Psychosomatika funguje na každého

Příčina toho, proč se společnost nalézá v tak tristním psychickém stavu, je jednoduchá. Její móda šířit a následovat naprosto nezdravé myšlenkové vzory, které mají za následek psychosomatická poškození.

Tento článek není o náhradě lékařské péče. Je o tom, že i s lékařskou péči bez mysli s pozitivním přístupem nedokážete mnoho. Rozhodně se tak snadno nevyléčíte z rakoviny.

Rakovina je strašák, který obchází nejen českou společnost už hodně dlouho. A na ní je právě dobře vidět, jaká je pravděpodobnost, že se někdo vyléčí, když nepoužívá léčivé síly své mysli. A teď nemluvím o esoterice, ale o tvrdých vědeckých datech.

Podívejme se na téma blíže. Začněme samotnou definicí psychosomatiky.

Tento velmi pomalu se rozvíjející vědecký obor pracuje s východiskem postaveným na tom, že lidská mysl má potenciál léčit tělo. Tuto logiku má však řada lékařů problém přijmout. V podstatě jdou často přímo proti ní. Je to zvláštní, ale lékaři vám často řeknou: tohoto problému se už nezbavíte, to je chronické. A opravdu, v Česku je dobrá urgentní medicína, nicméně preventivním lékařstvím se zabývá málo lékařů a ještě méně pacientů, či jak se dnes říká klientů.

Zajímavé je sledovat lékařské zásahy takzvaně v přímém přenosu. Kniha rozhovorů se záchranářem a doktorem medicíny Markem Dvořákem v mnohém napovídá o zakrnělém smyslu českých lékařů pro psychosomatickou medicínu. Právě ve chvílích, kdy je třeba urgentní zásah, se pacienti často na hranici života a smrti ptají: „Přežiju to?“

Doktor Dvořák o lékařské komunitě vypovídá, že část z ní je takzvaně vyhořelá a slouží jen pro peníze, aby to doklepali do důchodu, a část z lékařů, kteří reagují na pacienty „divně“, je jednoduše arogantní. Uvádí i příklady lékařů, kteří narovinu pacientovi řekli: vás nemá smysl oživovat. A také blatantní kauzu v Nemocnici v Chrudimi, kde ze strany některých lékařů docházelo přímo podle něj k „vraždám“ pacientů odepřením základní péče v kritických momentech. Máte-li pocit, že je české zdravotnictví na vysoké úrovni, vím, že tento narativ si Češi rádi opakují jako dětskou říkanku, nevím, s čím reálným si to pacienti spojují.

Zato zde máme starý zvyk, kdy staří doktoři za totality raději nepříjemnou diagnózu pacientovi nesdělovali, dnes tak činit musí. O to méně vědí, jak na to, aby to nepoškodilo pacientův výhled na vyléčení.

Rovněž máme k dispozici řadu takzvaně zázračných kauzálních příběhů, které nejsou vycucané z prstu, jak se někdo vyléčil z rakoviny zcela bez lékařské pomoci. Naopak však přibývá případů, kdy někdo zanevřel na lékařskou péči a léčil se takzvaně svépomocí a špatně dopadl.

Pokud jde o léčbu rakoviny lidskou myslí, existuje přímo vědecký obor: psychoonkologie. Ale jak jsem řekl, zabývá se jím opravdu málo odborníků. Ono totiž základním předpokladem je, že budou mít sami lékaři mysl v pořádku a zdravě nastavenou. A tu má opravdu málokdo.

Je pravda, že o příkladech důkladné nezanedbané preventivní péče a léčby zvláště v psychosomatickém smyslu slova v českém zdravotním systému se mnoho nedozvíte, hlavně proto, že si lidé neumí spojit ono „coby kdyby“. Jak by jejich zdravotní stav vypadal, kdyby jim někdo vhodně nepomohl a správně je nenasměroval ještě před tím, než jejich problém skutečně nastal.

Nikde se nedozvíte v médiích nebo od známých příběh: „pan doktor je skvělý, chodím k němu už dvacet let (jen na prevenčky) a nikdy jsem nebyl nemocný“. Pokud k tomu dojde, zpravidla si zásluhy za takový úspěch lidé připíšou sami sobě.

Češi zkrátka neumí ocenit prevenci čehokoli, nejen léčení, protože místní módou kulturních zvyků je žít jen v tom, co kdo vidí a může si na to sáhnout, jen v tom, co existuje, nikoli přemýšlet v potenciálech a hypotézách, před čím nás někdo uchránil. A právě dobrá prevence je o tom, že problém zkrátka neexistuje.

