Článek
Není divu, že se křesťanům zprvu moc nedařilo. Náboženský, kulturní a filozofický trh 1-2. století našeho letopočtu se zdál být plně saturován. Křesťané se proto museli probíjet velkou konkurencí a občas se i doslova za někoho „zavěsit“, aby se ve změti kultů, myšlenek a přístupů dokázali zviditelnit.
Šimon Magus na misionářské cestě, dávno před apoštolem Pavlem
Šimon Magus byl podle analýzy dostupných zdrojů z druhého století našeho letopočtu neopominutelným inspirátorem a šiřitelem křesťanství, přestože v jiné podobě než v té, o které se mluví dnes. To mu ovšem na zásluhách o propagaci křesťanského kultu nic neubírá. Snad spíše jemu bylo ubráno na zásluhách, které měl na šíření duchovního poznání, které bylo později přeformulováno do jiných variant, se kterými by sám sotva souhlasil. Samotný Šimon jakoby skončil v kufříku likvidátoru díky zlomyslnému aktu kolotočáře Edy. Že o něm nic nevíte a jste křesťané? Pak by vám to mělo být podezřelé. Naštěstí Šimon nebyl žádnou zastaralou měnou z roku raz dva, ale naopak brokerem velmi aktuální kryptoměny, která čeká na své zhodnocení.
Pravděpodobně se jedná o jednu z nejopomíjenějších postav raně křesťanské teologie, kterou se sami křesťané pokusili coby silnou konkurenci odstranit z vlastního kultu tím, že záměrně pokřivili jeho samotné sdělení. Vylili tak nepochybně s vaničkou i dítě.
Jaké pomyslné dítě to vlastně bylo?
Od Edwarda Gibbona pochází „hoax“, že antický Řím byl to nejlepší, co lidé v jisté epoše zažili.
Podívejme se nejdříve na to, v jakém sociálním prostředí se museli křesťané prosazovat. Edward Gibbon, slavný historik římské epochy poznamenal, že druhé století bylo snad nejlepší lidskou epochou. Myslel tím vzestup Říma i celkovou životní úroveň. Na co už nemyslel byl fakt, že to vše bylo vykoupeno tím, že většina obyvatel žila v porobě a otroctví. Lidí, kteří by jen dosáhli na samotné římské občanství, bylo opravdové minimum.
Zde se zprvu nenápadně mohlo křesťanství začít projevovat a vybujet tak z malého hořčičného semínka do mohutného stromu, přesně jak předpověděl jeho hlavní inspirátor Ježíš z Nazareta.
Krom toho, že se tehdy velmi dařilo filozofům, kteří měli na svou dobu obrovskou prestiž a byli velmi dobře placeni, největším propagandistickým oříškem pro křesťany nebyla jejich myšlenková konkurence. Obrovskou překážkou pro jejich rozvoj a propagaci se stali lidé z jejich vlastních řad.
Křesťanské ideologické války ve vlastních řadách
Cerinthus kontra evangelista Jan
Cerinthovo evangelium v rukopisech od Nag Hammádí
Víme, že takové Janovo evangelium bylo napsáno jako reakce proti gnostikovi Cerinthusovi. Podle Cerinthuse vstoupila do Ježíše duchovní entita, která jej řídila. Cerinthus prohlašoval, že stvořitel neznal Boha; zatímco pisatel Janova prologu trval na tom, že nižší stvořitel, zvaný Logos, zjevil Boha. Cerinthus explicitně neřekl, že jeho „stvořitel“ byl vůči Bohu nepřátelský tak jako Janův „vládce tohoto světa“.
Šimon Magus kontra církevní otcové
Mystérium Šimona Mága
Šimon Samařský alias Šimon Magus byl o generaci mladší než Cerinthus. Pisatel Janova evangelia s ním zřejmě už neměl tu čest. Církevní otec Ireneus (130-202 n. l.) představuje Šimona jako otce křesťanských herezí. Důsledkem jeho propagandistického působení se posléze vše, co patřilo mezi potlačené křesťanské proudy křesťanským mainstreamem, přilepilo Šimonovi na triko. Každopádně je považován za prvního křesťanského heretika. Co však udělal křesťanům tak strašného?
Ireneus používá polemický obraz Šimona vykreslený v biblické knize Skutky 8:9-24. Zde Šimon provádí magii - řecky mageuōn. Přitom se o něm neříká, že by používal nějaké fyzické artefakty jako amulety či lektvary. Ani se nepíše o žádných magických formulích, které by pronášel. Přesto je označován jako kouzelník, což je ekvivalent slova Mág.
