Středověk byl daleko zajímavější než renesance

Ve středověku se vyvinula poměrně vysoká forma imaginace, která byla nezávislá na zkostnatělém řecko-římském myšlení. Bylo to úplné novum. A velmi interesantní.

Vznikla díky tomu, že středověk nefandil antickým filozofům. Osamostatnil se od závislosti na řecké dogmatice a římské propagandě. Především ve své rané fázi. Takovým zlomovým datem byl rok 529 n. l., kdy císař Justinián I. uzavřel poslední filozofickou školu - Platónovu akademii v Athénách.

Spisy řeckých filozofů poté zmizely do jiné geografické části světa, kde by je nikdo nečekal - do lůna islámu - k arabským filozofům. Právě z jejich překladů se zase vrátily zpět do Evropy, ale to už je jiný příběh.

Vraťme se zpět ke kritickému zhodnocení antiky a porovnání středověku s renesancí. Vzhledem k tomu, že renesance stavěla především na filozofickém základu starověkého Řecka, je navýsost důležité si udělat jeho krátké, ale vydatně informované zhodnocení.

Nejdříve si musíme říci, proč bylo antické dědictví, ke kterému se i dnes hlásí tato civilizace stižená nudou, tak nezajímavé. Především se jednalo o oslavu průměrnosti a jasně daných vzorů. Nejlépe si to ukážeme na příkladu Platóna, který je zřejmě spolu s jeho předchůdcem nebo produktem Sókratem nejznámějším filozofem v dějinách.

Takový Platón byl bezpochyby průměrným filozofem, protože je o něm známo, že cokoliv zajímavého napsal, bylo naplněním principu trpaslíka stojícího na rameni obrů.

Nekriticky přejímal pohledy z Afriky (sociální tabu), Indie (náboženské představy: stěhování duší) a Persie (politické postoje). Vytěžil své četné cesty po tehdejším známém světě, o nichž koluje, že trvaly dvanáct let. Ještě spíše také vytěžil cesty jiných, se kterými se setkal, jako byl například Démokritos, jehož spisy Platón vydatně sabotoval a dokonce se chlubil tím, že se zasazoval i o jejich ničení.

V Platónově podání byly původní cizí názory značně zjednodušovány a  zkreslovány. Dnes by zřejmě takto volně publikovat bez přiznání zdrojů nemohl, byl by totiž obviněn z plagiátorství.

Mimochodem první řečtí filozofové jako Thalés z Milétu (6 stol. př. n. l.) se objevili v řecké kolonii Iónii, a to bylo v Turecku a ne v dnešním Řecku. Na tomto území se střetávaly vlivy migrantů z celého tehdejšího světa a bylo zde zřetelné působení Chetitů, geniálních vynálezců, kteří zmizeli ze světa jakoby nic.

Platón prokazatelně navštívil Egypt, Sicílii a Itálii. Měl příbuzné v Persii, kde mohl leccos pochytit. Žák Epikurův Colotes tvrdil, že to byl Zoroaster* (zakladatel zoroastrismu), který byl nepřiznaným zdrojem Platónova díla Republika. Další, dnes veřejnosti méně známý filozof Proclus, očividně věděl o kopii Zoroastrova díla O Přírodě, kde se rovněž popisují věci, které prý následně převzal Platón a Aristoteles. Slovo „údajně“ je však na místě i v souvislosti s originalitou Platónových spisů jakožto celku.

Když se jedná o Platónovu původní úvahu, spojenou s jeho učitelem Sókratem, kterému ji vkládá do úst, domnívám se, že nejlépe ji vystihuje jeho podobenství o jeskyni.

Platón zde sděluje, že všichni lidé jsou přikováni v jeskyni, špatně vidí, a když vyjdou ven, přílišné světlo je pro ně oslepující, tak se raději vrátí, ale již s poškozeným zrakem. A přesně to je případ řecké filozofie, tedy té, která se dochovala. Přestože se nám Platónovy (nebo jemu připisované) spisy snaží podsunout, že takto svět vnímáme všichni, jedná se o očividný starověký gaslighting (záměrné podsouvání zkreslené reality). To myšlenkový proud řecké, tedy i Platónovy filozofie je narušený a ideologicky zdeformovaný. Víme, jak Aristotelova (žák Platóna) výchova zapůsobila na Alexandra Makedonského a jaký zmatek ve světě natropil. Stromy je třeba hodnotit vždy podle jejich ovoce.

Navíc ti schopnější myslitelé byli samotnými Řeky šikanováni, zapomenuti a vysmívání. Krásným příkladem je Démokritos, jehož spisy Platón veřejně pálil. Co z nich převzal sám, již nevíme, ale rozhodně to ukazuje na etickou a morální povahu řecké filozofie.

