Smrt Jana Husa byla justiční vražda

Ve středověku byla „vražda“ součástí širší kategorie zabití, která zahrnovala jakékoli nezákonné zabití. Tato poměrně široká definice zahrnovala úmyslnou vraždu, zabití z nedbalosti, neúmyslné zabití, sebevraždu a dokonce i zabití v sebeobraně. Pojem „vražda“ zahrnoval také specifické, závažné trestné činy, jako je zabití nadřízeného, ​​duchovního, manžela či manželky, protože to bylo považováno za zradu. A jsme u toho.

Odhlédněme od čarodějnických procesů, které byly často rovněž justičními vraždami. Hus obviněn z čarodějnictví nebyl. Zde se jednalo o úmyslné zabití a to dokonce církevního představitele. To by mělo být tehdejšími měřítky posuzováno jako zvlášť závažná vražda veřejného činitele.

Soudci Husa v Kostnici pocházeli především z Francie. Jeden z nich, Jean Garson, měl jako hlavní motiv odstranění jakýchkoliv teologických rozporů v církvi, i kdyby měl jít přes mrtvoly. Petr z Ailly, známý jako kardinál z Ailly, nechtěl žádné problémy, které by mu znemožňovaly další církevní postup. Motivy obou teologů byly nízké a zlé a hlavně svým postupem a provedením právně nelegitimní. O tom, že s křesťanskými hodnotami jako je láska neměly společného vůbec nic, se netřeba zmiňovat.

Hus byl odstraněn značně mafiánským způsobem, aby nestál v cestě tehdejším církevním rejdům. Ale zcela zbytečně. Nic z toho, co učil, nebylo úplné novum, a dávno to kolovalo v církevních kuloárech. Nikdo také nemohl tvrdit, že Husovi na koncilu nerozuměl. Hus mluvil latinsky plynně a v latině i psal své spisy.

Hus ve své slavné knize De ecclesia (O církvi) píše:

Samotný Hus tedy přistupoval ke kacířství poněkud smířlivě. Právě tento článek v jeho knize se stal ožehavým tématem. Dále Hus píše, že kacíř musí být nejprve laskavě poučen Písmem svatým a pokud neupustí do bludů, je možné jej potrestat i tělesně.

Kdo si však lámal na koncilu hlavu s nějakou právní kategorizací? Hereze je odmítnutím církevních doktrín, nicméně samotná církev v době Husově měla dva, vlastně až tři papeže, byla tedy z hlediska vlastního církevního práva zosobněním hereze jako takové. A tudíž nekompetentní k tomu, aby nad Husem vynášela jakékoliv soudy.

Zde se jednalo pouze o hledání obětního beránka, kdy na Husa chtěla západní církev naložit své vlastní viny a rozpory. On se jim, ke své tíži, snažil jejich situaci rozhřešit. Právně bylo rozhodnutí Husa upálit na tenkém ledě, zvlášť když nad ním bděli ti, kteří samotní netušili, kam se církev řítí. Je to, jako by se měl v dohledné době nahrazovat trestní řád a v mezidobí se nesoudilo ani podle starého, stávajícího ani podle nového. Husův případ se dostal do jakéhosi právního vakua, které bylo naplněno vražednými intencemi.

Hus byl schopen bez problémů obhájit své zmínky ohledně omezené platnosti světské moci. Nicméně účastníci koncilu se nezdáli, že se chtějí zabývat nějakou seriózní biblickou disputací. Kardinál z Ailly upozornil Husa, že buď se vydá na milostivou vůli koncilu, nebo bude pokračovat. Hus jej ubezpečil, že přijel na koncil dobrovolně a rád se koncilu pokorně podrobí, když mu koncil ukáže, kde pochybil. Prosil tedy o další slyšení, aby mohl vysvětlit sporné články víry, které hlásal a které mu byly dávány za vinu. Následovaly zlobné a doslova vražedné výkřiky z pléna. Francouz Petr z Ailly okamžitě změnil tón, přizpůsobil se davu a začal Husa odsuzovat.

Husova teologická mysl byla poměrně komplikovaná, možná až moc na jednoduché francké a německé kardinály. A to je také zřejmě hodně popudilo. Jen si to představte, jakýsi Hus z malé jihočeské vesničky Husinec a mluví tak složitě a učeně, že tomu nerozumí ani vznešení páni z Říma, Paříže a Avignonu. Umlčte jeho hlas, už to nemůžeme poslouchat. Cítíme se před ním tolik nevědomými a vinnými! Tak nejspíš vypadal psychologický obraz jeho budoucích katů.

