Utrakvisté byli unikátním českým náboženským hnutím

Výraz utraque znamená obojí. Utrakvisté byli tedy těmi, kteří přijímali jak krev tak tělo Páně pro všechny věřící. Nelze je pouze ztotožňovat s husity, i když s nimi přišla tato duchovní módní vlna do Čech. Podobně se chovala i Jednota bratrská. Pokud jde o husity a jejich přijímání podobojí, nebyli si sami úplně jistí ve všech aspektech této víry. Víme, že Církev československá husitská vznikla až ve 20. století, do té doby byli jako husité označováni lidé, kteří patřili pod revoluční vojensko-nábožensko-kulturní český proud.

Slovo husité nemělo ani tak náboženský nádech, spíše mělo odér sociálně rivalitní vůči tehdy ustanovenému duchovnímu, kulturnímu a politickém pořádku.

Podle čtyř artikul pražských předložených Jakoubkem ze Stříbra byli nazýváni husité kališníky, neboť požadovali příjímání krve Páně z kalicha. Ostatně církevní koncil v Basileji husitům přiznal vlastně jen jedno - přijímání podobojí.

Ne moc překvapivě je v pojmech jako husité, kališníci a utrakvisté na české kulturně-historické scéně poměrně zmatek. Proč? Protože utrakvisté reflektují jistou českou vlastnost, kdy Češi chtějí mít vše a o nic přijít. Nechtěli takto přijít ani o husity, ale ani o katolickou církev, a proto jí do určitého období a v určitém ohledu zůstali utrakvisté podřízeni.

Především byl tento směr zaměřen na Čechy a češtinu. Stejně jako za svého života Jan Hus čistil český jazyk od cizích příměsí, tak hnutí šířilo češtinu i za hranice. A tak se v druhé polovině 15. století dostala i do Polska a na Slovensko. I ženy se učily psát a číst a kališnictví mělo velký vliv na gramotnost v Česku. Nakonec mu tento kulturní vklad přiznal i samotný katolický kardinál Piccolomini, jinak zapřisáhlý nepřítel kališnictví. Až na Karlovu univerzitu, na kterou dopadly zahraniční sankce a zůstala jí pouze filozofická fakulta. Diplomy z Karlovky díky katolickému lobby v zahraničí přestali akademici vně českých zemí uznávat.

Například táborité při teologických diskuzích s pražskými mistry formulovali své vlastní pojetí utrakvismu. Univerzitní pražští mistři vyčítali táboritům bludná učení, protože mimo jiné zavrhovali výzdobu kostelů a bohoslužebná roucha. Tvrdili totiž, že svátost podobojí může být podávána kdekoli i ve volné přírodě a není třeba k tomu kostel ani monstrance či kalich. Tedy kališníci bez kalicha?

Samotné husitské hnutí nebylo jednotné. Kališníci si na rozdíl od evangelíků a kalvinistů nikdy nevytvořili vlastní systematickou teologii. Připomíná to českou pohádku o královně Koloběžce, oblečená, neoblečená, však víte. Není divu, že se v zahraničí husitských Čech cizinci obávali a považovali je za hic sunt leones, jednoduše proto, že českému myšlenkovému salátu se prostě leckdy rozumět nedá.

Na jedné straně stáli umírnění husité, kteří se ve věrouce moc nelišili od katolíků. Kromě důrazu na přijímání podobojí, samozřejmě. Mezi nimi byla řada středně postavených šlechticů a bohatých měšťanů, kteří usilovali především o zachování statu quo. Na straně druhé byli radikální věřící, kteří zavrhovali existující církev jako celek. Dokonce odmítali všechny svátosti kromě křtu a svatého přijímání, pochopitelně podobojí.

Mezi tyto radikály patřil i pražský kněz Jan Želivský. Ale ještě dál zašel jistý Martin Húska. Odmítal transsubstanciaci, tj. učení, že se při mši svatá hostie přeměňuje v Kristovo tělo a hlásal, že zůstává obyčejným chlebem. Jeho argumentace byla taková, že přeci chleba žerou i krysy. Centrem těchto husitů byly východní Čechy. Vytvořili orebské bratrstvo. Přidali se k nim i Západočeši.

V roce 1471 zemřel husitský arcibiskup Jan z Rokycan a husité tak přišli o svou hlavu. Církev utrakvistů spravovala konzistoř složená z osmi kněží a čtyř laiků. Nadále však uznávali apoštolskou posloupnost a tak neměli nikoho, kdo by mohl světit kněze. Utrakvističtí kněží museli shánět svěcení v cizině. A to za úplatu. Světili je v Itálii, kde jim autoritu udíleli renesanční katoličtí biskupové, kterým byl papež a celá jeho kardinálská sebranka šumák, ale peníze jim rozhodně nesmrděly.

Král podporoval katolíky. To vyvolalo nové napětí, když byli v roce 1483 podruhé vyhozeni konšelé z Novoměstské radnice, převážně katolického vyznání. Do vedení měst se dostali husité. Městská chudina a různé živly pak drancovaly kláštery. Noví konšelé však proti bouřím zasáhli. Vedle oficiálního utrakvismu v té době v Čechách působily různé sekty. Jediná z nich přežila dlouhodobě a tou byla Jednota bratrská, jejímž duchovním otcem byl Petr Chelčický, který ji sám nezaložil. Stejně ale vznikla na okraji Čech v Podkrkonoší. V prvních letech svého vzniku zůstávala Jednota částí kališnické církve. Katolíci a umírnění kališníci považovali Jednotu za kacířskou. Její zakladatel Řehoř Krajčí byl zatčen a následně propuštěn. Chelčického stoupenci se nazývali bratří a ti vytvořili vlastní církevní vedení a odtrhli se od kališníků. Bratrská bohoslužba se blížila více kalvínské církvi než kališnické. Podstatou její liturgie bylo kázání, ze svátostí zůstal křest a večeře Páně a samozřejmě přijímání podobojí.

Jednota se dále dělila na Menší a Větší stranu. Větší strana požadovala větší liberálnost. Větší strana byla zaplněna měšťany a šlechtici. Integrovala se do tehdejšího feudálního systému, který Chelčický odsuzoval. Biskupové byli vybírání z užší rady složené z kněží a odborníků. Radikálnější Menší strana byla vedena bratrem Ámosem, samostatně působila jen chvíli a pak zanikla.

Od konce 15. století se Jednota stala propagátorem vzdělanosti a rozvoje češtiny. Čeští bratří jako první přeložili celou Bibli nikoliv z Vulgáty, překladu Bible do latiny, ale z originálních jazyků. A máme tu Kralickou Bibli.

Jednotu české úřady nikdy oficiálně nepovolily. A král Vladislav II., sám katolík, ji nakonec pronásledoval. Šlechta však jeho mandát v této věci neuznávala a své bratrské chráněnce si považovala. Takto nakonec odešel ze země jeden z významných biskupů Jednoty Jan Ámos Komenský spolu s jedním ze členů význačných moravských šlechtických rodů, Karlem starším ze Žerotína.

Trvání na přijímání pod obojí bylo zároveň vyjádřením odvěké české potřeby mít vše a pokud možno za všech okolností. Dodnes nebylo prosazeno v katolické církvi, zůstalo však výsadou protestantských církví, jejichž rozvoj zažehli také upřímní lidé z Čech a Moravy.

Zdroje:

František Šmahel. Jan Hus. 2013. Argo.

Odborný kolektiv. Dějiny Česka. 2019. NLN.