Rok 1968 nebyl takové drama, jaké z něj Češi dělají

Byli zahraniční vojáci přítomni ve spřátelených zemích NATO? Byli. Byl to pro západní země jako Německo, kde bylo detašováno na tisíce amerických vojáků, zásadní problém? Nebyl. Proč byli Češi jediní, kteří protestovali proti přítomnosti cizích vojsk na svém území? Co bylo u nich jiné?

Podle Ústavu pro studium totalitních režimů došlo v průběhu invaze k těmto nenávratným ztrátám: „Celkem si okupace Československa do konce roku 1968 vyžádala 137 mrtvých, zhruba 500 těžce a stovky lehce zraněných.“

A já se ptám, byly tyto oběti nutné?

Většina badatelů se horečně zabývá tím, co se dělo v rámci invaze, co jí předcházelo a já si v tomto článku kladu otázku, jaký to mělo dlouhodobý dopad. Co se stalo poté.

Držel někdy někomu od té doby sovětský voják samopal u hlavy jen proto, že napsal nějaký pamflet proti režimu? Kdo vlastně pozval ta vojska (zvací dopis existuje, ale)? Zkoumal někdo roli dalších států krom Rusů, třeba to, že k invazi povzbuzovali Bulhaři (viz výroky níže)? Nutili k tomu Sověti naše soudruhy pod pohrůžkou zastřelení (o ničem se neví)? A neměli právě tito oficiální představitelé alespoň formálně českého státu o tom veřejnost jasně a zřetelně informovat, aby se předešlo obětem (to měla být samozřejmost)? Co to bylo za partyzánštinu ze strany vedoucích představitelů naší země (nikdo je nepotrestal)? Mohli si vůbec dovolit si se svými spoluobčany takto zahrávat?

Byl bych rád, kdyby mi pamětníci na tyto otázky odpověděli, ale upřímně.

V tomto článku si dovolím klást otázky, které si Češi zřejmě nikdy nepoložili. Tato úvaha bude doufám povzbuzením k dalšímu výzkumu souvislostí této události, není jejím účelem jitřit emoce. Zřejmě je v Československu ještě dost pamětníků této události, kteří se mohou zasvěceně vyjádřit k tomu, co se stalo potom.

Podle historika Pauera bylo Pražské jaro prvním pokusem, jak postupně a mírovou cestou transformovat komunistický režim sovětského typu. Češi byli průkopníky, ale proč se jim přeměna nakonec nepodařila?

Jaký psychologický efekt měla invaze vojska na Československo? Touto zásadní otázkou je třeba se vážně zabývat. Skutečnost, že sovětští vojáci do Čech přijeli a zde se i usadili, neměla na život běžných občanů, zvlášť příznivců pozdějšího takzvaného gulášového socialismu, žádný efekt. Nebo zabrali snad sovětští vojáci českým občanům nějaké soukromé pozemky a nastěhovali se do jejich chat? Nic takového se nestalo.

Hodnoceno z politického hlediska, jednoznačně poté došlo k utužení režimu, ale podívejte se prosím na události v Polsku v souvislosti s generálem Jaruzelským. Ten odmítl takzvanou přátelskou pomoc spojeneckých vojsk a krvavě potlačil všechny reformní snahy v Polsku. Zemřelo kvůli tomu několik set lidí a nakonec to vedlo ke zhroucení komunistického režimu hned jako druhého v řadě po Sovětském svazu. Poláci vnímali vše, co se stalo, úplně jinak. U nich od té chvíle došlo k permanentní revoluci a vedlo to nakonec ke zvýšené aktivitě Solidarity (politického hnutí Walesy) a k demontáži režimu. Nic z tohoto se v Česku nestalo. To vykazuje naprosto jinou dynamiku.

Rebelové z části politické reprezentace byli během invaze chvíli internováni. Svoboda, prohlásil, že za Dubčekem a Černikem stojí 95% obyvatelstva. Pokud nebudou propuštěni, mohla by téct krev. Na Sovětský svaz se bude pohlížet jako na spoluviníky.

Vnítřní politické tlaky v tehdejším Československu nabyly takových rozměrů, že by se s trochou nadsázky dalo říct, že čeští politici Sověty nepěkně k intervencím ponoukali.

Kdokoliv čte autentické historické záznamy politických jednání českých představitelů mezi sebou a posléze se Sověty, nemůže se zbavit dojmu, že podnětem k invazi byly především vnitřní spory a vyhrocená atmosféra ve společnosti.

Dubček si později hrál na oběť, ale dochoval se záznam jeho komunikace s Brežněvem již po invazi. Asi se ho tolik nebál a nejspíš nebyl Brežněv taková nebezpečná obluda, jak se prezentuje. Brežněv v ní prohlásil, že sovětské vedení Dubčeka z ničeho neviní. Spíš to byli Češi, kteří ho neustáli a zákulisně pracovali na jeho odstavení. K čemuž nakonec došlo.

Češi mají tendenci vzdorovat proti všemu, počínaje svými sousedy, které hrdinně odrazují od vstupu na svůj vzácný pozemek štěkotem svých domácích mazlíčků. Není divu, že právě oni udělali ze srpna roku 1968 takové haló. Kdyby nebyli součástí komunistického bloku, vůbec bych se tomu nedivil, ale vzhledem k tomu, že byli přáteli Sovětského svazu, museli si svůj pohár hořkosti vypít až do dna, nebo ne?

Pozor, nikdo tady neobhajuje invazi sovětských vojsk. Pouze říkám jedno, je třeba posoudit, jaký dopad měl příchod sovětských vojsk na českou společnost. Změnila se nějak česká ekonomika, změnil se nějak přístup Čechů ke svobodě? Když, tak jak konkrétně?

