Rudolf II. nebyl takový prosťáček, jakého z něj Češi dělají

Rudolf II. je v Čechách představován jako taková naivka, skoro až nevinná oběť manipulačních hrátek. A do jisté míry tomu tak bylo, na lep totiž opravdu někomu skočil. Na sladké řečičky Petra Voka a jemu podobných českých šlechticů. Ti na jeho psychice dost zapracovali. Jak to tu bývá, když je někdo talentovaný nebo se o něco alespoň zajímá, obklopí ho skupina pošetilých budižkničemů, kteří z toho chtějí těžit.

To se týká i Rudolfa II., protože ten sice sám o sobě zvlášť talentovaný nebyl, ale o talent se zajímal a podporoval ho. I díky němu má Praha pověst magická, byl to právě on, kdo do ní po Karlu IV. přivedl alchymisty, vědce, umělce a astrology. A taky za to zaplatil, nakonec byl za hlupáka a neplatiče. Přitom to, že se někteří lidé jako astronom Johannes Keppler nedočkali odměny za svou práci, má na svědomí hrabivá česká šlechta a jeho sloužící. Ti spolu rozkradli, co mohli, a pak mluvili ústy Rudolfa II., když si někdo přišel pro platbu.

Podobně špatně skončil Edward Kelley, proslulý alchymista. Nakonec Rudolfa II. chytl stihomam a místo toho, aby Kelleymu řádně zaplatil, stíhal ho po zemích českých. K tomu všemu ho dotlačili zase čeští chytráci, kteří kupodivu antidatací zařídili, aby podepsal zákaz soubojů zrovna před tím, když Kelley v regulerním souboji zabil svého protivníka. Jaká náhodička. Báli se totiž, že Kelley bude mít na Rudolfa vliv, a ten chtěli mít jen a jen oni.

K tomu, co Rudolf udělal, je třeba říct ještě něco jiného. Představa, že sem císař dotáhl podvodníky, je zde v Česku poměrně stereotypně zažitá. Scény manipulativních alchymistů jste si mohli užít již ve filmu Císařův Pekař. Nicméně, lidé nechodí na divadelní představení techniků a nečekají od nich kreativní umělecké projevy. Nebo si snad rádi čtete básničky plné výpočtů a výkresů? Taková nová autoplechovka lidské smysly na dlouho neuspokojují. Lidi nejvíc přitahuje tajemno a živí se duševně zejména duchem. V této oblasti Rudolf splnil své zadání na plné čáře. Nechal naplnit Prahu a Čechy něčím, co tu nikdy předtím, kromě za Karla IV., nebylo. Duchem. On toho ducha neměl, ale sám mu nebránil, narozdíl od lidí kolem něj.

Pojďme se podívat na příběh Rudolfova života blíže.

Dívat se na Rudolfa prismatem jeho rádců a lidí, kteří s ním nepřišli do kontaktu jinak, než přes české sluhy, nemůže být objektivní. Protože ti ostatně byli příčinou jeho konečného duševního zhroucení. I když ono to nikdy není tak horké, jak se to uvaří. Představa Rudolfa jako zničeného muže nemusí být úplně přesná. Co my víme, dožil sice v ústraní, ale třeba byl rád, že měl nakonec od všech pokoj. Jeho bratr Matyáš byl natěšený na vládu, tak mu ji jednoduše přenechal, nakonec se mu osobně nic moc nestalo.

Vnitřně to byl tolerantní člověk, ostatně jinak by jej Češi nepřesvědčili k vydání Rudolfova majestátu, který zrovnopravňoval vyznání v českých zemích. O tomto testamentu jeden z českých pánů prohlásil: tak doufám, že to nevytvoří podmínky pro rozmíšky později. Ono se tak stalo, ale tady je to vlastně jedno, vždycky se najde nějaký satanáš, který začne rozdmýchávat spory bez ohledu na vaše nejmírulovnější záměry.

