Článek
Určitě by například nevěděl, o co jde, když by před sebou viděl znamení kříže a na něm ztrápeného Krista. Pro toto by nejspíš pochopení neměl. Ježíš totiž svým následovníkům vštěpoval, ať se nermoutí a do světa ať šíří dobrou zprávu o jeho vzkříšení. Něco takového je dnes zastřeno v poměrně komplikovaných církevních obřadech, o kterých by se prvním křesťanům ani nesnilo.
Podívejme se na několik důležitých aspektů raného liturgického a duchovního života prvních křesťanů, které byly zásadně odlišné od toho nynějšího. Argument, že se křesťanství politicky a kulturně vyvíjelo, přijmout samozřejmě lze, ale ne s odkazem na to, že tak bylo činěno v souladu se základním křesťanským učením zaznamenaným v Bibli. Zde musí hodnotitel poněkud odstoupit od křesťanského základního prubířského kamene - biblického učení, a přiznat si narovinu: ano, křesťané udělali v průběhu staletí jisté kompromisy vůči světu kolem a řada z nich rozhodně nebyla k jejich užitku.
První křesťané se obešli bez řecké filozofie
Ačkoliv v následujících staletí po vzniku křesťanství církevní otcové často vycházeli z řecké filozofie či s ní nebo ji alespoň reflektovali ve svém učení, čirá podoba křesťanské učení v evangeliích a dopisech apoštola Pavla je zbavena jakékoliv filozofické příměsi. Ostatně Pavel i evangelisté psali v jednoduchém jazyku obecného lidu - řečtině koiné místo toho, aby používali řečtinu klasickou. Samotný Ježíš mluvil aramejsky, rovněž v tehdejším obecném nářečí místa, kde se pohyboval. Jeho výroky tedy musely být převyprávěny do řečtiny.
Vedoucí misionář křesťanství, apoštol Pavel, varoval před zabřednutím do filozofické perspektivy, neřkuli před viděním jeho výroků optikou řecké filozofie, když napsal:
Dávejte pozor: Možná, že existuje někdo, kdo vás bude odvádět jako svou kořist prostřednictvím filozofie a prázdného podvodu podle lidské tradice, podle základních věcí světa, a ne podle Krista.
Pavla nalézáme na jeho misionářské cestě na athénském Areopágu, kde zvěstuje Boha, který není Bohem filozofů, ale je to Řekům Bůh dosud neznámý a skrytý jejich uvažování. Pozdější promísení filozofie s teologii křesťanů je spíše nechtěné dítě toho, že křesťanská zvěst vyrostla v řecky mluvícím prostředí. Ovšem i další projevy prvních křesťanů byly kontrastní vůči pozdějším znakům křesťanské církve. Ježíš, jejich zakladatel, si loajalitu svých učedníků pojistil tím, že dodržování jeho axiomů přímo vztáhl k možnosti se považovat za jeho učedníky:
Jestliže zůstanete v mém slovu, jste skutečně moji učedníci.
Nulová politická zaangažovanost
Samotný Ježíš se do politiky nepletl. Nehodlal se stát Mesiášem ve stylu, jak jej chtěli mít Židé. Jakožto politický vůdce, který je osvobodí od římského jha. Svým učedníkům se o politice nezmiňoval, krom jednoho výroku týkajícího se placení daní, kdy řekl:
Splácejte césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.
Jak si první křesťané vykládali Ježíšovo učení v kontextu politické činnosti?
Jedna historická studie o biblickém názoru na politiku se k tomu vyjadřuje:
Pavel byl ochoten použít své římské občanství, když žádal o zákonný soudní proces, ale nelobboval v žádné otázce veřejné politiky.
Nikde v Pavlových dopisech nenalézáme žádné známky politické angažovanosti. Koncept Božího království, který hlásal Ježíš, se s tím politickým míjel. Mělo se jednat o Boží vládu, nikoliv o politický lidmi ustanovený systém. Pavel proto svým bratrům ve víře radil, ať vlády, pokud se nebude jednat o konflikt s církevním naukami, poslouchají na slovo. Stejně tak doporučoval otrokům, aby poslouchali své pány. V tomto ohledu křesťané nechystali žádnou sociální či politickou revoluci, byť jejich přístup k sobě navzájem do jisté míry revoluční byl. Na počátku sdílely jejich komunity peníze a majetek ve společném fondu. To však mělo být pouze přechodným řešením.
Pokud jde o účast křesťanů v politice, došlo k ní až téměř 300 let po Kristově smrti, jak říká kniha Mezi Kristem a Césarem:
Když se za vlády Konstantina politické struktury změnily, křesťané začali houfně vstupovat do státních služeb a do armády a přijímat politické funkce.
V té době dochází k zásadní přeměně křesťanství na státní náboženství.
Použití nových prostředků šíření křesťanství
Ačkoliv Ježíš a Pavel své následovníky instruovali pouze k tomu, aby kázali ústně, veřejně a soukromě, po několika staletích došlo k přeměně křesťanské církve na polovojenskou organizaci. Boží slovo se šířilo více mečem než slovy. Jedna encyklopedie o tom říká:
Válečný duch mezi církevními hodnostáři byl tak běžný, že když se dalo něco získat válkou, byli vždy připraveni do ní jít.
K přelomu v křesťanském smýšlení došlo ve čtvrtém století. Tehdejší císař Konstantin na smrtelné posteli konvertoval ke křesťanství díky tomu, že se předtím domníval, že zvítězil v bitvě díky znamení kříže. Tímto byly pohanské standarty vyměněny za korouhev kříže. Ježíš měl na otázku fyzického válčení naprosto odlišný názor než jeho pozdější následovníci. Když jej chtěl apoštol Petr bránit před zatčením a použil k tomu svůj meč, který měl u sebe zřejmě pro osobní obranu, Ježíš poznamenal:
Vrať svůj meč zpátky na jeho místo, neboť všichni, kdo berou meč, mečem zahynou.
Dnešní křesťanské církve tedy prezentují učení Ježíše Krista, jak bychom řekli, již ve značně odlišné podobě poměřováno původním Ježíšovým vzorem. Někteří lidé nejsou ochotni souhlasit s křesťany právě pro jejich užívání prázdných filozofických floskulí, aktivního zapojení do válek a příležitostného sepětí s diktátorskými režimy.
Křesťané udělali v rámci historie mnoho společensky dobrého, ale z pohledu některých také mnoho špatného, co jejich pozitiva převažuje. Budeme-li spekulovat o tom, co by se stalo, kdyby křesťané zůstali věrni Ježíšovu a Pavlovu učení, možná bychom si byli schopni představit úplně jiné křesťanství než je dnes. Nejspíš by vyžadovalo velké změny v chování a myšlení lidí, kteří povětšinou na tak vysoké standardy zkrátka nedosáhnou, a proto se museli Ježíšovi a Pavlovi pozdější následovníci nakonec vydat svou vlastní cestou.
Zdroje:
Bible, textová analýza.
The Cyclopedia of Biblical, Theological, and Ecclesiastical Literature, edited by John McClintock and James Strong, 1867–1887, via the Hathi Trust Digital Library.
Charles Villa-Vicencio. Between Christ and Caesar: Classic and Contemporary Texts on Church and State. 1986. David Philip.