Spíše se zdá, že si uprostřed této vojenské operace většinoví Češi zahráli roli Švejka, který stál uprostřed vojenské vřavy a křičel, lidi nestřílejte, jsou tady lidi. Ti, kteří stáli proti tankům a bránili je svým tělem, nepochybně věděli něco o gravitaci a o tom, kdo takový nerovný boj nejspíš vyhraje. Neříkám, že by Češi neměli protestovat proti něčemu takovému, ale mohli tak učinit oficiálně prostřednictvím svých zástupců. Fakt, že je nepovažovali za legitimní, je věc druhá, ale podobně tomu bylo i za jiné doby. Za nacistů bylo Česko loutkovým režimem a za Sovětů si na něco podobného zvyklo taky.

Ostatně část tehdejší politické garnitury si stěžovala v Moskvě, ale co mohli udělat obyčejní lidé proti tankům? Vytvořila se tímto legenda o českém vzdoru proti invazi. Abychom mohli s nějakým pojmem pracovat, nejdříve si ho musíme dobře definovat a taky jej uplatnit v tom správném kontextu. Invaze to byla v jakém smyslu? Nepovoleného vstupu do země? Ten vstup Češi prostřednictvím svých zástupců podepsali. Tak v čem byl vlastně problém?

Ostatně, jak vnímáte ten výraz gulášový socialismus? Má naznačit, že většina lidí vyměnila svou svobodu za žvanec, možná chutný, ale pořád žvanec. Čest těm, kteří něco takového neudělali a invazi se postavili někdy i čelem a tělem, ale koho to tehdy z většinové české společnosti zajímalo? Dnes je sice každý generál, ale je už desítky let po bitvě.

Zajímavé je, že sovětský generál Pavlovskij ubezpečoval české soudruhy, že vojáci nebudou nakupovat veřejně v obchodech, aby nedráždili českou veřejnost. Tak choulostiví byli Rusáci na okupované Čechy.

Když totiž zadám do vyhledávače otázku, co se stalo po invazi sovětských vojsk, vyjede mi z umělé inteligence tato krkolomná odpověď, o které také úplně nevím, co si o ní mám myslet:

Po srpnové invazi do Československa v roce 1968 začalo období tzv. normalizace, které ukončilo pokus o „socialismus s lidskou tváří“ a znamenalo tvrdý návrat k sovětskému vlivu. Invaze si vyžádala řadu obětí, zranění a vedla k odchodu okupačních vojsk, s výjimkou dočasného pobytu sovětských vojsk, který trval až do roku 1991.

Říkám si, jestli to těm několika milionům českých občanů, kteří po své práci v kolbence či v kanceláři u projekčního prkna pravidelně odjížděli na víkendovou chatu, nějak vadilo. Ne, nezlehčuji nijak to, že Češi se cítili díky nově přišlým vojskům jako v kleštích, ale bohužel domnívám se, že většinové společnosti něco takového bylo šumák.

Je to sice zajímavý příběh, díky kterému se Češi mohou prezentovat jako vzdorní šuhajové, kteří se postavili proti invazi, nebo jako David proti Goliášovi, ale podle mého soudu to pro většinovou českou společnost nebylo vůbec relevantní. Ti měli úplně jiné starosti než svobodu a demokracii, zájmy jako byla televizní zábava, nová škodovka nebo právě vypěstované okurky v zahrádkářské kolonii.

A teď si položme hypotetickou otázku, kdyby nepřišla sovětská vojska, byli by Češi schopni si svůj reformní směr dál udržet? Jakou zkušenost máte s novými pozitivními projekty v Česku? Mívají jepičí život, někdo něco rozjede, druhý mu do toho hodí vidle a je vymalováno. A já se ptám, měli by na to Češi dostatek vnitřního prostoru a svobodného uvažování? Určitě mají smýšlení kritické, ale tím, že něco neustále hodnotíte, tím nové přístupy automaticky nevznikají.

Jistě, 60. léta byla érou poměrného uvolnění, ale v čem? Podrobně sleduji a vyhodnocuji českou kinematografii a většina takzvaně kritických šedesátkových filmů vůči režimu je v podstatě nekoukatelných, nenabízejí totiž žádnou funkční alternativu, neukazují žádné světlo na konci tunelu. Rozhodně ukazují co je špatně, ale nenabízejí řešení, neukazují, jak to dělat jinak.

Takže myslím, že je hlavní otázkou to, co by se stalo, kdyby Sověti neukončili českou transformaci násilím. Mám pocit, že by se tak jako tak nedokončila. Ona vlastně neskončila dodnes. Společnost je dnes rozdělená, protože taková byla přeci vždycky. Dezoláti a slušňáci tady byli odevždy, akorát tehdy to byli máničky a ti druzí kovaní soudruzi. Jen nálepky se mění, ale podstata české společnosti zůstává.

Hlavní otazník, který vyplývá z tohoto článku je. Dospěli jste do té fáze, že je vaše demokracie zralá, nebo je pořád ještě dítětem v plenkách? Odpovězte si na to sami a hodnocení dopadů roku 1968 do toho nevyhnutelně patří.

Podle historika Pauera bylo Pražské jaro, které invazi předcházelo, víc než epizoda v dlouhém řetězci povstání, revolt a pokusů o reformu v tehdejší východní Evropě. Dobře, a jste si toho vy Češi vědomi, že děláte vlny? Jste za to ochotni převzít zodpovědnost? Že ne? Tak se pak nedivte.

Zdroje:

Jan Pauer. Praha 1968. 2004. Argo.

https://www.ustrcr.cz/uvod/rok-1968-na-webu-ustr/srpen-1968/obeti-okupace/