Stalin svou politikou stvořil Hitlera a pak ho zase zničil

Stalin patří mezi nejkontroverznější postavy světových dějin. Někteří jej považují za stvůru, jiní za geniálního manažera Sovětského svazu. Každý se k němu staví podle svých inklinací a historických zkušeností.

Byl to ovšem Stalin, kdo celou dobu před druhou světovou válkou tahal za nitky evropských událostí.

Stalin bývá obviňován z toho, že v čistkách průběžně zlikvidoval většinu svých spolupracovníků. Nicméně jeho opravdu nejbližší zůstali po celou dobu jeho působení v jeho kruhu. Jednalo se o: Vjačeslav Michajlovič Molotov (zemřel v roce 1986), Kliment Jefremovič Vorošilov (zemřel v roce 1969), Anastáz Ivanovič Mikojan (zemřel v roce 1978), Lavrentij Pavlovič Berija (v roce 1953 zabit na příkaz Ukrajince Chruščova), Georgij Konstantinovič Žukov (zemřel v roce 1973), Andrej Vyšinskij (soudce stalinských procesů, zemřel v roce 1954 v New Yorku) a Lazar Kaganovič. S tím, že ten poslední z nich zemřel až těsně před rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 v 97 letech. Stalin si tedy ty opravdu nejbližší nikdy neničil.

Hitler mu vlastně byl také velmi blízkým, jednalo se však o speciální vztah. Hitler se stal Stalinovou Voodoo figurkou. A proto ji nakonec spálil na padrť.

Málokdo si uvědomuje skutečnost, že Hitlera sice vytvořily podmínky ve Výmarské republice, ale ty zase ve velké míře ovlivnila rozhodnutí Josifa Stalina.

Komunisté na základě Stalinových not v roce 1925 odmítli přijmout jediného kandidáta v prezidentských volbách a navrhli svého vůdce Thaelmanna. Porazili Hindenburga, konzervativního monarchistu. O sedm let předává generalissimus Hindenburg vládu Hitlerovi.

V roce 1925 se německá demokracie ocitla v úzkých. Levicové strany ji zcela rozložily. Začala sílit pravice a nacismus, rozkol mezi socialisty a komunisty se prohloubil. Šestý kongres Kominterny v létě 1928 oficiálně zahájil boj proti sociální demokracii; následující rok Desáté plénum označilo „sociální fašismus“ za nejhoršího nepřítele dělnické třídy; a všechny komunistické strany, především ta německá, ale i italská ,s velkou horlivostí přijaly směrnici, kterou Stalin chtěl prosadit ze spletitých domopolitických důvodů: jeho osobnímu boji proti Zinověvovi a Bucharinovi a vynucené industrializaci na úkor venkova.

Tím, že Stalin bojoval proti socialistům, v podstatě zničil šanci levice na to, aby dala Německo do pořádku. Mezitím se Hitler stal pánem Německa přesně tak, jak si sám Stalin přál. V roce 1933 dal pokyn německým komunistům, aby hlasovali proti kandidátovi levice, a dali tak zaskvět Hitlerovi.

Sovětská, respektive Stalinova politika, vytvořila podmínky pro druhou světovou válku. Pro Stalina byl totiž Výmarský režim veřejným nepřítelem číslo jedna. Uplatňoval vůči Němcům politiku zuřivé demolice Výmarské republiky, z níž nakonec jako z mýtických trosek vyšel kancléř Adolf Hitler.

Stalin si svou chytristikou nakonec vypěstoval svého úhlavního nepřítele - Hitlera, který mu ve finále vrazil kudlu do zad. Oba spolu, po zvolení Hitlera kancléřem, vedli podivnou hru na snahu navázat kontakt a také na to se vzájemně trumfnout. Situace pak vyvrcholila vzájemným paktem.

