Stačilo málo a Československo by vůbec nevzniklo

Kde se vzal vklad novodobého českého státu? Někteří poukazují na ruský národní poklad. Druzí zase na skutečnost, že Československo jednoduše zabavilo rakousko-uherské továrny. Ve skutečnosti si opravdu Masaryk jel dvakrát do Ruska pro noty. A pak s podporou USA a Francie vzniklo Československo.

Finsko sice vyhlásilo nezávislost již 6. prosince 1917, ale došlo k ní až po občanské válce v roce 1918. Tento stát vzniknul za podobných historických okolností jako Československo.

Finsko nikdy nebylo úplně samostatné, staletí fungovalo pod nadvládou Švédska, podobně jako české země pod kuratelou Habsburků. Poté, od roku 1809, bylo v podstatě detašovaným Ruskem v podobě Finského velkoknížectví.

Stejně jako Československo využilo Finsko zmatek v carském Rusku a následnou ruskou občanskou válku. Uprostřed ní si Masaryk dojel do Ruska. Co tam dělal? Proč byl ochoten podstoupit takové riziko, když za jiných okolností by opustil Prahu jen kvůli hněvu lidu za jeho intelektuální stanoviska?

Tomáš Garrigue Masaryk pobýval v Rusku v klíčových momentech občanské války, v letech 1917-1918.

Podle jeho proklamovaných cílů chtěl vybudovat z českých a slovenských zajatců legie, které by pomohly vybojovat Československo. Československo ale vzniklo bez jediného výstřelu. Tento narativ se tedy zdá být více než pochybný.

Co víme jistě je, že po určitou dobu československé legie střežily ruský carský poklad. Tak vzniklo mnoho legend o tom, že si minimálně část z něj Češi vzali domů. Oficiálně víme, že 13 beden se ztratilo během bojů na transsibiřské magistrále u stanice Tjare.

Staly se základem českého státního pokladu? To už nezjistíme, ale vzhledem k tomu, jak byl Masaryk pragmatický politik, je zjevné, že do Ruska by rozhodně nejel jen tak.

Pokud jde o jeho revoluční snahy, Masaryk nebyl žádný Che Guevara. Jen se vždy vezl na vlně, která zrovna byla ve vzduchu. Když se zdálo, že je Rakousko-Uhersko silné, podporoval jej všemi deseti. Když se zdálo, že skomírá, obrátil se k němu zády a vrazil mu dýku do zad.

A že Masaryk pro své budovatelské snahy potřeboval vlastní armádu? Očividně ne, první republika nebyla postavená na vojenské diktatuře či násilném převzetí moci armádou.

Podezřele velmi často se v rodinách legionářů stávalo, že příchozí legionáři mlčeli o své anabázi jako zařezaní. Někteří to přisuzují traumatům z války, ale to se týká každé takové mise a bývalí vojáci často jazyk za zuby nedrží. Dostali legionáři od Masaryka něco k podpisu, co je zavazovalo v určitých ohledech k mlčenlivosti?

Víme, že řada dokumentů z jejich mise se nenávratně ztratila. A dostupné legionářské cestopisy působí spíše jako záznam ze skautského tábora než jako popis četných řeží. Důvodů ke spekulacím je celá řada. Celá ta legionářská zkušenost tak nějak něčím zavání.

Když umíral po atentátu někdejší ministr financí Alois Rašín, zeptal se na své smrtelné posteli: „A nebyl to legionář?“ Když se mu dostalo odpovědi, že ne, v klidu zesnul.

Někdo odvětí, ale vždyť takto normálně vznikaly státní celky za dřívějšího období - třeba středověku - něco se vydrancovalo a vzalo, ale prosím tady se jedná o počátky novodobého státu. Postaveného podle některých na loupeži za bílého dne, jak ilustrují další historická fakta.

Český stát „převzal“ 80% průmyslu bývalé monarchie. Toto svým způsobem násilné převzetí rakouského průmyslu bylo posvěceno oficiální nostrifikací - přesídlením sídel firem z Vídně do Prahy a podpořeno následnými pozemkovými reformami.

České banky odkoupily většinové podíly a akcie vídeňských vlastníků. Za čí peníze? To zůstává tajemstvím. A pochopitelně to vrací zpět otazníky vzhledem k ruskému carskému pokladu.

Veškerý habsburský státní majetek jako lesy, doly a velkostatky spadl Čechům do klína.

Komunistům se vyčítá, že brali lidem statky, ale daleko dříve před nimi to udělal novodobý český stát, když zabral velkostatky a zemědělské podniky cizí šlechtě, a rozprodal je českým a slovenským zemědělcům. Mimochodem družstva zde fungovala již dávno před komunisty.

