Proměny hebrejského Boha a jeho ženský protějšek

Většina lidí si judaismus spojuje výhradně s Tórou, tedy i s Biblí. Ale to, čemu věřili starověcí Židé, je diametrálně odlišné od toho, co se jako judaismus zformovalo mnohem později.

Starý zákon je sice základem judaismu, ale ve skutečnosti se v něm zachovaly i střípky židovského pohanství.

Samotné slovo hebrejština vychází ze slovesa „přejít“. O co by se mělo jednat, je záhadou. Počátek judaismu se dá velmi těžko ohraničit. Nejspíše ke krystalizaci židovského náboženství došlo až v polovině pátého století př. n. l., po návratu Židů z babylónského exilu. Zde totiž došlo, jak praví knihy Nehemjáš a Ezdráš, k náboženské reformě a ke kodifikaci hebrejských náboženských textů.

Pro většinu dnešních křesťanů je příběh ve Starém zákoně jakousi normativní podobou reality. Dozvídáme se zde o počátku lidstva v zahradě Eden, patriarších počínaje Abrahamem přes Jákoba, který byl přejmenován na Izrael. Ti byli předkové dvanácti izraelských kmenů. Pak přichází Josef a následné židovské otroctví v Egyptě. Zlatý věk Šalamouna, tragický konec Jeruzaléma a zajetí Židů v Babylóně. Poté jejich návrat a triumfální stavba nového chrámu.

Z perspektivy křesťanů se u Starého zákona jedná o pouhou přípravu k tomu, co má přijít v Novém zákoně. Božskému vtělení Krista. Nicméně je otazníkem, jak to vlastně celé ve skutečnosti bylo.

Nejstarší známý historický odkaz na Izrael mimo Bibli nacházíme na slavné Merneptahově stéle, vztyčené v Thébách v pátém roce faraonovy vlády (cca 1209 př. n. l.), která zahrnuje „Izrael“ v seznamu těch, které Egypťané porazili, přičemž užitý jazyk naznačuje spíše lid nebo kmen než zemi. Další zmínky o Izraelitech jsou poněkud zmatečné. Existují například„Apiru“ nebo „Habiru“ v kanaánských textech ze 14. století př. n. l., kteří jsou spojováni s „Hebrejci“, a „Šasu“, kteří jsou podle Devera „pastevečtí nomádi na oslích koních“. Jedna skupina se nazývá „Šasu z Jahveho“, což mnozí považují za zmínku boha Jahveho. Na druhou stranu si někteří myslí, že Jahve je místní název. A to je vše.

V podstatě o velkolepé Šalamounově říši a vůbec Davidově království ve starých záznamech kde nic, tu nic. O údajně velkých králích Izraele nám jejich sousedé neříkají lautr nic. Navíc po slavném Šalamounově chrámu se nenašla sebemenší stopa. Samozřejmě to neznamená, že se všechny události popsané v Bibli nikdy nestaly, ale mělo by nás to nasměrovat trochu jinam, než doposud. Bible zřejmě neříká vše, jak o Hebrejcích, tak o původním židovském náboženství.

V samotném biblickém textu máme záznam o změně Božího jména. Ve chvíli, kdy Mojžíš narazí na hořící keř, se mu zjeví Bůh a sdělí mu své nové jméno. Původně to byl El, ale očividně jeho nové jméno Mojžíš nezná a proto se jej ptá, kdo jej vlastně posílá.

Bůh se zde prohlašuje za „Ehyeh asher ehyeh“: „Jsem, kdo jsem“ nebo „Působí, aby se stalo“ či „Já budu, kdo budu“. Hebrejština totiž neuvádí explicitní časy.

Mojžíš měl Izraelitům oznámit, že ho poslal „Já jsem“(Ehyeh). Poté je Bůh označován jako „Já jsem“ (nebo možná „Já způsobuji, aby byl“), což se fakticky stává jeho jménem ​​JHWH, které je nejčastěji čteno jako Jahve či Jehova.

Podle dostupných indicií je toto označení spíše titul užívaný v nepřítomnosti jména jako takového, odvozený od slovesa, které znamená „být“ nebo „vzniknout“. Nicméně přesná podstata toho, co je jeho významem, zůstává záhadou. Ani bibličtí pisatelé netušili, co Jahve znamená. V pozdější tradici se tetragrammaton JHWH navíc stal příliš posvátným, než aby se dal vyslovit nahlas.

Již zde můžeme vidět velké teologické mezery judaismu, které byly ale nejspíš záměrně součástí mystické tradice. Jakého tajemnějšího boha si představit než takového, který je záhadný už svým jménem. Později bylo možné si do židovské teologie dosadit v podstatě cokoliv, a to se v židovské tradici děje až dodnes.

Z dnešního pohledu byli Izraelité monolatři. To není nadávka, popisuje se tak situace, kdy uctíváte jednoho Boha, ale přitom uznáváte existenci dalších. Taková byla ve starověkém světě poměrně rozšířená praxe. Chrámy a svatyně byly zasvěceny jednomu bohu z panteonu, stejně jako města, ale nebyl žádný problém vedle něj uctívat i ostatní bohy. Monolatrie je zkrátka upřednostňování jednoho boha před ostatními.

Samotná Bible přiznává, že Jahve nebyl jediný Bůh, kterého Izraelité uctívali. Tak třeba píseň, která chválí Jahveho za vysvobození Izraele z rukou Egypťanů, uvádí:

V celé hebrejské Bibli se nachází řada zmínek o různých bozích (elim). Samotný Jahve je v deseti přikázáních zmíněn jako jeden z mnoha bohů:

Genesis začíná slovy: „Na počátku stvořil Bůh nebesa a zemi.“ Slovo pro „Boha“ je však Elohim, které, jak ukazuje přípona -im, je v množném čísle: doslova znamená „bohové“. Hebrejština sice umožňuje použití podstatného jména v množném čísle pro jednotlivce, ale zpravidla tehdy, kdy se on nebo ona chápe jako člen skupiny.

Takže bychom mohli další úkony stvoření přeložit jako:

V žádné z historických knih hebrejské Bible není výslovné prohlášení o Jehovovi jako o jediném existujícím Bohu. Naopak je zde zdůrazněn jako kontrast vůči ostatním žijícím bohům.

Nejčastějším modloslužebným problémem Izraelitů je uctívání Baala, jehož ctitelé jsou v Izraeli pronásledováni. I když někteří izraelští králové uctívání ostatních bohů naopak veřejně podporovali.

John Day, profesor starozákonních studií v Oxfordu, poznamenává:

Zde se nacházíme v knize Job, kde jsou synové boží, simsalabim, přeměněni v řeckém překladu na anděly.

Máme zde izraelského boha Jehovu, ke kterému se Izraelité zavázali a jeho si vyvolili jako svého boha přede všemi ostatními. To však neznamená, že ostatní bohové v jejich době neexistovali. Nebyli pouhými stíny či obrazy v biblickém pojetí, ale reálnými bytostmi, alespoň pro jejich oddané ctitele. V Izraeli nakonec zvítězil kult Jahveho nade všemi ostatními.

Ale jak to jde dohromady s koncepcí Boha, který má svůj ženský protějšek?

V roce 1967 profesor antropologie Raphael Patai uvedl poměrně odvážnou spekulaci, že ve starověku známá bohyně Ašéra byla ve skutečnosti hebrejskou bohyní. Mimochodem profesor Patai byl prominentním židovským učencem a nikoliv šiřitelem hoaxů.

První zmínku o Ašéře v Bibli máme v knize Exodus, kdy Jehova uzavírá smlouvu s Mojžíšem na hoře Sinaj. Bůh přikazuje Izraelitům, aby až vyženou Kananejce ze Zaslíbené země, provedli toto:

Kácení „Ašer“ naznačuje, že byla symbolizována jako kultovní předmět.

Kořeny jména Ašéra jsou nejisté, další z jejích jmen, jak naznačují ugaritské texty, je Qudsh nebo Qudshu, což znamená „svatý“ nebo„útočiště“. Emočně tyto výrazy přesně odpovídají bohyni matce, která poskytuje vřelé objetí v těžkých časech.

Ašéra je manželkou nejvyššího boha Ela (který se později stal v židovském pojetí Jehovou) a jako taková je „Matkou bohů“.

Podle starých semitských mýtů byla na počátku věcí, tedy součástí biblického Elohim, bohů, kteří stvořili svět. Nikoliv však fyzickou interakcí, ale prostřednictvím mentálního procesu, na kterém se podíleli jak bůh, tak bohyně. To je v naprostém souladu s biblickou zprávou, kdy Bůh tvoří zemi a člověka jen na základě svých slovních pokynů. „Ať je světlo!…“

Tato bohyně byla natolik populární, že se dostala i do Egypta pod jménem Kudshu nebo Kádeš, což je její alternativní jméno v ugaritských textech, které znamená „Svatá“, nejčastěji prezentovaná jako bohyně plodnosti spojovaná se sexuální extází.

Bible ji spojuje se sloupem nebo stojícím kamenem.V raném Izraeli byl sám Jahve zobrazován v čistě symbolické podobě stojícím kamenem. Od toho je poměrně blízko ke spojení Jahveho a Ašéry.

Prvotní jediný Bůh v tom, co připomíná základy judaismu, neexistoval. Byli to bohové, kteří stvořili svět. A dost možná mezi nimi byla i ona, manželka Boha. Byli tedy minimálně dva, Bůh a jeho bohyně.

Zdroje:

Albertz, Rainer. A History of Israelite Religion in the Old Testament Period. 2 vols. 1994. SCM Press.

Peggy L. Day. Gender Difference in Ancient Israel. 1989.  Fortress Press.

Karel van der Toorn, Bob Becking, and Pieter W. van der Horst. Dictionary of Deities and Demons in the Bible. 1995. William B. Eerdmans Publishing.