A tak ti nejlepší lékaři, kteří umí nikoli primárně léčit pacienty, ale jsou schopni zajistit jim skutečné zdraví bez nemoci, zůstávají u nás zcela opomíjeni (stejně jako nejschopnější lidé v mnoha jiných oblastech), protože si vypěstují jen minimum pacientů, kteří by mohli pět ódy na to, jak jim pomohli vyřešit jejich ten či onen obrovský problém. Protože zkrátka nenastal.

A místo toho tu prim v povědomí lidí mají mnohem spíše často lékaři, kteří kolem něčích problémů umí udělat pořádný humbuk a psychosomatiku raději popírají, protože nevědí, jak na ni. Chybí jim pro ni cit.

Představa, že rakovina je nějaký moderní úkaz, není zcela přesná. Ano, britští lékaři ji objevili v 19. století u vymetačů viktoriánských komínů, ale to neznamená, že „objevili Ameriku“. Již staří antičtí autoři se o ní zmiňují a zdá se, že v některých případech byli úspěšní právě její psychosomatickou léčbou.

Ve starověké medicíně byla rakovina považována za onemocnění melancholie („černá žluč“) a její výskyt byl spojován s negativními emocemi. Římský lékař Galén (1 stol. n. l.) dospěl k závěru, že často depresivní ženy překypují melancholií, díky které se jim rozvine rakovina narozdíl od žen, které jsou pozitivně naladěny.

Stejné pozorování učinil i řecký filozof a lékař druhého století n. l. Alexander Afrodisienský:

Je zajímavé, že starověké řecké slovo onkos, kořen slova „onkologie“, znamená nejen hmotu, objem, fyzickou zátěž nebo náklad, ale také metaforickou tíhu, potíže a nepraktickou tragickou masku, která označovala psychickou zátěž tížící jejího nositele.

Toto spojení však není náhodné. Michael Psellos, byzantský filozof a učenec z jedenáctého století n. l., napsal:

Podívejme se nyní na vědecké studie, které jednoznačně svědčí o pozitivním či negativním vztahu mezi něčí myslí a jeho léčbou rakoviny.

Slavný antropolog a arktický badatelVilhjalmur Stefansson ve své knize Rakovina: Nemoc civilizace? (1960) poznamenal, že u Eskymáků se krátce po jeho příchodu do Arktidy rakovina nevyskytovala a že následný nárůst jejího výskytu souvisel s užším kontaktem s bílou civilizací.

Ve své studii Stefansson vycházel z pozorování Dr. L. A. Whitea, který byl doktorem na Aljašce asi sedmnáct let. Jeho práce ho vedla k následujícím závěrům: (1) u domorodých obyvatel se prakticky nevyskytují hypertenzní a aterosklerotická onemocnění; (2) cukrovka je extrémně vzácná; (3) zhoubná onemocnění byla také extrémně vzácná (viděl pouze jeden prokázaný případ). Dr. White nepozoroval žádné mrtvice ani ischemickou chorobu srdeční.

Doktor M. Deshaies-Gendron při zvažování mechanismu a příčin rakoviny zpozoroval její souvislost s životními tragédiemi, zármutkem a velkými problémy a s nimi spojenou silnou úzkostí a depresí. V roce 1783 J. Burrows napsal, že rakovina je způsobena nepříjemnými zážitky duše, úzkostnými záblesky vědomí, které pacienta trápí po mnoho let. Tito doktoři rozhodně nebyli daleko od pravdy.

Dr. Nunn v roce 1822 napsal knihu Rakovina prsu, která uvádí příklady vlivu emočních faktorů na výskyt rakoviny. Zejména jedna z jeho pacientek po nervovém šoku způsobeném smrtí manžela brzy objevila rostoucí nádor, na který nakonec zemřela.

Dr. Walter Walshe v knize Podstata a léčba rakoviny, publikované v roce 1846, uvedl, že emoce způsobují takový stupeň narušení inervace, že narušují proces výživy tkání, což následně vede ke vzniku rakoviny. Dr. Walshe osobně pozoroval případy, u kterých byla tato souvislost zřejmá.

To, že může rakovinu „rozjet“ nějaký negativní psychický fenomén je tedy dobře zdokumentováno počínaje 19. stoletím zmíněnými lékařskými studiemi a ještě mnohem dříve, jak jsme viděli v antické medicíně.

Existuje však nějaký zpětný chod? Lze prostřednictvím pozitivních mentálních vztahů rakovinové bujení zvrátit? Nedávné vědecké studie prokázaly, že to možné rozhodně je.

Koncem 70. let 20. století americký onkolog Carl Simonton a jeho manželka, psycholožka Stephanie Matthews-Simonton jednoznačně prokázali vliv pozitivních mentálních stavů na léčbu rakoviny. Používali techniky řízené vizualizace k pomoci pacientům s terminálním stádiem rakoviny, jejichž očekávaná délka života byla přibližně rok. Výsledek byl v té době neuvěřitelný: ze 159 pacientů se 19 % nemoci zcela zbavilo, u 22 % se zpomalil vývoj onemocnění a zbytek pacientů žil v průměru dvakrát déle, než se očekávalo. Kniha Simontonových Getting Well Again (Být zase zdravý, 1978) se stala mezinárodním bestsellerem a jejich metody se dodnes aktivně používají v psychoonkologii.

Profesor psychiatrie na Stanfordské univerzitě David Spiegel, skeptický k údajům Simontonových, zorganizoval roční program ve formě týdenních sezení pro ženy s pokročilým karcinomem prsu. Kromě standardní medikamentózní terapie program zahrnoval skupinovou psychoterapii, hypnózu a relaxační cvičení. Ženy z kontrolní skupiny dostávaly pouze konvenční medikamentózní terapii. K jeho úžasu Dr. Spiegel zjistil, že ženy, které programem prošly, žily v průměru o osmnáct měsíců déle.

Například průzkum mezi téměř třemi tisíci pacienty s rakovinou v Austrálii ukázal, že podle samotných pacientů je stres klíčovým faktorem onemocnění, následovaný dědičností a kouření je až na třetím místě. V jiné studii se zjistilo, že 60 % zdravých lidí věří, že psychika je spojena s výskytem nádorů a 71 %, že je spojena s jejich progresí, zatímco mezi pacienty s rakovinou 85 % spojovalo rozvoj rakoviny se stavem mysli. Ve studii ruských vědců 50 % až 71 % onkologických pacientů bez ohledu na umístění nádorů identifikovalo psychologické faktory jako hlavní faktor rozvoje jejich onemocnění.

Psychosomatika vyžaduje, pokud má fungovat pozitivně, aby myšlení člověka bylo zdravé. A tady narážíme na kámen úrazu.

Mnoho lidí má nejen vypěstované naprosto nezdravé a negativní způsoby myšlení, ale dokonce na nich má vytvořenou svou image, na kterých má postavený svůj život.

Vzpomeňme jako příklad řadu známých osobností, které se prosadily právě díky tomu, že jejich myšlení a projevy byly destruktivní, sebedestruktivní, jejich řeč negativní nebo jejich nápady nehezké. A teď nemyslím jenom nějaké negativně vnímané osoby, ale myslím tím naopak osoby společností vysoce oceňované, a nebudu jmenovat, aby to bylo spravedlivé, například politiky, herce, vědce, novináře…

Ve společnosti, kde je v módě prezentovat se negativními přístupy k druhým lidem, černým humorem, kanadskými žertíky, bavit se ošklivostí a špatnými vztahy či dělat kariéru na likvidaci image jiných lidí, existuje bazální problém. Celospolečenský tlak na psychosomatiku jedince a její zhroucení, aby pracovala pod tíhou všudypřítomných negativních vzorů myšlení proti svému majiteli. Tam, kde negativní, depresivní, asociální a ohavné myšlenkové vzory dokonce provozují lidé, kteří mají jako vzor jít veřejně příkladem, je opravdu těžké přesvědčit lidi, že tato móda myšlenkové zvrácenosti je zcestná a že způsoby myšlení, které jim prospívají, jsou úplně jiné.

Často takoví lidé argumentují, že s dobrým vztahem sami k sobě by se nikde neprosadili, a je to pravda. To, na čem společnost v současné době doslova „jede“ a co považuje za projevy společenské dominance jsou z hlediska psychosomatiky naprosto zdraví škodlivé vzory. A najdeme je všude, nejen na chronicky známém šiřiteli negativních memů internetu, ale i na místech, která by měla jít pozitivním příkladem, v politice, mediální tvorbě, v umění, ve školách a na akademiích, v obchodě, v průmyslu, v oblasti práce i právě mezi lékaři.

Negativně laděnou módou je dnes prosáknutá společnost skrz naskrz a sama sobě v oblasti psychosomatiky dělá medvědí službu. Proč tomu tak je a proč to skoro nikdo neřeší, kdo to řešit má, je opravdu otázka za milion, nikoli prosím chvilek. Že by lidé byli již tak otupělí a odtržení od vlastní vnitřní reality, že nepoznají, co jim prospívá a co škodí, se nezdá být pravděpodobné.

