Rusko svou válku už prohrálo, akorát mu to někdo zapomněl říct

Ti, kteří se zajímají o historii vojenských bitev, mezinárodních válek a armádních strategií, by měli mít jasno: Rusko není neporazitelné. Kdo tvrdí opak, měl by se vrátit zpět do školních lavic. Nebo si objednat nějakou lekci historie navíc.

Jaká je vlastně historie ruských mezinárodních konfliktů? A jaký bude konec tohoto?

Je třeba začít od píky. Od definice prohry a výhry. To, že někdo prohlásí: vyhrál jsem, ještě nic neznamená.

Co zahrnuje vítězství ve válce? Takový Donald Trump pravidelně vyhlašoval, snad 48 krát, že vyhrál válku na Íránem. Zničil prý veškerý jeho vojenský potenciál, ale přesto byl nucen: usednout s ním k jednomu stolu a podepsat příměří.

Takže, kdo vyhrál či vyhrává v Íránu? Po likvidaci hlavních náboženských a politických představitelů se věci vrátily zpět k začátku. A režim je ještě mocnější.

Představme si čistě teoreticky, že by Putin na plné čáře vyhrál na Ukrajině. Jak se asi k jeho „vítězství“ postaví místní obyvatelé? Nedopadl by stejně jako Američané v Íránu? Nebrali by ho Ukrajinci stejně jako Íránci Donalda Trumpa? Rozhodně ano.

Írán válčí asymetricky, stejně tak Ukrajina, která zasahuje cíle hluboko v ruském území. Írán stojí proti početní i zbraňové převaze, ale válku na svém území vyhrává. Stejně jako Ukrajina. Územní ztráty či zisky nejsou jediným měřítkem vítězství. Vzpomeňte na takzvané „Pyrrhovo vítězství“.

Pyrrhovo vítězství je terminus technicus pro situaci, kdy je vítězství tak drahé a vyčerpávající, že se vlastně rovná porážce. Vztahuje se k Pyrrhovi z Epiru, jehož armáda sice porazila v roce 279 př. n. l. Římany, ale Pyrrhos si byl na rozdíl od Putina vědom jednoho. Sám řekl: „Ještě jedno takové vítězství a jsme ztraceni!“

V tomto smyslu slova je Rusko již poraženo dávno. Akorát si toho dosud málokdo všimnul.

Od poloviny 16. století se Rusko zapletlo do přibližně 49 mezistátních válek, které vedly k 28 vítězstvím, 11 prohrám a 8 remízám. Při širším pohledu na vojenské konflikty od počátku 19. století historici odhadují, že z přibližně čtyřiceti významných mezinárodních konfliktů bylo Rusko poraženo zhruba v deseti případech. To zní poměrně dobře, na papíře. Ale realita je trochu jiná. Podíváme-li se na dané konflikty blíže. Především na ty, ve kterých Rusové prohráli na plné čáře.

V prvním celosvětovém válečném konfliktu - první světové válce (1914–1918) - Rusové prohráli na plné čáře. Zkostnatělé carské Rusko nebylo schopno odolat německé válečné mašinérii. Nakonec musel car Mikuláš II. abdikovat a došlo ke krvavému vnitřnímu konfliktu. Do toho všeho se zapletli čeští legionáři, kteří z Ruska nakonec vyšli téměř nezraněni a s aurou svatých bojovníků. Zatímco Mikuláš II. skončil v tratolišti krve. Tehdy, v prvním světovém konfliktu, nebylo Rusko rozhodně na koni.

Ale v historii tomu nebylo jinak. Rusové se v roce 1904 domnívali, že Japonsko jim snadno podlehne. Japonci naopak zničili ruskou flotilu, získali četné území a vlna japonského tsunami způsobila v Rusku revoluci v roce 1905. Byl to začátek konce cara Mikuláše II. Podobně jako dnes Putina, kdy se ekonomické stavební bloky režimu hroutí jeden za druhým.

Ještě hůře skončili Rusové v Krymské válce, v letech mezi rokem 1853–1856. Osmané je porazili spolu s Francouzi a Brity na hlavu. Rusko tehdy ukázalo svou obrovskou technologickou zaostalost.

Zatímco Livonská válka se v 16. století táhla celých 25 let. Za cara Ivana Hrozného. Rusko skončilo v Pobaltí špatně, ztratilo navíc přístup do Finského zálivu. Car Ivan Hrozný doplatil na vnitřní rozpory země.

V nedaleké době došlo k sovětsko-afghánské válce, která trvala bezmála 10 let v letech 1979–1989. Rusové stáli proti Mudžahedínům, kteří byli zvyklí bojovat již celá tisíciletí v komplikovaném terénu. Na vlastním hřišti uštědřili Rusům takovou porážku, že to Rusy stálo celou jejich ekonomiku. Z Afghánistánu odešli jako zpráskaní psi a s pošramoceným sebevědomím.