Jak jsme již viděli, zdroje český stát měl bohaté, i když původně nebyly jeho. Podstatnější však bylo mezinárodní uznání, které hrálo velkou roli pro to, aby ostatní státy při takových „krádežích za bílého dne“ ani nehnuly brvou.

Takové uznání legitimity svého chování si Masaryk dovezl z Francie, která mu zajistila mezinárodní uznání samostatného Československa a také detašované pracoviště pro československé legie. V roce 1918 Masarykovi francouzský prezident Raymond Poincaré osobně předal prapor naší zahraniční armády v Darney.

V rámci Pařížské mírové smlouvy z roku 1919 byly vytýčeny poválečné hranice v Evropě, aby nikdo nebyl na pochybách. Francie však nebyla jediným garantem Masarykova státního „obchodu“ s čertem.

I když se USA přímo výrazně neúčastnilo v bitvách první světové války na evropském kontinentě, vnímalo, že bez Evropy a partnerů ze starého kontinentu si jen tak neporadí.

Masaryk se díky tomu, že měl americkou manželku, a také díky českým kontaktům v Chicagu, kterému bylo přezdíváno „české město“, dostal k tehdejšímu prezidentovi Woodrowu Wilsonovi. Toho přesvědčil, že by evropské národy měly mít nárok na sebeurčení. Ihned si ho získal, protože Wilson byl stejně jako Masaryk pedagog a intelektuál. A také pozdější nositel Nobelovy ceny míru za založení Společnosti národů÷. Jeho pedagogický přístup k politice měl s Masarykem společný. V podstatě se oba inspirovali Komenského ideály.

V roce 1918 Masaryk stvrdil takzvanou Pittsburskou dohodu, kde se mělo jednat o garanci spojení Čechů a Slováků v jednom státě. S tím, že Slováci měli mít vlastní samosprávu. Což později Masaryk Slovákům upřel a své sliby dementoval.

Washingtonská deklarace Masarykovi zajistila v roce 1918 nezávislost Československa. Americká ústava se stala předobrazem první české ústavy. Od českých a slovenských krajanů si Masaryk odvezl také ohromný finanční kapitál.

Od samotného počátku starobylého českého státu byl tento celek závislý na okolních zemích. Nejprve na území dnešního Německa, později Rakouska. A s tímto osudem i české země žily.

V roce 1918 došlo k prvnímu velkému kroku - osamostatnění - alespoň formálnímu na československých sousedech.

Bylo to dobře nebo špatně? Historie ukazuje, že Československo bylo dlouhodobě neudržitelným projektem a brzy se dostalo do stejné pasti jako dříve - nejprve jako Protektorát Čechy a Morava a posléze jako sovětský satelit.

Češi, ať chtějí nebo nechtějí, se nějak nemohou vymanit ze závislosti na svém okolí. A právě posilováním svých negativních stránek si v tomto ohledu moc nepomáhají. Čím větší nezávislost si chtějí vydobýt, tím se jim vede hůře. Jako by Česko bylo prokleté, nebo snad postavené na špatných motivech?

Evropská socio-politická mapa je neúprosná. V rámci duchovní geografie patří Česko jednoznačně do západního okruhu. Ekonomicky se v současnosti netají tím, že je jeho ekonomika přímo odvislá od té německé. Nejlépe se Česku ekonomicky dařilo za období Přemyslovců a Habsburků. Přemyslovci však byli plně závislí na německém živlu.

Je tedy jednoznačné, že česká státnost vždy historicky obrazně řečeno visela na vlásku. Nad Českem vždy zněla pomyslná shakespearovská otázka: Být či nebýt? A hlavně, za jakou cenu a na čí účet.

Společnost národů formálně zanikla v roce 1946, protože nedokázala zabránit druhé světové válce. Byl to dobrý projekt jen na papíře, stejně jako jeho pohrobek: OSN.

Zdroje:

https://zoom.iprima.cz/historie/ceskoslovensti-legionari-rusky-poklad

Tomáš Masaryk. Světová Revoluce. 2005. Spisy T.G. Masaryka.

Václav Ryneš. Národ a stát v českých dějinách. 2018. Nakladatelství Epocha.

František Emmert. Českoslovenští legionáři za 1. světové války. 2024. MFD.

https://www.payne.cz/3×S43787/zapisky.htm

https://digitalnistudovna.mo.gov.cz/view/uuid:af4e3f89-4ba8-4b92-9bc8-ed62b8245cb5?page=uuid:46a51fb2-986b-11e9-87d2-005056b73ae5