Dávno před uzavřením dohody vznikl mezi Němci a Sověty určitý formální závazek - Rapallská smlouva. Ta byla uzavřena v roce 1922 v italském Rapallu. V té době byly oba státy mezinárodně izolovány. Ve smlouvě se zřekly vzájemných válečných reparací, obnovily diplomatický kontakt a položily tak základ pro budoucí smlouvu o spolupráci mezi Hitlerem a Stalinem.

Na oslavu takzvaného paktu Ribbentrop–Molotov uzavřeného 23. srpna 1939 v Moskvě nacistickým Německem a Sovětským svazem Stalin připil Hitlerovi, který tam toho času nebyl. Dokonce ani není známa situace, kdy by vůbec kdy Stalin mluvil s Hitlerem, byť na dálku přes telefon.

Stalinův pakt s Hitlerem rozdělil východní Evropu na německou a sovětskou sféru vlivu. Start druhé světové války však Stalin nechal na Hitlerovi. Sám si počkal, jak se věci vyvrbí.

Pakt trochu vágně stanovoval, že rozhodnutí, zda bude Polsko jako stát existovat, zůstane na geopolitické realitě ala společném rozhodnutí Německa a SSSR. Rovněž rozdělení sfér vlivu bylo dáno severní hranicí Litvy. Zde měla být dělící čára.

Mimořádně zajímavé jsou postoje, které zastávali tito dva státníci jeden o druhém, ačkoliv se zřejmě nikdy nesetkali. I když před vypuknutím první světové války v roce 1913 oba pobývali ve Vídni a chodili do stejného parku. Bylo by zvláštní, kdyby o sobě vzájemně nic nevěděli.

Hitler o Stalinovi v soukromém rozhovoru prohlásil:

Je to napůl zvíře, napůl gigant. Stalin je jedna z nepozoruhodnějších figur ve světové historii. Začínal jako malý úředníček. Nikdy nepřestal mít rukávy vyhrnuté. Vládne ze své kancelář prostřednictvím byrokratického systému, který poslouchá každý jeho rozkaz. Staví se do pozice heralda bolševické revoluce. Ve skutečnosti se ale identifikuje s carským Ruskem. Rozhodně nehodlá obnovovat tradici panslavismu. Pro něj je bolševismus pouze nástrojem, trikem vymyšleným proti Germánům a Latinům. Nezajímá se o sociální stránku existence. Lidé klidně můžou shnít, když na to přijde.

Ve svém rádiovém přenosu Sovětům Stalin krátce po napadení SSSR nacistickým Německem zdůvodnil pakt jednoduše. Dostali jsme rok, abychom se připravili, a navíc jsme nemuseli vést válku první jako ostatní mocnosti. Nezapomněl si přisadit, a Němcům a Hitlerovi dal přídomek „proradní“.

Ve skutečnosti ale měl k Hitlerovi speciální vztah, který by vysvětloval, proč Stalin v prvních dnech války proti SSSR vůbec nereagoval.

Jeden ze sovětských představitelů se vyjádřil, že před paktem byly sovětské jednotky na hranicích ve stavu nejvyšší pohotovosti. Po uzavření smlouvy se dokonce stáhly 10 kilometrů od hranic a zásoby se ze tří měsíců ztenčily na tři dny. Podle něj se Stalin nacházel ve stavu jakéhosi hypnotického snu vyvolaného Hitlerem.

Ruský spisovatel Alexandr Solženicyn poznamenal, že i když Stalin nevěřil nikomu, své matce, rozhodně ne Bohu, ale ani jeho straně a společníkům, věřil jedinému muži - Adolfu Hitlerovi.

