Sociální zaostalost: fenomén dnešní doby

Zkušenost s vysokou měrou sociální zaostalosti mají psychologové napříč pracovními odvětvími. Jak ti, kteří se věnují hodnocení pracovních procesů, tak odborníci na výběr zaměstnanců. Nejpalčivěji je vidět sociální zaostalost u přijímacích testů na policii. Zde většina mladších uchazečů, zhruba 40%, vypadne již v prvním kole. Důvod? Jemněji řečeno: sociální nezralost. Psycholog vyzve uchazeče, ať své štěstí zkusí třeba za rok. A jak to potom dopadne? Po několika letech někdo dozraje, jako když dopečete v troubě bramboru. Nebo také ne.

Proč je dnes tolik sociální zaostalosti?

Jedním z důvodů, a to se týká mladé generace Z i jiných písmen abecedy, je tragická nezkušenost těchto lidí s praktickým životem. Zpravidla mají svůj život nalinkovaný od rodičů a většina z nich nikdy nebyla nikde sama, nikdy si nemusela samostatně vyřizovat vůbec nic. Pro všechno totiž už byly nastaveny procesy, které často stačí následovat podle jednoduchých pokynů v manuálu nebo na internetu. Mladí lidé dnes nejsou připraveni čelit náhodným situacím. Jejich výskyt je zrovna mezi zájemci o pracovní pozici na policii poměrně pravidlem. Policista musí umět komunikovat s lidmi, musí je mít rád, třeba narozdíl od vojáka, pro kterého jsou psychotesty nastaveny poněkud jinak.

No a zjistilo se, že dnešní mladí ani neví, co to vztah s lidmi je. Jenomže nebuďme nespravedliví, ono se to týká i starší generace. Teď zrovna čtu článek rozhovoru se Zdeňkem Svěrákem, kde si v 90 letech stěžuje na to, že lidé spolu už nemluví jako dřív. Nevím, co tím myslel, ale když spolu lidé dřív mluvili, tak taky často to, co se dozvěděli, práskali státní bezpečnosti nebo národnímu výboru. Komunikace v Čechách neměla pozitivní a vyzrálé konotace snad nikdy. Pokud nikdo na nikoho nedonášel, často jeho komunikace činila tak z 80% negativní nářky na to, jak těžký má život. Prostě, nic příjemného. Jen odkládání toxického odpadu na druhé.

Češi jsou obecně velmi sociálně nevyzrálí a svou „nedopečenost“ v sociální oblasti, toto pro ně nesnesitelné břímě, chtějí převést na těch pár osamocených komunikátorů, kteří jsou opravdu „dospělí“. Proto jsou veškeré pomahačské profese jako pečovatel či psycholog velmi žádané, ale přetížené až hrůza.

Termín psychopat se dnes skloňuje horem dolem a řada lidí se jím zaštituje, když chce kritizovat nebo rovnou odsoudit někoho, s kým si nerozumí. S ním se nedá mluvit: je to psychopat. Ale takto jednoduché to není. Je pravda, že psychopat naplňuje své „poslání“ tím, že se o pocity a emoce druhých zajímá jen jako o spotřební zboží, se kterým si rád hraje a využívá ho čistě pro svou potřebu.

Sociopat, to je stínová stránka psychopata. Narozdíl od něj se projevuje značně impulzivně a emočně, tak to působí, jako by měl místy srdce na dlani. Jenomže podobně jako psychopatovi jste mu ukradení. Jde mu jen o to, vás využít a vycucat jako citrón.

Tyto psychopatické rysy pochopitelně ve společnosti bují, ale největším problémem je snížená forma funkční gramotnosti (schopnosti nejen číst a psát, ale také rozumět tomu, co čtete a píšete), která se dá ohodnotit tím, když se podíváte na komentáře na internetu.

Často to vypadá, že Češi neznají slovo pochvala a uznání. A je tomu tak, reagují mnohdy jako „zvířátka“ jen na negativní stimuly nebo si svými online vyjádřeními neustále něco kompenzují. Problém je, že v české škole se naučili biflovat, ale nikoliv rozumět textu a nezávislému myšlení. Termíny jako abstraktní myšlení, obrazotvornost, imaginace většině českého čtenářstva jak tištěných tak online médií a knih nic neříkají.

Z toho vyplývají humpolácké projevy, které odvisí od neschopnosti porozumět psanému textu. Dokonce na vysokých školách se již vychází vstříc této absenci pochopení slovům a písmenům tím, že se místo zkoušení, kde má hodnocený student napsat vlastní úvahu, přikročilo k zaškrtávání položek v testech. V případě osobních pohovorů zkoušející rovněž hodně snížili laťku. Vím to z vlastní zkušenosti výuky na přírodovědecké fakultě. Zde by člověk čekal již hotové gymnaziální studenty s jakousi bazální schopností myslet. Ale na to by si musel jeden postavit betonovou čekárnu.

První a jediné řešení je přiznat si: ano, jsem sociálně zaostalý nebo nezralý a potřebuji něco udělat se svými sociálními návyky a schopnostmi.

Co takhle si zajít na kurz komunikace? Bylo by to řešení? Jenomže to nemusí stačit, často z takových komerčních kurzů vyjdou lidé, kteří připomínají komunikační roboty. Bohužel mezi ně často patří i vrcholoví manažeři a politici. Naučí se důkladně, kolik přesně centimetrů mají stát od vás, aby nenarušili vaši osobní zónu, plastikově se usmívat a mluvit ve floskulích. Pak začnou připomínat obchodníky s teplou vodou, které všechny dobře známe.

Opravdové řešení je si přiznat, že podobně jako někdo má talent na jazyky, jiný na techniku, někdo má talent na to, komunikovat s ostatními lidmi. To samo o sobě je hodnota, která má svou cenu. Žádný schopný komunikátor není popelnice, do které můžete odkládat své frustrace.

Oceňte proto ty ve vašem okolí, kteří opravdu dokáží komunikovat, a skromně uznejte, že to neumíte a nemáte na to buňky, když vám to opravdu nejde. Je přeci mnoho jiných talentů, kterými se můžete blýsknout místo toho, předstírat komunikátory a tím se ztrapnit, protože nakonec každý schopný komunikátor pozná toho bez talentu.

Tak ve společnosti ubyde trocha toho sociálního napnelismu, a že ho mají Češi opravdu na rozdávání.

Zdroje:

Manfred Spitzer. Digitální demence. 2014. Host

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kultura-zdenek-sverak-90-rozhovor-302782#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=4&utm_campaign=abtest301_local_generated_title_varA&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz