Článek
Každý národ, každý stát, mají své prostředky vyjednávání. Ty jsou zpravidla dané jejich vlastnostmi a geopolitickou geografií. Rusko v tomto ohledu zastává zvláštní pozici.
Kdyby se dalo Rusko připodobnit k pacientovi, byl by nepochybně pacientem trpícím mnohými duševními nemocemi. Nejvíce však paranoiou a stihomamem. Nejde ovšem o jakýsi novodobý fenomén z posledních let. Tento chorobný a malátný stav trvá již od počátku ruské říše.
Až příště budete číst nějaké ruské výhružky, pozorovat ruské demonstrace síly nebo přímo reálné ataky, nebudete díky obsahu tohoto článku překvapeni.
Kreml má za sebou dlouhou historii paranoie

Kreml slouží jako sídlo ruské moci již po celá staletí
Do ruské předhistorie se ponořit moc nemůžeme. Píše se totiž v luzích, hájích a nepropustných lesích. Víme však, že všudypřítomní Slované podle legend požádali vikingské kmeny, aby jim vládly.
Jedna taková dynastie se nazývala Rurikovci a vrcholila panovníkem Ivanem Hrozným. Není snad lepšího příkladu, jak Rusko psychologicky funguje, než vláda Ivana Hrozného.
Tento panovník se sám z knížete pasoval na cara. Významně rozšířil ruské území a zároveň stanovil takzvané opričniky, kteří se museli odstěhovat od rodin a sloužit jen jemu. Dostali za to vlastní území a jezdili po celé širé Rusi a šířili zde teror.
Sám Ivan Hrozný jednoho dne odmítl Rusům dále vládnout a odstěhoval se na venkov s tím, že se záhy vrátil a spustil krutovládu.
Měl šest manželek, z toho dvě zemřely na otravu. Spekulovalo se, že v tom hrál roli i samotný car. Za smrt jedné byli paradoxně obžalováni její vlastní rodiče.
Rusko má opravdu dlouhou historii stihomamských a psychopatických praktik. Možná Rusové rozumí přírodě a její energii, které byli de facto po staletí vydáni na pospas, ale lidské duši rozumí zjevně asi jako koza petrželi.
Ruská literatura: od Běsů po Psí srdce

Dostojevskij patřil mezi spisovatele pronásledované režimem. Jsou jen dva druhy ruských spisovatelů - utiskovaných a pronásledujících jako M. Gorký
Rusové dali světu odnož směru, který původně vznikl ve Francii. Jednalo se o realistický román. V případě ruských spisovatelů o román psychologický. O jaký přídavný bonus se jednalo v tomto případě?
Zejména v díle Fjodora Michajloviče Dostojevského šlo o zdůrazňování osobnostní temnoty postav. Vytváření a řešení morálních dilemat. Neustále od A až do Z.
V některých případech se jedná až o absurdní dramata. Jako v díle Michaila Bulgakova. Jeho novela Psí srdce popisuje zlidštěného psa, který se z operačního sálu ihned zvedne a začne celé lidstvo komandovat.
Ruští spisovatelé zcela realisticky zachycovali dění a myšlenkové pochody, které postřehli v tehdejší ruské společnosti. A nebylo to nic příjemného. Ruské romány mrazily své čtenáře na zátylku všude na světě.
Ruští spisovatelé otvírali Pandořinu skříňku lidské temnoty. Jedna věc je, pokud v poklidném zimním večeru kdesi uprostřed evropského maloměsta čtete román Běsy a druhá by byla, kdybyste měli v tomto prostředí bezohledných alkoholických a nemorálních existencí žít.
Ta druhá alternativa ukazuje, s čím se lze v Rusku nevyhnutelně setkat.
Teror jako součást každodenního života

