Renesance byla předzvěstí duchovního úpadku

Cesta k renesanci byla poseta růžovými kvítky, nikoliv trny, jak se někteří humanisté či jejich pozdější následníci snaží naznačit. Třeba takový osvícenský francouzský filozof Voltaire, byť tvořil zcela volně, neustále naznačoval, že se bojí církevních represálií. Za tímto účelem měl dokonce vždy připraveného koně v plné výbavě.

Odmysleme se nyní od smyšlenek a podívejme se na to, co středověk renesančnímu člověku připravil. Dobře fungující ekonomiku, zemědělství a rozvoj vzdělanosti a písmáctví. Renesanční člověk se tedy podobal mladému muži, který hýká a lká nad poměry svého dětství, kdy vyrůstal v bavlnce. Dokonce za renesance a v pozdějším období bylo upáleno více lidí za svou víru než za období takzvaně temného středověku.

Jistě, rozvoj vědy za středověku se nehnal takovým tryskem jako za renesance. Zato měla na co navazovat, humanisté při svém bádání nevařili z vody. Právě ve středověku se islámský svět dostal na špici v oblasti matematiky a vědy. Dělo se tak přímo v Evropě, v oblasti Španělska, kterému až do konce 15. století vládli muslimští vládci. Humanisté se tak trochu opičili po svých arabských protějšcích, když znovu vzkřísili antické spisy. Otázkou je, jestli to byl dobrý nápad.

Renesanční vzdělanost započala svou cestu v Itálii na přelomu 14. a 15. století. V té době zde v Čechách panoval ještě hluboký středověk, až na nějaké ojedinělé vstupy, které pronikly jako bludička ze zahraničí, a pak se zase jejich světlo nenávratně ztratilo v šumavských bažinách. Hlavní pochodeň renesance nesli Italové. Ti ostatně i vymysleli její propagační příběh.

Již ve 14. století přišel italský básník Petrarca s tím, že středověk byl temný. A jeho vyjádření se ujalo. Nicméně on si tehdy tímhle ošklivým výrazem jen stěžoval na podle něj špatnou kvalitu literatury v tomto období. Druhý autor, César Baronius, v roce 1602 použil frázi saecullum obscurum, temný věk, když zpětně hodnotil dobu 10. a 11. století. Nikoho z těchto učenců by ve snu nenapadlo, že se tato fráze tolik ujme a stane se sžíravou kyselinou na ideji středověkého období.

První znak nového hnutí mysli byl zájem o antické autory jako byl Cicero a Homér a o veškerou jejich duchovní mělkost a vyprázdněnost, byť nabubřelou a uměle vyhnanou do nebeských výšin. Ergo šlo o vyzdvihování člověka a jeho významu v dějinných obratech. Člověka, jehož příběh ale byl vyfabrikovaný, nikoliv věrohodný, a nesnadno uvěřitelný.

Druhým rysem byl znovu obnovený zájem o starou řečtinu a konečně kritické studium biblických textů. Již před vynálezem knihtisku se učenci jako byl již zmiňovaný Petrarca zaobírali zkoumáním autenticity duchovních výpovědí, ale chyběl jim ten správně ukotvený duchovní rámec. Výsledek pak byl v duchovědách poměrně katastrofický.

V době knihtisku se zmáhá jistý holanďan Erasmus Desiderius Rotterdamský, vlastním jménem Gerrit Gerritszoon, jenž je typickým příkladem dekadentního duchovního smýšlení, když svými spisy otevřeně chválí, byť ironicky, bláznovství, ujetost a uchýlenost ve smýšlení. Erasmus se vpil i do jazyka dnešní doby, kdy se zhruba tři tisíce jeho přísloví přeneslo do hlavních jazyků světa. Jejich ironický význam se při tom samozřejmě vypařil a jejich autor tak svou zálibou vozit se v nadsázce na dobových poklescích lidí napáchal hromadné škody v celosvětovém měřítku. Díky němu a jemu podobným se za renesance ustanovil nový pouťový úzus toho, jak vypadá moudrost, a masy včetně mas univerzitních vzdělanců tomu věří dodnes.

Kardinální spis, který překračuje jinak nepřekročitelnou hranici mezi člověkem a Bohem sepsal Giovanni Pico della Mirandola s titulem O důstojnosti člověka. Ukazuje na jedinečnost člověka, avšak jakého? Kolik lidí takových Mirandola ve své době znal? A kdo z dnešních lidí uvažuje o hlubším smyslu života a chová se opravdu jako člověk s hlubokým smýšlením? Čtenář ať si otázku zodpoví sám ve svém svědomí, má-li nějaké.

Jeden katolický filozof k otázce řekl:

Pokud jde o křesťanství, tak řada humanistů se shromažďovala v kroužcích vedených vysokými církevními hodnostáři. Málokdo z nich viděl mezi náboženstvím a humanismem nějaký příkrý rozpor. Mnoho předních humanistů se i přes jejich zjevný odpor k jakékoliv autoritě stejně na sklonku života obrátilo k původním duchovním proudům, ze kterých vycházeli. Michelangelo, který neustále škádlil církev svými výjevy, se nakonec věnoval devocionální poezii. Stejně tak později Charles Darwin, jenž byl mylně považován za vyvrcholení snah sekularizovat společnost, které podle všeho započaly v renesanci, byl věřící a s potěšením četl Bibli.

Renesanční učenci čerpali ze středověké imaginace, kterou takříkajíc vložili s ostatními nadbytečnými příměsemi do mixéru. Asi jako když nechcete o nic přijít a z rostlinné zahrádky přidáte k sušení kromě užitečných rostlin i plevel. Výsledkem renesanční nevýběrovosti byla duchovní směska v některých případech až žbrnda, která zavdala podněty konspirátorům v 17. a 18. století. 

Díky její nepřeberné pestrosti, která však spíše připomínala skládku, kde se hrabal úplně každý, se do kulturních systému Evropy dostala řada vad v myšlení, dezinformací a fake news.

Kvůli této kombinaci vznikl renesanční a poté klasický okultismus, spiritismus a různá pozdější hnutí, z nichž se formovalo New Age až ve 20.století. Nyní tuto otrávenou duchovní limonádu, kterou počali distribuovat humanisté, pijí lidé po tisících nevěda, že si tím zcela ničí své mozkové závity a škodí svým žaludečním žlázám.

Zdroje:

Jacques Le Goff. Encyklopedie středověku. 2014. Vyšehrad.

Jacques Le Goff. Intelektuálové ve středověku. 1999. Karolinum.

Jacques Le Goff. Kultura středověké Evropy. 1991. Odeon.

František Graus. Živá minulost. Středověké tradice a představy o středověku. 2017. Argo.

Paul Johnson. Dějiny renesance. 2004. Barrister & Principal.