Templáři si za svou zkázu mohli sami

Když se 18. března 1314 ocitá templářský velmistr Jakub z Molay na hranici uprostřed Paříže, pronáší zhoubná slova směrem ke králi Filipu Sličnému a papeži Klimentu V. Věští jim jistou smrt. Papež umírá měsíc nato na neznámou nemoc, Filip záhy poté při nehodě na lovu.

Templářský řád a mýty kolem něj nenechaly po celá staletí fanoušky historie a rovněž milovníky záhad chladnými. Dodnes se v pařížské ulici, kde měli templáři své ústředí, schází skupiny tajnosnubných mužů, kteří u sklenice dobrého moku vzpomínají na ty staré dobré tajemné časy. A ve sklepě možná mají i Bafometa. Ale nepředbíhejme.

Co bylo účelem tohoto řádu? Proč tak bídně skončil?

Píše se rok 1118 a ve Svaté zemi se schází skupina francouzských rytířů, kteří přísahají na to, že těm špinavým nevěřícím psům, míněno tehdy muslimům, dají pořádně za vyučenou. Tehdy se ještě prezentovali jako ochránci poutníků, ale soudě podle jejich pozdějších činů se zdá, že skutečným účelem jejich společenství bylo Svatou zemi vykrást. Proto také sídlili v místě, kde byla nejposvátnější mešita na světě al-Aksá. V arabštině to znamená nejvzdálenější místo. To už samo o sobě byla svatokrádež.

Tato mešita je muslimy považována za nejposvátnější bod po Mekce a Medíně. Je postavena na rozvalinách Šalamounova chrámu a v tehdejších evropských a muslimských mapách bývá považována za střed světa. Záměrem templářů bylo toto místo duchovně ovládnout a znesvětit. Muslimové zuřili vztekem, důsledkem tohoto bezprecedentního útoku na islám bylo vytlačení templářů a zničení jejich hlavních držav ve Svaté zemi již na konci 12. století.

Paradoxně o několik století později umírá poslední templářský velmistr právě ve středobodu Paříže, města, které bylo tehdy považováno za centrum křesťanského světa. Samozřejmě po Římu, podobně jako v případě al-Aksá. Že by důsledek nějaké prastaré orientální kletby?

Na kletby a prokletí templáři nedbali a čile se hodili do módu obchodníků se vším, co jim přišlo pod ruku. Ve Svaté zemi (Izraeli) měli řadu pevností a hrádků, které jim nakonec zničil až mocný islámský vládce Saladín. Do té doby stačili ze Svaté země ukrást spousta artefaktů a převést je do svých evropských sídel. Paradoxem templářů bylo, že složili slib chudoby, zatímco to byl nejbohatší křesťanský řád na světě.

Proč? Protože se stali bankéři, jejich sofistikovaný systém peněžní distribuce předznamenal vznik evropských bank. Bylo to něco, co si také přivezli ze samotného Orientu, podobně jako předobraz evropských hotelů, který vzešel z takzvaných karavanserai, kde poutníci odpočívali na hlavních orientálních obchodních tepnách.

Díky jejich zaměření na peníze a pozemky se templáři také stali jednou z neexponovanějších společností na světě. Byli to takoví někdejší majitelé největší světové byznys korporace, která ale neměla dlouhou budoucnost.

Templáři měli svou zdrojovou energii ve Francii a v Paříži dokonce svou vlastní pevnost za městskými hradbami s poměrně velkými pozemky. Můžeme číst dobové zprávy, které obsahují vyjádření místních lidí, Pařížanů, kteří popisují templáře jako arogantní čuňata. K takovému nelichotivému označení přispělo, že templáři nejspíše praktikovali sodomii, což bylo v případě duchovních té doby poměrně běžné.

Nejenom to, posléze byli obviněni z uctívání modly Bafometa nebo jinak Mafometa, což je blízké s pojmem machometán, neboli muslim. Byla to narážka na jejich rituály, které si dovezli ze Svaté země. Templáři byli pozornými diváky náboženských zvyků a rituálů ostatních a mnohé z nich organicky začlenili do vlastní náboženské praxe.

Provozovali tedy nějaké nekřesťanské rituály? Zjevně ano! Nevíme jejich přesný obsah, víme ale, že věřili hermetickým naukám, které nebyly tak úplně v souladu s tehdejším oficiálním učením církve. Ostatně proto se templáři stali tak snadnou obětí jak králova řádění tak předlohou různých konspiračních knih a pseudoduchovní literatury včetně Šifry mistra Leonarda, která se tváří jako oficiální historická práce.

Když už zmiňuji knihu Šifru mistra Leonarda, tak je mimořádně zajímavé, jak je na jejím případě vidět, co nadělá za paseku taková středověká dezinformace. Když udělal Dan Brown se Šifrou díru do světa, soudili se s ním dva autoři publikace Holy Grail, Holy Blood (Svatý grál, svatá krev) o licenci. Šlo jim o to, že jim Brown ukradl myšlenku Ježíše, který měl dítě z Magdalénou, a u toho jim ještě asistoval tajný řád Opatství Sionského. A tady by už měl myslící čtenář zpozornět. O historický údaj či fakt se nikdo nemůže soudit. Když prohlásím, že Žižka byl vojevůdce, tak mě například historik Čornej, který o něm napsal obsáhlou monografii, za to nemůže žalovat, že jsem mu ukradl nápad. Z toho, co se stalo s Brownem u soudu lze usuzovat, že veškerá „fakta“, která uvádí, byla cizí smyšlenkou, kterou ukradl autorům zmíněné knihy. A jak s tím souvisí templáři? Ti se podobně stávají obětí různých mystických fikcí. Jakýsi Plantard umístil do pařížské národní knihovny zakladatelskou listinu opatství Sionského, které si sám vycucal z prstu. Naivní autoři převzali jeho existenci jako fakt a na neštěstí či dezinformaci bylo zaděláno. Stejně tak tomu bylo již mnohokrát s templáři.

Francouzští autoři, kteří mají informace o řádu takříkajíc z první ruky, se na jeho působení nedívají moc pozitivně. Pařížané mají dokonce úsloví „chlastat jak templář“. Jacques Le Goff, uznávaný odborník na středověk, jim přiznává zásluhu jen za to, že do Evropy dovezli meruňky. O glorifikaci řádu se zasloužili především romantičtí blouznivci nebo různí vypočítaví obchodníci s duchovnem. Jejich působení je patrné i na samotné laické encyklopedii Wikipedii, kterou tvoří zanícení dobrovolníci. O podstatných faktech vedoucích k zániku řádu, které zde uvádím, a co do pravdivosti jejich obvinění, tam není ani řádky.

Filip IV. Francouzský zvaný Sličný byl nesmírně marnivý vladař. Rozházel ze státní pokladny, co mohl. A když skončil s těžením měšťanstva a všech ostatních, obrátil se na templáře. Od roku 1292 si spolu templáři s Filipem psali dopisy plné vřelosti. Až v roce 1296, prosím celých 18 let před likvidací řádu, templáři měli tedy opravdu dlouhé vedení, přikazuje pařížský prévot, což byl daňový úřad, aby templáři králi darovali sto tisíc liber. V příkazu máme uvedené město Paříž a jedním dechem se v něm uvádí, že to mají být rytíři, kteří ponesou stoprocentní darovací zátěž. Templáři si to nedali líbit a dva roky se o zaplacení částky přeli s tehdejším parlamentem. Ten nakonec rozhodl v jejich prospěch.

Templáři naprosto vesele ignorovali signály, které svědčily o tom, že jim král jde po krku. Dokonce se ve své sebezahleděnosti a povýšené duchovní aroganci před králem exhibovali. V roce 1305 se král Filip při jednom ze vzbouření proti své vládě uchýlil do Velké věže Templu. Jakub z Molaye ho tam dokázal pořádně namíchnout. Zchudlému králi ostentativně vyprávěl o pokladech, které jeho muži přivezli z Jeruzaléma a Kypru a jež pro jistotu zakopali pod věží. To byl vítr na jeho mlýn. V tu chvíli se Filip rozhodl, že se templářského majetku zmocní a začal tlačit na tehdejšího papeže Klimenta, kterého měl pro jistotu po ruce, sídlil totiž ve francouzském Avignonu.

Spustil proti templářům pomlouvačnou kampaň, která obsahovala obvinění, jako že plivají na Kristův kříž, provádějí lidské oběti a oddávají se orgiím. Zrnko pravdy kampaň měla a samotní Pařížané to věděli z první ruky. Papež nakonec po veřejném tlaku řád 13. dubna 1313* zrušil a rok poté byl Jakub z Molaye upálen spolu s ostatními rytíři ve středu Paříže na ostrově la Cité.

Tragický příběh templářů by nás měl poučit o tom, že duchovně zaměření lidé by neměli druhým lidem prát jejich špinavé peníze, zabývat se finančními machinacemi a nakupovat si hromadně pozemky a nemovitosti. Všechny tyto finanční operace jsou určeny pro lidi světské, kteří mají jiné starosti a úroveň. Tím, že paradoxně chudí templáři zvětšovali majetek světa jen tak, pro potěšení ostatních a pro libost boháčů, se jim taková činnost šeredně nevyplatila. Také neměli respekt vůči kultuře ostatních a měli pocit, že si mohou jen tak mírnyr týrnyx krást duchovní poklady kohokoli, koho potkají.

Jejich zlodějské výpravy do Svaté země se jim nakonec staly osudnými. Duchovní bohatství, které odsud odvezli, se stalo příčinou jejich obžaloby a nakonec důvodem pro jejich likvidaci. Tak, jak řádili v duchovním středu světa jako černá ruka a domáhali se mystických tajemství, která jim nepatřila, skončili v podobném středu tehdejší křesťanské Evropy jako ti nejubožejší a nejmarnější kacíři.

Ve chvíli, kdy si skupina rytířů plácla, že pomůže skupinám poutníků do Svaté země k jejich bohulibému podniku, rozhodně s něčím takovým nemohla počítat. Jenomže s jídlem roste chuť a pýcha předchází pád…

Poslední templářský velmistr zrovna nepatřil eufemisticky řečeno mezi pozoruhodné znalce lidské povahy. Ukazovat skryté poklady někomu, kdo vás několik let předtím zažaloval o velkou finanční částku a neuspěl, vědouc o jeho finanční situaci, to je přímo recept na neštěstí.

A tuhle budoucnost si pro sebe upekli templáři sami. Ve své nebetyčné duchovní aroganci, kdy se chovali jako nedotknutelní vládci všehomíra. Po nich se některé jiné duchovní řády poučily a dobře pro ně.

Ono totiž duchovní člověk se má chlubit úplně jinými vklady než svou šekovou knížkou.

Poznámky:

*Oficiálně byli Templáři rozpuštěni v roce 1312, k zatčení většiny z nich došlo už v roce 1307. V pátek třináctého října 1307 byl zatčen Jakub z Molaye. I to přispělo k nechvalné pověsti tohoto dne v roce.

Zdroje:

Jacques Le Goff. Le Moyen Âge et l’argent : Essai d’anthropologie historique, Paris. 2010.

The Rule of the Templars: The French Text of the Rule of the Order of Knights Templar. Studies in the History of Medieval Religion 4. Translated and introduced by J. M. Upton-Ward. The Boydell Press, 1992.

John Man. Saladin: The Sultan Who Vanquished the Crusaders and Built an Islamic Empire. 2016. Grand Central Publishing.