jeho údajného potomka, převorství Sionského či epické bitvy církve s heretiky je dílem zčásti přímé dezinformace a zčásti přebujelá fantazie tohoto pisatele zašmodrchaných románů.

Narozdíl od Bible. Její tvůrci se naopak snažili o co největší autentičnost a relevanci sdílených faktů, a to i při zachování vysoké míry literárních kvalit. Proto také i do budoucna s největší pravděpodobností i přes aktuální humbuk Bible výrazně přežije dílo Dana Browna. Ten však není jediným, kdo se snaží do biblických spisů házet vidle poznámkami typu, že v nich něco chybí nebo že z nich bylo cosi záměrně smazáno z nějakého tajemného účelu. V reálu se jedná pouze o pokleslé triky, jak z biblického odkazu vytřískat laciným způsobem ziskový kapitál prodejem konceptuálních slátanin. Pokud se rádi necháváte za vlastní peníze vodit za nos, je pro vás taková literatura to pravé ořechové a mohu vám ji za tímto účelem jen vřele doporučit.

Jaká jsou biblická fakta?

Svitek Izajáše nalezený u Mrtvého moře je starý 2 000 let, byl objeven poměrně nedávno, takže se nedostal do dnešních biblických překladů a přesto téměř doslova odpovídá tomu, co je v dnešních Biblích. Je pochopitelné, že opisovači původního biblického textu dělali chyby. Vedla nějaká z nich k zásadním věroučným odchylkám?

Kniha Our Bible and the Ancient Manuscripts k tomu říká:

A z textové analýzy svitků od Mrtvého moře vyplývá:

Díky tomu se při srovnání současného znění knihy Izaiáš a jeho svitkem od Mrtvého moře našlo jen pár slov navíc, přitom nemají vliv na smysl textu.

Jak je na tom samotný Nový zákon?

Z pojednání o textové přesnosti Nového zákona vyplývá:

Je pozoruhodným faktem, že i ty nejstarší biblické papyry pocházející z Egypta sdělují dnešnímu čtenáři v podstatě to samé jako aktuální překlady biblického textu.

Bible je kniha a není to kniha. Je to knihovna, soubor knih, který se tváří jako jeden celek. Kniha, která sama o sobě ke svému kopírování a šíření nevybízí, a přitom ji ochotně i neochotně nakonec přijala velká část světa. Asi v ní bude něco magického. Něco, co možná ani do rukou široké veřejnosti nepatří, co by jí mělo být vzato a co by možná mělo zůstat jen těm, kterým to patří. Mágům.

Zdroje:

PAVLINCOVÁ, Helena – PAPOUŠEK, Dalibor (ed.). The Bible in cultural context. Brno: Czech Society for the Study of Religions. Masaryk University.

Bible, textová analýza.