Následně došlo v roce 1994, po rozpadu Sovětského svazu k První čečenské válce, která de facto vyústila v samostatnost Čečenska na ruském molochu. Současná Čečna pod vedením Ramzana Kadyrova sice deklaruje svou obrovskou příchylnost k Ruské federaci, jíž je součástí, ale do reálných bojů Čečenci kromě instagramového válčení nijak nezasáhli.

Dá se říci, že ano. A tak je tento mezinárodní konflikt předhazován všem jako ukázka toho, že je nutné se před všemocným a všehoschopným Ruskem chvět. Nicméně, tehdy vedl Rusko Kavkazan Stalin, který byl zvyklý na konflikty v náročném terénu.

Současný vládce Ruska je zvyklý vést válku u kafíčka v jeho rodném Petrohradu. Není řádně strategicky vybaven a čeká jej podobný konec jako jeho protiobraz, kterým se neustále ohání - Adolfa Hitlera.

Ještě taková perlička - z 11 milionů vojáků Rudé armády bylo: 7 milionů Ukrajinců. Těch Ukrajinců proti kterým dnes Rusko tak schizofrenicky bojuje.

Stalin si pomohl právě těmito obrovskými lidskými zdroji. Rozpoutal takovou míru teroru a zastrašování, že neměla do té doby ani dodnes žádné obdoby. Dnešní Rusové však nejsou jako ti ze Stalinovy doby. Jsou změkčilí a než aby narukovali do války na Ukrajinu, to se raději odstěhují někam do Turecka či Finska.

Stejný model rozhodně Putin nezopakuje. Stalin měl při své válce mohutnou industriální podporu USA a Velké Británie. Dnešní vládce Kremlu má na své straně „mocnosti“, které dýchají z posledního. Severní Koreu, Indii a Čínu. Indie jej podporuje jen z hlediska surovin, které si nechá slušně zaplatit a Čína jen kouká, co by z konfliktu vytěžila. Není ani na jedné straně.

Jinými slovy, lidově řečeno, Putin je v současnosti v kýblu.

Navíc ruský způsob zacházení s imperiálními choutkami je poněkud zastaralý. Putin se shlédl v Petru Velikém, který říši sice modernizoval, co do hávu, ale uvnitř Rusy dusil, jak mohl. Nechal zabít svého vlastního syna pro své ambice, zvýšil tlak na nevolníky a celkově myšlenkově vrhnul Rusko do temného středověku.

Rusové nepochopili, že pouhá nápodoba Západu z nich moderní velmoc nedělá. Trpí jakousi středostavovskou šosáckou hrdostí, která se podobá bajce o Carevně a láhvi od octa. Tak dlouho se vytahují, až skončí v louži a na blátě.

Největším nepřítelem Ruska je totiž Rusko samotné. A největším protivníkem pro Rusy jsou Rusové samotní.

Zjevně to však Rusku ještě nedošlo, a veškeré narativy, které Rusy představují jako neporazitelné a hrozivé bojovníky jako vystřižené z ruských Bylin jim jen dělají medvědí službu.

Mávat starým Napoleonem a neřkuli Hitlerem, kteří si na Rusku vylámali zuby, je starý loňský sníh. Dnes jsou jiné možnosti a jiné zakřivení běhu světa. Jak se ukázalo v Afghánistánu, na počtu vojáků a použitých zbraních opravdu zas až tolik nezáleží. V první světové válce byli Rusové poraženi na svém vlastním území! Tvrdit opak znamená vypouštět do kyberprostoru lži a dezinformace. Díky současné válce s Ukrajinou, jsou Rusové dezintegrovaní. V podstatě bojují sami proti sobě, podobně jako v první světové válce, proti svým vlastním lidem a příbuzným. Tuhle bitvu nemohou vyhrát. O tom nás zpravuje nejen současnost, ale i dějinná zkušenost.

Vše rozhoduje síla ducha a v této kategorii jsou na tom dnešní Rusové opravdu bídně.

Rusové jsou lidé z masa a kostí, stejně jako všichni ostatní. Akorát jim někdo zapomněl říct, že jejich „císař“ je nahý. A má z ostudy kabát.

Zdroje:

Andrej Zubov. Dějiny Ruska 20. století - 1.díl. 2014. Argo.

Andrej Zubov. Dějiny Ruska 20. století - 2.díl. 2014. Argo.

Andrej Zubov. Rusko 1917. Katastrofa. 2021. Kosmas.

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/podcast-vinohradska-12-rusko-finsko_2203280600_miz

https://www.novinky.cz/clanek/ekonomika-rusko-dovazi-benzin-z-indie-po-utocich-na-rafinerie-mu-zacina-chybet-40586218