Není divu, že dříve než za měsíc byli němečtí vojáci sedm set kilometrů uvnitř Ruska a už už sahaly na Moskvu. Stalin tomu tak zřejmě chtěl. Nějak byl vůči Rusku indiferentní a vypadá to, že toužil, aby mu bylo ublíženo. Chtěl, aby Rusové trpěli. Možná, že je dokonce neměl rád a chtěl se jim z pozice jejich vlastního vůdce pomstít. To je opravdu jediný možný psychologický důvod, proč takzvaně věřil Hitlerovi. Zřejmě mu prostě důvěřoval, že mu pomůže v jeho ďábelském plánu, který nejspíše ani vědomě neosnoval. Podvědomě chtěl Rusko poškodit. A opravdu se mu to podařilo.

Po oznámení o útoku na SSSR se Stalin stáhl na dva týdny na svou daču u Moskvy. Nebral telefony. Když mu neodbytně soudruzi volali, nakonec telefon zvednul a řekl: „Nemohli jste beze mě být, že?“ Takhle se nechová někdo, kdo se zhroutí, či s něčím nepočítá. Zřejmě to byla vše jen Stalinova hra na diváky - ruské diváky.

Další faktor byl osobní, Stalin považoval Hitlera za jediného možného rovnocenného protivníka. Z lidí jako byl Winston Churchill si vrásky nedělal.

Těsně před koncem Berlína vyslal do Vůdcova bunkru své speciální jednotky. Rozkaz zněl: zachránit a zajmout Hitlera. Těžko říct, jak by to dopadlo, kdyby Stalin Hitlera zajmul. Nejspíš by s ním konverzoval v Kremlu, čímž by vytřel zrak Britům i Francouzům. A ani by nevznikla žádná Studená válka. Němci by totiž museli uznat svého Hitlera zpět a Stalin by tak vytvořil opravdový pakt dvou osobností. Nic z toho se však nestalo. Hitler nechtěl skončit poražen, a tak Němcům zbyly jen oči pro pláč a Stalin se pustil do porcování Evropy. Začal s Berlínem, kde byl původní Vůdcův stan.

V Hitlerově konverzaci těsně před smrtí se mimo jiné objevilo: „Kéž bych mohl vytrhnout tento list z mé kariéry. Stalin dokázal vybudovat z těch primitivních Slovanů stát a to už vyžaduje genialitu. Přeji si, abych na něj nezaútočil!“

Hitlerův propagandista Joseph Goebbels si nedávno předtím zapsal Hitlerovu poznámku: „Stalin je geniální Asiat…“.

Po Stalinově smrti se několik sovětských politiků snažilo jeho roli v Sovětském svazu vytěsnit, jiní na něj chtěli naopak navázat. Nikomu z nich se to úplně nepodařilo.

Jeho duch ovšem nejen v Rusku straší dál.

Současný ruský prezident Vladimír Putin kráčí váhavě ve Stalinových stopách, ovšem tak trochu na zapřenou. Jen zřídkakdy Stalina zmíní, o to více cituje svůj přímo citový vztah k době Petra Velikého. Petr Veliký ovšem skončil poměrně neslavně.

Ve skutečnosti se Putin snaží vytvářet atmosféru strachu jako ze Stalinovy doby. Jde mu to jen napůl. Osobně rozhodně žádné impulsy strachu nevyvolává. Není ta správná osobnost na to, aby se snažil týt ze Stalinovy pověsti.

Na druhou stranu je třeba říci, že na Rusko překvapivě stačí málo - takový Michail Gorbačov by mohl vyprávět. Rusové trpí zvláštní formou vnitřní netečnosti, která umožňuje vystoupit na piedestal právě lidem, jak Stalina popsal Hitler, typu: napůl zvíře - napůl génius.

Ať tak či onak, je zřejmé, že se Stalinovým odkazem se současné Rusko rozhodně nevyrovnalo. Josif Stalin straší v moskevském Kremlu doteď, až se zdá, jako by nikdy nezemřel. Je živý až hrůza.

Zdroje:

Laurence Rees. Hitler and Stalin: The Tyrants and the Second World War. 2020. Penguin.

Alan Bullock. Hitler and Stalin: Parallel Lives. 1993. Vintage Books.