Stalin s dcerou
Když se Stalin - původem Gruzínec, chopil politické taktovky v ruském Kremlu, který se znovu stal sídlem ruských „carů“ po několika staletích, vůbec netušil, co to udělá s ním samým.
Prvotně byl i místy poměrně zdvořilý a laskavý, postupně se měnil v čirou bezohlednou a agresivní stvůru. Například vztah k jeho dceři Světlaně svědčí o jeho velkém otcovském zájmu a prokazované něze. Někdy jeho přístup hraničil až s patologickou kontrolou. Co se týče jeho bezprostředního okolí, nejdříve se staral o blaho svých druhů, psal jim do lázní, posílal je na dovolenou, když byli unaveni, a pak se vrhnul do jejich zatýkání a likvidace ve velkých záchvatech paranoie.
Proč? Rusko si takový přístup vyžadovalo. Jedná se totiž o prostor, který je zřejmě jednou velkou geopatogenní zónou. Velkou dávku paranoie zanechalo Rusko i v Česku, kde vládlo železnou rukou celých 40 let. 40 let, které se tak snadno vymazat nedají, neboť stále žije statisíce bývalých soudruhů, kteří tuto dobu pamatují, nostalgicky na ní vzpomínají a bohužel stále v agresivních paranoických záchvatech osočují své bližní za pouhou negativní kritiku svého někdejšího oblíbence.
Samotný vůdce bolševické revoluce Lenin byl vcelku normální člověk, povoláním učitel. Rusko jej proměnilo v bestii, která neustále žádala nové a nové popravy a spouštěla vládu teroru.
Většinu Stalinových souputníků později nechal sám Stalin uvěznit a popravit. A nejen je. Z 16 významných žen v Kremlu bylo po druhé světové válce 10 zatčeno a tři zastřeleny.
Snad poslední paranoický výlev se odehrál v 90. letech, kdy budoucí ruský prezident Boris Jelcin udělal přímo v Kremlu puč, při němž nebylo zprvu jisté, zda nepřijde o hlavu jeho předchozí obyvatel Michail Gorbačov. Ten pak dlouhá desetiletí raději pobýval mimo Rusko - v bývalém východním Německu.
Psychologie ruské vlády
Současný „vládce“ Kremlu, Vladimír Putin, čelí naprosto stejnému problému. Dal by se přímo nazvat „prokletím Kremlu“.
Po celou historii Ruska totiž nikdy neexistoval jediný ruský panovník, který by své dny dožil v klidu a bez všudypřítomného pocitu ohrožení a teroru. Který buď sám vyvolával nebo se stal jeho obětí.
Vzpomeňme třeba na vládu „osvíceného“ cara Petra Velikého, na kterou současný ruský prezident občas dojemně vzpomíná. Petr Veliký musel zlikvidovat staré tradice a pořádky, jinak by ony zahubily jeho. Součástí jeho čistek bylo i odstranění pravoslavného patriarchy, místo něhož instaloval Velký komický výbor. Petr byl velký alkoholik a sukničkář. A samozřejmě paranoik.
I přesto, že jako panovník v největší míře implementoval západní reformy v ruské zemi. O ostatních ruských vůdcích, kteří se chovali schválně zpátečnicky, netřeba mluvit. „Osvícená“ ruská panovnice Kateřina Veliká byla německého původu. Přesto se jí evropští osvícenci pro jistotu stranili. Voltaire si s ní sice dopisoval, ale do Ruska se za ní raději podívat nejel.
Rusko trpí podivným magickým stigmatem, do kterého je neradno se plést. Nejspíše nejblíže připomíná příběhy o prokletých zemích z dávných pohádek. Ovšem i se všemi důsledky v reálném světě, které mají od těch pohádkových opravdu daleko.
Zdroje:
Andrej Zubov. Dějiny Ruska 20. století (Díl I). Argo
Andrej Zubov. Dějiny Ruska 20. století (Díl II). Argo
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-putin-naridil-odpalit-smerem-k-nato-raketu-schopnou-nest-jaderne-hlavice-chvili-po-jednani-se-stubbem-a-storem-40605544





