Rožmberkové, česká šlechta, která uspěla díky zákulisní hře a propagandě

Rožmberkové, původně páni z Růže či Vítkovci, byli ryze českou šlechtou. Svůj úspěch hledali v zákulisních hrách, chyběla jim pevná páteř a vždy čekali až jak se politická situace vyvrbí, protože oni nebyli těmi, kteří určovali pravidla hry. Navíc hodně lhali. Vymysleli si celé historie o svém rodu, který situovali do Itálie a také o svém působení sestavovali lživé plakáty. Snažili se ovlivňovat cizí panovníky dezinformačním obrazem českého politického terénu.

Mezi léty 1420 – 1469 vzniklo na dvoře pánů z Rožmberka epické vylíčení osudů slavných předků.

Radko Šťastný, literární vědec a pedagog, ztotožnil autora Dalimilovy kroniky s Petrem Prvním z Rožmberka.

Napadlo ho, že je podezřelé, že se autor kroniky důsledně nezmiňuje právě o jižní části Čech. A navíc explicitně říká, že o rodu Pánů z Růže nemíní příliš hovořit. Nepřímým podpůrným argumentem je také jméno „Rosenberg“ v podpisové glose ve vazbě nejstaršího takzvaného Budyšínského rukopisu Kosmovy kroniky, která představovala jeden z hlavních pramenů Dalimilova díla.

Ať tomu bylo jakkoliv, je jasné, že Dalimil, i kdyby nebyl přímo členem rodu, byl rožmberskou sebepropagační tiskovou mánií zasažen. Je evidentní, že vycházel z rukopisů držených v rožmberských rukách.

Petr První z Rožmberka byl jedním z nejvýznamnějších českých pánů první poloviny čtrnáctého století. Byl vzdělán v klášteře a je očividné, že se v literatuře dobře vyznal. Soudě podle vyšebrodské knihovny. Jeho otec byl nejvyšším komorníkem v království a tak ho jistě bral na mnohá diplomatická jednání. Petr načichl rytířskou literaturou a mnišskými zvyky.

V roce 1302 vymírá krumlovská větev Vítkovců a jejich dědictví král Václav II. předal „na věčné časy“ Jindřichovi Prvnímu z Rožmberka. Na jihu Čech tímto vzniklo obrovské dominium, které však mělo jediného dědice – Petra, jež se vydal na církevní dráhu. Důležité bylo jej vyvázat z mnišských povinností, jiného legitimního potomka totiž Rožmberci neměli.

Propagandu psali mnozí: mniši i světští písaři. Výjimečné bylo, že tuto sestavil samotný šlechtic a nejvyšší komorník království, funkci převzal po otci, Petr z Rožmberka. Chtěl prý seznámit nového panovníka se stavem království. S charakterem země a lidu. A také v ní vetknout ten jediný správný politický program české šlechty.

Potřeba nutně rychle dokončit kroniku, která byla určena jako dar ke korunovaci Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, vedla k tomu, že události posledních let před rokem 1310 nejsou zaznamenány v celistvosti a text je finalizován propagandistickou modlitbou za krále Jana a jeho manželku spolu s vlasteneckým poselstvím pro šlechtu: „Pochopils, co míní moje prosté řádky? Na úkor své vlasti nemnož cizí statky.“

Petr První byl rovněž autorem Velkého privilegia neboli Inauguračního diplomu. Což byla jakási společenská smlouva mezi českou zemskou šlechtou, duchovenstvem a celým královstvím na jedné a nastupující lucemburskou dynastií na straně druhé.

Petr byl přítelem královny Elišky. Svou známost využil k tomu, že se snažil ovlivňovat další osud Lucemburků, především Karla IV. Snažil se jej přesvědčit, aby se z Itálie vrátil do Čech. Možná by jinak Karel IV. zůstal v Meranu a staral se spíše o osud Itálie, jak jej o to žádali italští humanisté, a Praha by nebyla tím, čím dnes je.

Karel IV. na starého Rožmberka slyšel. Ten ještě stačil pokrýt svou ideologií i oblast českého práva, když sepsal Knihu rožmberskou neboli nejstarší českou právnickou příručku, která vykazuje ideové vazby s Dalimilovou kronikou.

Petr ještě zažil smrt Jana Lucemburského u Kresčaku, kde padl také jeho nejstarší syn Jindřich, a poté těžce ochořel. 14. října 1347 zemřel a byl pohřben ve vyšebrodském klášteře.