Spíš se zkrátka rádi rádi doslova huntují nevhodnými způsoby myšlení a navazující problematickou zábavou nezdravým způsobem života podobně, jako se ještě před pár desítkami let likvidovali nadměrným pitím alkoholu a kouřením při každodenním společenském styku v hospodách a putykách. Ta doba je naštěstí pryč. Nezdravé memy jako módní vzor společenské komunikace ale stále přetrvávají.

Nejpravděpodobnější odpověď na to, proč to lidé dělají, se ale možná skrývá v začátku této kapitoly, společnost se zřejmě natolik obává ztráty vlastní identity, že se bojí „hrábnout“ do svých mentálních rejstříků a vyházet to, co je toxické a poškozující. Tím, že to označí za módu nevhodnou následování. A taky možná právě „vymyslet“ jiné, mnohem funkčnější vzory, si nikdo netroufá, protože to mnoho lidí neumí a ti, kteří to dovedou, jsou záměrně přehlíženi. Společnost tak dlí v koloběhu negativních podnětů pro psychosomatiku a na lidech a jejich zdraví je to vidět.

V některých regionech, a nebudu jmenovat, tato obskurní móda došla dokonce tak daleko, že se lidé vzájemně chlubí tím, kdo byl a s čím na operaci a jsou schopni si to i závidět. Lidé si připadají, jako když dobře nakoupili v supermarketu, když mají nově udělané třeba klouby. Aspekt zátěže na organismus a zjevného dlouhodobého zanedbávání prevence v oblasti zdraví a fyzioterapie zůstávají jaksi lidmi aktivně zamlčené. Toto prosím není prostředí, které nahrává zdravému působení psychosomatiky a proto není divu, že se její dopad záměrně bagatelizuje. Jinak by si musel kdekdo přiznat, že je tak trochu sám sobě trýznitelem či rovnou katem.

V této souvislosti musím zmínit podivuhodně pozitivní vliv takových věcí, jako je jakýkoli náročný fyzický či mentální výcvik. Vezměme si například rozumně vedený vojenský výcvik nebo pravidelné zálesácké pobyty v přírodě. U vojáků, které znám, je vidět pozitivní vliv toho, že jsou zvyklí procházet nepříjemnými a zátěžovými situacemi. V takových situacích totiž musíte značně šetřit energií a nesmíte si příliš dovolit plýtvat zdroji. Také musíte zapojit pozitivní sílu mysli, abyste přestáli nepříjemnosti a nebezpečenství. Zkrátka celý váš organismus musí fungovat efektivněji, než když jste gaučáci a jen chodíte na půl hodiny denně vyvenčit psa před dům a často ani to ne. Podobně pozitivní efekt mají aktivity typu pobytu v přírodě nebo bojové sporty.

V tomto duchu je poměrně vidět, a teď nechci dělat reklamu politikům, jak národ přitahuje prezident pocházející z armádního prostředí. Hlavní důvod dle mého názoru je ten, že společnost plná negativních myšlenkových vzorů, které jsou do ní tlačeny ze všech stran i z těch, odkud by neměly, jako jsou veřejnoprávní média, a které si i sama sobě vyrábí, je unavená sama ze sebe a ráda se podívá na někoho, kdo je speciálně vytrénovaný k tomu, snášet stres, a i z hlediska psychosomatiky má poměrně zdravé návyky. Nemá to vlastně nic společného s politikou a v podstatě se vůbec nejedná o politiku, ale je to něco, co tato společnost zoufale potřebuje, ale neumí si to zajistit. Tak jí zbývá jen tomu fandit. A to je zatraceně málo.

Čím tedy shrnout toto komplexní téma? No přeci, že nejlepší „léčba“ jakékoliv nemoci včetně rakoviny je, když vám vůbec nevznikne. Abyste opravdu předešli nemoci, musíte mít vaše myšlení zdravé. Pokud jste chorobní ve své hlavě, nejspíše se nějakému fyzickému onemocnění nebudete schopni vyhnout.

Zdroje:

Dr. Jimmie C. Holland, Ruth McCorkle,Phyllis N. Butow. Psycho-oncology. 2016. Oxford University.

Thomas N. Wise. Psycho-oncology. 2013.  American Psychiatric Publishing.

https://www.mou.cz/psycho-onkologie/t2044

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/chrudim-nemocnice-vini-primarku-aro-ze-smrti-pacientky/r~i:article:465700/

Martin Moravec. Marek Dvořák: Mezi nebem a pacientem. 2023. Moravec Martin.