Ty časté Rudolfovy výbuchy vzteku nebyly samospínací. Jeho okolí ho dennodenně záměrně štvalo a vytáčelo. Být v té době na Pražském hradě, vůbec se mu nedivím. A dodnes je to stejné. Být českým prezidentem nebo králem nebylo nikdy žádný med.

Rudolf byl starý mládenec. To ale neznamená, že se nechtěl nikdy oženit. Jeho vysněný sňatek se blížil. A to, když mu poslali portrét Italky Kateřiny Medicejské. Na tu si brousil zuby. Měl však štěstí, vyfoukl mu ji Jindřich IV., kterého později zřejmě, jako mnoho jiných, otrávila (to doslova, ne obrazně) a díky ní se ve Francii spustila hysterie náboženské nenávisti v rámci takzvané Bartolomějské noci, kterou měla ona sama na svědomí.

Jinak byl Rudolf II. k ženám poměrně otevřený, ostatně Císařův pekař, tento nešťastně, byť komediálně pojatý film (Werich dosáhl svého, hlavní role za cenu výměny režiséra), propaganda lidovosti, to poměrně naznačuje. Měl početné milostné eskapády, což se nelíbilo jeho matce, bigotní katoličce.

V tomto bodě je třeba zmínit, že Rudolf pobýval na zkušenou na španělském dvoře. Ten v té době byl hodně konzervativní až vyhroceně katolicky mystický, což však vedlo k mnohým pozitivům především pro Prahu. S Rudolfem přišla řada učenců, umělců a duchovních z hispánské strany světa a tehdejší již zašedlou pražskou kulturní scénu výrazně oživila. Na základě toho, co se tehdy stalo, do Prahy později dojel spisovatel Paulo Coelho si vyprošovat od Jezulátka, původně španělského daru, štěstí v životě. Zafungovalo mu to, alespoň po určitý čas. Ono totiž štěstí, které můžete získat zadarmo a bez úsilí, se brzy vyčerpá.

Rudolf byl, řekněme si to narovinu, ze Španělska trochu rozmazlený a hlavně byl zvyklý na zcela jiné dvorní způsoby, než byly tady. To byla jiná úroveň, tehdy ve Španělích. Král byl skoro bohem a tady byl téměř za šaška, soudě podle toho, co si jeho rádci mysleli, že si můžou na něj dovolit. A vy se divíte, že na ně občas hodil škrpál? Jinde by už šli katovi pod sekeru.

Narozdíl od Petra Voka z Rožmberka, který byl impotentní, byl Rudolf poměrně plodný. Se svou dlouholetou milenkou Kateřinou Stradovou měl nejméně šest dětí. Ve své snaze ocenit ženskou krásu byl ochoten zajít daleko. Měl své lidi na únosy vnadných slečen. Takže těch dětí bude jistě povícero. Máte typický habsburský předkus? Možná…

Pro to, abychom mohli Rudolfa řádně zhodnotit, je třeba se umět kulturně pohybovat ještě jinde než v Praze. Ano, podle tehdejších Čechů byl povýšený a náladový. Ale takto by jej Španělé nehodnotili, tam je to považováno v aristokratických kruzích za normu, ne za duševní úchylku. Každý nechce mít dobrotivého a důvěřivého či rovnou prosťáčského krále jako Češi, aby si z něj mohli dělat legraci a těžit ho.

Důstojnost a správný odstup jsou tu falešně kulturně vykládány jako příznaky duševní nemoci a arogance, přitom jsou to zdravé části osobnosti, které vedou k normálním asertivním vztahům. Možnost tohoto sociálně objektivního zhodnocení se bohužel Rudolf nedožil.

Faktem je to, že měl Rudolf poměrně velké znalosti z oblasti astronomie, astrologie a umění. I ve chvílích, kdy mu bylo nejhůře a přístup do jeho komnat mělo jen několik vybraných důstojníků, se o něm píše: „Jeho Milost je věčně zavřena se svými umělci, jako jsou malíři, hodináři a jiní podobní,“ toť říkají dobové záznamy.