V časech, kdy Karel IV. svým Majestas Carolina z roku 1355 chtěl omezit postavení a moc šlechty, se stala nová, aktualizovaná redakce Dalimila takovou jeho propagandistickou opozicí. Nacházíme ji ve vlastnictví Rožmberků. Ve vyšebrodské knihovně ležel pergamenový rukopis z konce čtrnáctého století, jemuž se říká Vídeňský, a obsahoval jako první celý text i výše zmíněné doplňky. Byl proto také několikrát vzat za základ pro pozdější kritická vydání kroniky. Oproti starším textům je na některých místech upraven, pochopitelně pod pečlivou redikcí Rožmberků.

I tento rukopis vznikl podle R. Šťastného na objednávku Rožmberků, konkrétně Jindřicha Třetího z Rožmberka, vnuka Petra (údajného autora kroniky) a vůdčího předáka vzpoury proti králi Václavu IV..

U Rožmberků je pověstné, že se přidávali na stranu toho či onoho podle směru větru. Když se jim to zdálo výhodné, podporovali protestanty, a pak jim neváhali bodnout dýku do zad. Byl to jejich příznačný rodinný rys již od Petra Prvního z Rožmberka. V jižních Čechách po nich zbyly krásné zámky a hrady, ale také slabošské zvyky, které převzali jejich poddaní.

Byli to právě oni, kteří přesměrovali pozornost Lucemburků k Čechám a neváhali pro to použít jakékoliv metody. Včetně duchovního vydírání. Karla IV. přemlouvali dokonce v „bandě“, aby s nimi odjel do Čech. Jednalo se o partu Jana Volka, Petra z Rožmberka, Jindřicha z Lipé, Viléma z Landštejna, Terny z Koldic a Oty z Bergova. Udělali tak frontální ideologický útok na budoucího císaře.

Věděli totiž, že když byl Jan Lucemburský pryč, a jeho následník byl mimo zemi, neměli na něj žádné páky. A tak se zaměřili na Karla. Nakonec se de facto stal jejich rukojmím. Měli totiž v zámyslu jej postavit proti otci. Ale tak snadno ovladatelný, jak si mysleli, jednoduše nebyl. On za to zaplatil doživotním postižením kvůli kterému pro něj bylo obtížné vyjíždět z Čech. Rožmberci na Karla hodili svou smůlu. I proti jedinému českému králi z českého rodu, Jiříkovi z Poděbrad a Kunštátu, vytasili do boje dezinformace. Byli to Rožmberci, kteří rozšířili pomluvu, že otrávil Ladislava Pohrobka. Je vidět, že Češi si vládnout sami neumí, ani nemohou, protože nemají buňky na základní logiku: nekopat si do vlastních dveří.

Ale pak za to sami skončili poněkud trapně bez potomků a jejich majetek byl pak předán Švamberkům, kterým jej následně pro zradu zkonfiskovali Habsburkové. Všechny ryze české rody skončily v rámci jednoho století a je to ukázka duchovní odplaty za to, čím se svou celou historii zabývaly. Hrabaly pod sebe, neváhaly se odvolávat na neexistující cizí kořeny, manipulovat cizí panovníky, a to vše jen pro ten mrzký finanční profit. České rody fungovaly bez jakékoliv dlouhodobé vize.

Z českých šlechtických rodů prostě nevyšel nikdo, kdo by se opravdu skvěl těmi vynikajícími kvalitami rytířů a hlavně ctí jako takovou. Nakonec i samotní Rožmberci přechytračili sami sebe.

A z jejich rodového příběhu plyne, že žádný strom neroste do nebe, ale nejen to, když má shnilé kořeny, spadne a povalí i ty stromy kolem. Přesně tohle se stalo všem českým šlechtickým rodům. Přinejlepším z nich dnes zbyli jen správci předražených starých nemovitostí, jako kdekdo v této malé zemičce. Na jejich vlhké staré domy, které jim často padají na hlavu, se chodí dívat celá procesí a neváhají za to utratit nemalé jmění. Češi se prostě nezměnili již po celá tisíciletí. Zůstávají stejní, jako oběti dobrovolné manipulace, stejně jako tehdy za rožmberské propagandistické masáže.

Zdroje:

Kolektiv. Rožmberkové - stručný průvodce výstavou. 2011. Národní památkový ústav.

Václav Bůžek. Světy posledních Rožmberků. 2011. NLN.