Hus moc dobře věděl, narozdíl od svých samozvaných soudců, kam by jej teologicky přivedly jejich návrhy odvolání jeho tezí. Kdyby odpřísáhl, co nikdy nehlásal, dostal by se tak z biblického pohledu do prekérního stavu před Bohem, do věčného zatracení. Členy koncilu jeho svědomí nezajímalo, sami vlastnili tak nějak podivnou formu svědomí, které se s tím křesťanským asi dá těžko srovnávat. Do ohně si polénko přidal ještě Čech Šťěpán z Pálče, který koncilu mermomocí potřeboval spolu s druhým Čechem Michalem de Causis dokazovat, že Hus je kacíř.

Následující noc, kterou Hus probděl s velkými bolestmi zubů a hlavy byla krátká a bolestná. Ráno přišel do zasedací místnosti, kde už na něj skoro nikdo nečekal, kardinálové a jiní hodnostáři už odešli. Možnost se obhájit tak měl opravdu jen symbolickou. Pár hodnostářů postávalo u nechvalně známého krále Zikmunda Lucemburského, který vydal komisařům pokyn, ať s Husem učiní rychlý a rázný konec.

Hus dostal do ruky žalobní články spolu s návrhem rozsudku 18. června 1415. Odmítl pravost většiny z nich a měl vážné námitky k těm zredigovaným. Ocitl se v zinsenovaném procesu, kterému ze všeho nejméně šlo o pravdu. Šlo o jeho fyzickou likvidaci za každou cenu. Zikmund se obával, že bude Hus v případě propuštění své učení dále šířit.

Proces s Husem připomíná procesy vedené v bývalém komunistickém Československu v 50. letech. Zde se od obviněných očekávalo jediné: apriorní a útrpné přiznání viny. Totéž se chtělo tehdy na Západě v německo-švýcarské Kostnici po Husovi. Poslední den jeho procesu mu nebylo dovoleno mluvit a pouze byly čteny vyfabrikované články jeho obžaloby.

Hus krátce před svou smrtí napsal

Následně sedm biskupů odsvětilo Jana Husa. Odebrali mu roucho a po každém z těchto kroků byl rituálně proklet. Ano, tento proces připomínal víc než 50. léta, spíše jakousi satanistickou mši, za kterou se katolíci ve 20. století ani řádně neomluvili.

Papež Jan Pavel II. v roce 1999 politoval jeho upálení, ale neomluvil se mu. Jaká sprostota od nejvyššího představitele církve, který dobře věděl, jaký duchovní přínos mělo Husovo učení.

Jedinou opravdovou omluvou by však bylo smýt vinu, kterou na bratra Jana naházeli, a udělat z něj svatého. Když může být svatým kdejaký youtuber, tak proč ne Hus, který svou silou ducha táhl reformu církve?

U vraždy je běžná promlčecí lhůta několik desítek let, u této duchovní vraždy spáchané církví promlčecí lhůta neexistuje. Je vypálená jako cejch na hlavu všech vatikánských hodnostářů dokud ji neodčiní. Kletby, které dali na Jana Husa, z něj spadly na jejich vlastní hlavu.

V poslední fázi procesu Husa jeho kati ještě zesměšnili a nasadili mu vysokou papírovou korunu s čerty, na níž byl nápis: „Tento je arcikacíř“. Podobně jako byl Ježíš na Golgotě vysmíván Římany, tak byl Jan Hus posmíván novodobými církevními pohany.

Z hranice se linul velký puch, který odrazoval všechny nežádoucí zvědavce. Někdo totiž předtím na místo popraviště zahrabal chcíplou oslici. Tak se odehrála justiční vražda v Kostnici. Bez jakéholiv solidního právního důvodu, světského či církevního. Církev měla řídit své konání dle Písma, avšak tak činil místo ní Jan Hus. Proto neměla žádné právo jej upálit. Jediné, co měla udělat, bylo sypat si popel na hlavu. Z vlastní hranice, přirozeně.

Pražští Němci se k pošklebování Husovi ještě přidali. Prý neměl hasit, co jej nepálilo. Je zřejmé, že Němci duchovní čistotu neřeší a vystačí si s málem, ale proč by měl Jan Hus, taková čistá duše, strpět duchovní zlo?

A zde jsme u kořene problému. Dnes, právě v této době, by měla církev jednoznačně jeho případ znovuotevřít, protože jej vydala do rukou ďábla, symbolicky i doslovně, zatímco jí ulpěla uprostřed něčeho, co připomínalo satanistickou mši s makabrózním koncem, krev na rukou.

Nikdy ale není pozdě se přiznat ke svým hříchům a činit opravdové pokání. Co myslíte?

Zdroje:

František Šmahel. Jan Hus. 2013. Argo.

Jiří Kejř. Jan Hus známý i neznámý. 2015. Karolinum.