Skutky apoštolů však opravdu nejsou žádným historickým exkurzem do praktik Šimona Mága. Líčení je selektivní a nezjistíme z něj nic o tom, jaký vliv Šimon měl na své okolí. Musíme se v tomto směru obrátit na Šimonovy následovníky - Simoniány. Většina jejich zdrojů je ztracena až na úryvky ze zprávy, která je nazvána Komentář k (Velkému) prohlášení.
Podle komentáře k Deklaraci jsou lidé stvořeni k obrazu Myšlenky. Jako takoví jsou malými „myšlenkami“ nebo mikrovyjádřením božské Mysli. Tragicky se však i ony v tělech ztrácejí a znečišťují. Když Mysl přišla zachránit svou prvotní Myšlenku, ve skutečnosti přišla zachránit všechny lidské duše, které zapomněly na své spojení s Myslí.
Dokument napsal jeden ze Šimonových učedníků kolem roku 220 n. l. Mysl je zde nazývána „Velkou Mocí“.
Existují čtyři další mocnosti, celkem jich je šest, jak naznačuje šest dnů stvoření. Sedmý den symbolizuje sedmou Moc, která je ztotožňována s Duchem vznášejícím se nad vodami a je také nazývána Moudrostí. Moudrost je obrazem Božím, podle kterého jsou lidé stvořeni. Lidé se stávají Boží podobou tím, že nesou ovoce Moudrosti. Zde jsou vidět návaznosti na Hebrejská písma. Text se jeví jako velká biblická exegeze. Často se odkazuje na Písmo svaté. Na evangelisty i na apoštola Pavla. Pracuje s biblickým textem velmi kreativně.
Církevní otec Jeroným zachoval údajný výrok Šimona, v němž se prohlásil za Parakleta (sv. Ducha). Toto tvrzení se shoduje se zprávou Ireneovou, že Šimon přišel do Samaří jako Otec, do Judeje jako Syn a k národům jako Duch. Trinitární jazyk je křesťanský a teologie se zdá záměrně odporovat tvrzení ve Skutcích. Šimon nejenže byl schopen udělit Ducha. Pro své konvertity byl Duchem a v této funkci zachránil národy světa.
Šimon se oproti tomu, co stojí v častých prohlášeních na internetových fórech i na Wikipedii, nikdy sám nezbožšťoval. Jak však naznačuje Justin Mučedník, obhájce křesťanského mainstremu ze 2. století, existovala v jeho době skupina Simoniánů, která Šimona uctívala jako samotného Boha. V té době se však formoval konkurenční kult - Krista jakožto Boha, a rozhodně to bylo v rozporu s tím, co nakonec bylo ustanoveno jako jediná církevní doktrína - vyvrcholení Ježíšova božství ve sv. Trojici. K čemuž vedlo mnoho a mnoho církevních zápasů a tato bitva trvala více než tři století.
Justin Mučedník se narodil v Palestině a pokoušel se předat zdeformovaný obraz Šimona Mága
Šimonova socha se podle Justina nacházela na ostrově Tiber s nápisem SIMONI DEO SANCTO: „Šimonovi, posvátnému Bohu.“ Skutečnost byla opačná. Podstavec sochy byl nalezen v roce 1574 a ve skutečnosti na něm čteme SEMONI SANCO DEO FIDIO („Semo Sancus, věrnému Bohu“). Jednalo se o památník jednoho z lokálních italských bohů blesku a přísah. Justin očividně záměrně obracel realitu.
Římané však brali ostatní božstva než jejich vlastní jako pouhé proxy bohy, tedy svobodnou volbu ostatních, podstatné bylo vzdát čest představiteli nejvyššího božstva - římskému císaři. Justin Mučedník tak použil již oblíbenou křesťanskou strategii zesměšňování oponenta a s řádnou dávkou křesťanské arogance se jal vysmívat Simoniánům a Římanům s nimi. Chtěl naznačit, že v Římě koluje jakýsi bůh Šimon, mezi mnohými jinými, a proto není tento fakt hodný žádné zvláštní pozornosti.
Ireneus z Lyonu, ve skutečnosti pocházel z Turecka a do Gálie přicestoval jako misionář
Ireneus popsal tradici, v níž Šimon, sedící jako Buddha pod platanem v Samaří, prorokoval, že pokud bude pohřben zaživa, třetího dne vstane z mrtvých. Po třech dnech, stejně jako řečtí hrdinové Amfiaraos a Trofonius, Šimon zmizel pod zemí.