Dalším takovým filozofem, jenž se stal vzorem pro další generace, především vědců, byl Aristoteles. A vlastně se usadil ve vědě dodnes. Věřil v samoplození: vzniku života z neživé hmoty, stejně jako v něco podobného doufají mnozí dnešní vědci. Byl to velmi konzervativní filozof, který se nepouštěl do žádných velkých podniků a myšlenkových experimentů. Začínal vždy s již ustanovenými krédy a pomocí dedukce z nich ustanovoval premisy. Opravdový originální myslitel je však oproti tomu dobře zběhlý v indukci, ve spojování věcí, které ještě dosud nikdo nepopsal a nevyhodnotil.

Řecké myšlení Římané jen mechanisticky převzali a nic k němu nepřidali. Naopak ubrali. Jejich důraz byl zaměřen na rétoriku. A pochopitelně na k smrti nudnou právní vědu.

Středověk se naštěstí od tohoto fádního přístupu ke světu distancoval. Učinil tak popřením relevance antických tvůrců a díky tomu si mohl najít svou vlastní svébytnou cestu.

Pozdně středověká teorie představivosti je důkladně shrnuta v encyklopedickém díle De proprietatibus rerum od Bartoloměje Angličana (datace před 1250), které bylo přeloženo do několika evropských jazyků.

Mozek je podle díla rozdělen do tří malých buněk, první je ymaginatiua, kde jsou věci vnímané vnějšími smysly „uspořádány a sestaveny“; prostřední komora se nazývá logica, kde vládne síla odhadu; a třetí a poslední je memorativa, síla vzpomínání, kterou jsou věci vnímané a známé představivostí a rozumem uchovávány v pokladnici paměti.

Toto středověké pojetí bezezbytku potvrdila i moderní věda až samozřejmě na ten počet „buněk“. Narozdíl od Aristotela, který si myslel, že mozek je určen pouze na ochlazování krve, mozek je opravdu sídlem inteligence a imaginace.

A ve středověku opravdu jela fantazie na plné obrátky.

Mimochodem, bylo to právě období středověku, kdy si české země vedly nejlépe. Vládl zde jediný český královský rod Přemyslovců a posléze na jeho úspěchy navázal Karel IV., poloviční Přemyslovec, za jehož vlády se staly Čechy vůbec nejsilnějšími, jaké kdy byly.

Globální vztahy byly zřejmě ještě živější než dnes. Nepředstavujte si většinu lidí jako v historických filmech, kdy žili uzavřeni někde v chatrčích u lesů a netušili, co se kolem nich děje. Lidé se tehdy řídili jasnými symboly, i když třeba neuměli číst, měli naučené symbolické jazykové kódy. Když nějaký trestanec utekl z vězení, nevedlo se mu lépe než dnes, kdy jsme sledováni vyspělými elektronickými systémy. I v nejvzdálenější vesnici jej byli schopni lidé na základě naučených znaků rozpoznat.

V českých zemích byl velký mezinárodní kulturní pohyb a samozřejmě čilý globální obchod. V 11. a 12. století byly po celé Evropě zakládány první univerzity. V Bologni, Oxfordu, Salamance a Paříži. Tvořily se nádherné iluminované rukopisy. Nové myšlenky, peněžní systémy a teritoriální identity. Zkrátka se toho dělo daleko více než dnes.

Díky mnišským řádům a jejich organizátorům jako byl Benedikt z Nursie (480-543) vznikaly nové ekonomické a politické postupy. Benedikt připravil pro mnichy jasně vymezený životní program. Denní režim se rozděloval na intelektuální, duchovní a manuální činnost. Tento mnišský vzor posléze absorbovala i pozdně barokní protestantská pracovní etika a postavila na něm svůj „kapitalistický zázrak“.

Tečky, čárky a mezery mezi slovy zavedl již Karel Veliký za období karolínské renesance (nezaměňovat s renesancí) v 8 - 9. století. Nejkrásnější knižní díla - manuskripty známe právě ze středověkého období.

Všechny tyto benefity, které známe ze středověku, jsou dodnes naplno využívány. Není to nic zastaralého. Naopak potřeba zklidnění a meditace a pracovního řádu se vrací i do dnešní supermoderní doby.

Byl to italský básník 14. století Petrarca, který se snažil zahladit jakékoliv stopy po kreativním středověku, a tak pro něj použil synonymum temný. Původně si tím stěžoval na celkovou podle něj špatnou kvalitu literatury v jeho období a konkrétně měl na mysli Itálii. Právě v Itálii renesance vznikla nejdříve, a i když se do Česka soudě podle stavebních slohů dostala mnohem později, již Karel IV., který byl v Itálii pečený vařený, přivezl do Čech mnohé její vzory.