No, zní to tak trochu derogativně, že by se za to měl ještě svým poddaným omlouvat. Co od něho tedy vlastně Češi chtěli? Vládli si stejně sami prostřednictvím machinací, a tak Rudolfa nemohli nechat žít po jeho?! Nemohli mu nechat prostor pro jeho zájem o umění a duchovní vědy? To se museli tak nízce štourat v jeho životě? Že bychom četli nějaké takové nesmysly z pera francouzských autorů třeba o Ludvíkovi XIV., králi Slunce, a to jó hýřil uměleckými energiemi, to by je ani nenapadlo. Jemnocit a umělecké cítění jde ruku v ruce s citem pro vládu nad všemi záležitostmi, akorát to ještě tady místním lidem nedošlo. Není divu, že se Česko stalo montovnou a ne dílnou na ty největší mozky světa. Zlaté ručičky jsou jedna věc, ale zlatý mozeček tu nějak chybí.

Závěr Rudolfa byl neslavný, znovu k němu přispěli jeho čeští sloužící. Jeho vrchním komorníkem byl Kašpar Rucký, o němž papežský legát napsal, že mu doslova strčil svou manželku do postele, a tím si ho získal. Rudolf zanechal pro Česko mnohé, třeba Španělský sál na Pražském hradě užívaný právě pro nejslavnější příležitosti, jako je udělování státních vyznamenání.

Ono se řekne, že do Čech přišli Habsburkové a pokořili Čechy. Je to spíše naopak, Habsburkové a jejich vláda v Čechách byla projevem toho, že se Češi pokořili už sami. Jejich šlechtické rody promrhaly vše, co měly, i přesto, na jaké si hrály finanční guru, a také se jim nepodařila jedna podstatná věc. Fyzicky přežít. Všichni do několika desetiletí po vymření Rožmberků skončili na prkně a tak o nějaké kontinuitě českých pánů nemůže být ani řeč.

Rudolf II. se dostal do ohniska problémů, které si Češi nashromáždili, a přesto dokázal mnohé, třeba oživit zapšklý Pražský hrad. Dnes se s jeho činností Češi předvádí a na Rudolfa plivou. To je ale aktivita, která se tváří, že se nemá v úmyslu nikdy změnit. Uděláte s tím něco a začnete oceňovat lidi, kteří vám byli něčím přínosem, nebo na ně budete dál z jakési kompulzivní národní obsese hudrovat?

Je to na vás. Taky se může stát, že vám už žádní takoví nezbydou. Dá se s nadsázkou říci, že dva králové, Karel IV. a Rudolf II., byli těmi, kterým Češi dodnes dluží licenci za největší marketingový projekt své historie, za vybudování a podpory Prahy jakožto kulturního a duchovního skanzenu. A to bylo řečí, že se král věnuje jen umění, jakoby to nebylo jedno z toho nejcennějšího na tomto světě. Za duchovní zážitky se platí nejvíc, víc než za za hmotné krámy. A věřte mi, že bez legendy o magické Praze by tam žádní cizinci nejezdili, krom těch, kteří tam směřují na své laciné pijatiky.

Bez otevřenosti Rudolfa II. by tu nebyly pověsti o Rabi Löwovi, magický mužíček homunkulus, magické zrcadlo a kámen mudrců. Takže simsalabim, je to všechno pryč. Fuč. Smiřte se s tím, a teď to zkuste sami a odznova. Uvidíme, jak vám to půjde, a já vám pak za to dám vysvědčení, domluveno?

Zdroje:

Krofta Kamil. Majestát Rudolfa II. 1909. Praha.

Lesný, Ivan. Zpráva o nemocech mocných. 1984. Praha.

Novák, Jan. Ruodlf II. a jeho pád. 1995. Praha