Navíc se zde Justin podobně jako pozdější křesťanští otcové pokusil o ideologickou neplechu. Ve své První apologii chtěl, aby si jeho posluchači mysleli, že Simoniáni uctívají Šimona narozdíl od Krista. Přesto pro Simoniány, kteří uctívali Šimona, byl Šimon evidentně vnímán jako ztělesnění Krista. Simoniáni naopak tvrdili, že Šimon je Kristus. Stručně řečeno, Šimon přišel k Židům v Judeji jako Kristus a vykonal všechny skutky, které se Kristu připisují v evangeliích. Zmiňuje se jeho utrpení v Judeji a také jeho slib, že vstane z mrtvých.
Jediní lidé, kteří mluví o Šimonovi, poznamenal Origenes Alexandrijský, jsou křesťané. Důvod byl jednoduchý: Simoniáni jako náboženská skupina představovali primární hrozbu pro křesťany (mimochodem, právě pro ty, kteří si zachovali téměř vše, co o Simoniánech víme). Ostatní křesťané byli Simoniány ohroženi, protože některé z jejich praktik a přesvědčení byly blízké jejich vlastním. Simoniáni se odvolávali na židovská písma (Tóru a proroky), ale také na evangelijní obsahy, jako například na podobenství o Ztracené ovci. Věřili v nebeského Spasitele, který byl ukřižován v Judeji. Zastávali se dokonce trinitárního pojetí Boha.
Nutno ale říci, že zase s podobným podezřením Římané viděli i Ježíše Krista s jeho křesťany. Navíc byli pro ně křesťané tak trochu podivní, uctívali totiž zločince odsouzeného samotným římským státem za císaře Tibéria. A rozhodně jim přitížilo i to, že hlásili, že jí a pijí jeho krev. Není proto divu, že se proti křesťanskému kultu vyrojilo mnoho pověstí a konspirací. Tak třeba, že kradou děti a pijí jejich krev. Díky velmi rozšířeným pověrám o křesťanech povstala intelektuální křesťanská elita - apologetů, kteří se snažili podobné fantaskní zvěsti vyvracet. S větším či menším úspěchem pochopitelně.
Někteří pomlouvači Šimonova kultu zmiňují, že žil s prostitutkou Helenou a zabýval se sexuálními rituály. To není pravda. Jeho následovníci pouze užívali příběh o trojské Heleně k duchovnímu příměru. Církevní otec Eusebius naopak potvrdil opak, když hovořil o střízlivosti a čistotě života Simoniánů.
Nejdříve se však museli křesťané vyrovnat s konkurenty ve vlastních řadách. Ideologický zápas křesťanství nezačal s okolním světem, ale v jejich vlastním středu. Nakonec převážily myšlenky platonistického typu. Ale nenechme se zmýlit. Většina prvních církevních teologů pocházela z Afriky, Turecka či Palestiny a nikoliv z evropského kontinentu. Samotný Platón těžil při svých filozofických vývodech primárně africké představy. Jedná se tedy spíše o společný zdroj inspirace - Afriku - pro oba subjekty - jak Platóna tak křesťanskou církev.
Je třeba si uvědomit zásadní věc, že to, co bylo později představováno jako křesťanská „hereze“, nebylo vůbec odvozeno, ale existovalo paralelně – a dokonce předcházelo – tradicím, které byly následně považovány za apoštolské. Raní křesťanští historici nikdy ve skutečnosti nepopírali názor, že Šimon byl Ježíšovým současníkem, který měl křesťanskou misi v Palestině a Římě. Dokonce před misí apoštola Pavla. Pokud bychom měli Šimona vyjmout z pozdější křesťanské legendy, mohli bychom ho dokonce nazvat jedním z nejúspěšnějších raně křesťanských náborářů, jehož „prvotní myšlenka“ po generace dráždila představivost raně křesťanských teologů.
Víme, jak dopadl ideologický boj v křesťanských řadách a jeho dozvuky jsou hlasité i dodnes. Proto řada lidí donynějška na oficiální evangelia shlíží s jistou mírou podezření a připadá jim, že nejsou úplnou zprávou o tom, jak to tehdy bylo.
Nepochybně nejsou, jak vidíme z předchozích řádků.
Zdroje:
Charles E. Hill, „Cerinthus Gnostic or Chiliast? A New Solution to an Old Problem,“ JECS 8, no. 2 (2000): 135–72.
Michael J. Kok, „Classifying Cerinthus’s Christology,“ Journal of Early Christian History 9, no. 1 (2019): 30–48.
Gerd Lüdemann, The Acts of the Apostles: What Really Happened in the Earliest Days of the Church. 2005. Amherst: Prometheus.
Cf. Herbert Schmid, Christen und Sethianer: Ein Beitrag zur Diskussion um den religionsges-chichtlichen und den kirchengeschichtlichen Begriff der Gnosis. 2018. Leiden: Brill.
Stephen Haar. Simon Magus: The First Gnostic? 2003. Berlin: de Gruyter.