Když se zdálo, že se středověká imaginace a její možnosti vyčerpaly, obrátili se humanisté k antice. Začaly se stavět budovy, v podstatě kopie antických chrámů a soch. Problém řeckého umění je v tom, že má sice čisté linie, ale je asi tak podnětné jako betonový trávník. Antické tvary jsou jasně matematicky dané a neustále se opakují pořád dokola. Možná i dnes je tato forma umění populární kvůli přesycenosti dnešní společnosti. A tak zřejmě renesance vznikla rovněž kvůli tomu, že na hlavu většiny lidí kladla středověká imaginace příliš velké nároky, které neunesli a vrátili se proto k primitivnímu řeckému základu a nekonečnému opakování stále stejného.

Dnes je to podobné. I když většina lidí umí číst a psát, funkční gramotnost je pro ně až přÍliš velkou výzvou, a zpravidla dobře nerozumí tomu, co mají v knihách před sebou. Je třeba chápat, že vývoj ne vždy směřuje lineárně. Dodnes nelze technologicky vysvětlit některá díla dávnověku, a to za pomoci všech supermoderních přístrojů. Někteří lidé se rodí jednoduše jednou za tisíce let a bez nich společnost nemá šanci se posunout. Každá epocha pracuje se svými vlastními prostředky, které jsou bez ohledu na objevy či dobu ne úplně vyvinuté či ideální.

Typickým příkladem je dnešní medicína. V ní existuje i řada zažitých postupů, nad kterými by středověký člověk kroutil očima. Třeba porodnictví, které již většinově 300 let od doby Ludvíka XIV. urputně lpí na rození na lůžku, ačkoliv je to anatomicky nepřirozená poloha. Pozice byla v lékařství ustanovena jen aby byla výhodná pro tehdejší lékaře. Od té doby, až na některé jinak riskantní alternativy jako je porod doma, se v gynekologii donedávna nic neposunulo**.

Vraťme se však ke středověku, který nebyl takový, jak je nám líčen. Kdyby byl tak nezajímavý a nepodnětný, nebyly by knihy mnohých vědeckých i fantaskních autorů, které primárně čerpají z tohoto období, tak populární.

Nakonec k mnohým čarodějnickým procesům a největším excesům v církvi a ve společnosti nedošlo ve středověku, ale právě za období renesance. Upalování za tvrzení, že Země je kulatá, byli lidé v novověku, a ne ve středověku. Středověcí učenci, i ti církevní jako byl Tomáš Akvinský, naopak tvrdili, že je kulatá!

Když totiž přesytíte kognitivní pole duševně nezralých jedinců, může dojít k obrovským problémům. A to se přesně stalo za renesance, kdy si takzvaně kultivovaní Evropané počínaje 15. stoletím mimořádně krutým způsobem podmaňovali všechny domorodé kultury, na které narazili. Náhle zapomněli na veškerou tu důstojnost lidské bytosti vykreslené v Bibli a ve spisech humanistických učenců. Nebo právě naopak. Bylo toho prostě na ně příliš mnoho k pochopení.

Nenechte se mýlit, od doby antiky přes středověk, renesanci a další období se lidé moc neposunuli. Dnes sice sedí před ultramoderními počítači, ale jejich myšlenky a emoce jsou stejně primitivní jako tehdy. Bohužel jsou však dnes zbožňováni jako nějaké bytosti s nadpřirozenými silami, talentem a chápáním, a za to může právě kognitivní omyl renesance.

Poznámky:

*Existuje přinejmenším jisté množství dokladů, že Zoroaster jakožto zakladatel duchovního směru, který je po něm pojmenován, existoval. Máme o něm skoro stejné množství faktů jako těch svědčících pro existenci samotného Platóna.

Zdroje:

Jacques Le Goff. Encyklopedie středověku. 2014. Vyšehrad.

Jacques Le Goff. Intelektuálové ve středověku. 1999. Karolinum.

Jacques Le Goff. Kultura středověké Evropy. 1991. Odeon.

František Graus. Živá minulost. Středověké tradice a představy o středověku. 2017. Argo.

Snellgrove, L.E., Cootes, R.J. Middle Ages, The 2nd Edition. 1989. Pearson Education Limited.

George Holmes. The Oxford History of Medieval Europe. 2001. Oxford.

František Novotný. Platonovy Listy a Platon. 1926. Brno Masarykova univerzita.

František Novotný. O Platonovi I. Život, 1948 Praha Jan Leichter.

František Novotný. O Platonovi II. Dílo, 1948. Praha Jan Leichter.

František Novotný. O Platonovi III. Filosofie. 1949. Praha Jan Leichter.

František Novotný. O Platonovi IV. Druhý život. 1970 Academia.

Gabriel Danzing, David Johnson and Donald Morrison. Plato and Xenophon. 2018. Brill.

Claudia Milani. Leukippos a Démokritos: První atomisté přehled. 2023. Bonalletra Alcompas.

**https://www.bbc.com/future/article/20260401-women-were-never-meant-to-give-birth-on-their-backs