Válka Evropy s Ruskem je nesmysl

Již Němci se vyjádřili ústy jednoho ze svých generálů, že v případě války Evropy s Ruskem by v Rusku nenechali kámen na kameni. To je sice typ válečné romantiky, ke které mají Němci blízko, která ovšem nenaznačuje nic o znalosti například ruské geografie a poučeného čtenáře neuvede zrovna do transu.

Nicméně, pro ilustraci výsledků války se dnes používají pokročilé počítačové modely. A jak si tedy stojí? Jaké faktory je třeba při válce s Ruskem vzít v úvahu?

Pokud jde o válku, je vždy velmi těžké vyhnout se instinktivním rozhodnutím, pudovým reakcím a velkým emocím. Počítačové modely ale naštěstí žádným takovým nešvarem netrpí, a proto je velmi užitečné, prohnat potenciální válečné situace počítačovými procesory a podívat se na suchá data o tom, jaké jsou šance a rizika případného konfliktu.

Vojenští analytici předpokládají, že k válce s Ruskem by mohlo dojít někdy mezi léty 2028 a 2030. A to v případě, že by se nepodařilo Evropě Rusko odstrašit. Roli by hrály tyto proměnné:

Časová osa připravenosti: Rusko může podle svého tempa zbrojení ohrozit NATO za 3-5 let.

Dynamika konvenční války: Čistě na papíře je na tom Evropa dobře. Lidské zdroje a pokročilá letecká síla jí hraje do karet.

Národní sentiment Ruska: Na druhou stranu Rusko má na své straně mnoho miliónů lidí, kteří se považují za vlastence a z historické zkušenosti víme, že když přijde na vlasteneckou válku, v Rusku se národní sentiment vyburcuje snadno. Otázkou je, jak by tomu bylo v případě jednotlivých států NATO.

Hlavní role USA: Státy NATO sázejí především na odstrašující roli USA. Nicméně tam se na Trumpa v současné době nedá příliš spoléhat. V případě, že by do Evropy dorazily další podpůrné americké jednotky - v současnosti spíše probíhá jejich pohyb směrem z Evropy - bylo by zřejmě jisté, že by ruské útoky byly odraženy.

I s časovou osou je to poněkud problematické. Přesun potřebných amerických jednotek by vyžadoval poměrně náročnou logistickou operaci, kde i dny a hodiny hrají svou zásadní roli.

Státy, u nichž víme, že by se rozhodně z důvodů historicko-politických postavily proti Rusku, jsou:

Finsko - má historickou zkušenost, kdy bylo sto let součástí Ruska - bojovalo s Ruskem v Zimní válce v roce 1939 a uhrálo to na plichtu.

Polsko - národ, který byl díky geopolitickým hrátkám západní Evropy a Ruska rozdroben a historicky podřízen ruskému vlivu.

Německo - odvěký nepřítel ruské expanze a konkurent.

U států, kde to není jisté:

Státy v Pobaltí - věčný otloukánek Sovětského svazu. Tyto státy se daly za druhé světové války převážně na Hitlerovu stranu. Po letech sovětské nadvlády řada z nich netrpí pozitivním sentimentem vůči Rusům. I když velká část obyvatel třeba Lotyšska jsou etničtí Rusové, takže vůbec není nic vytesaného v kameni.

Švédsko - zastávalo v posledních obou světových válkách přísnou neutralitu.

Bělorusko - i když současný běloruský prezident Alexandr Lukašenko chtěl být původně součástí Ruska, aby se mohl stát ruským prezidentem, svého spojence Putina moc nepodporuje. Jeho jednotky se na Ukrajině oficiálně nenalézají a země je v podpoře současného dlouholetého diktátora rozdělena.

Čína a Indie - v současnosti se zdá, že Čína i Indie, alespoň co do odběru a přísunu surovin, podporují Rusko. V případě ruského konfliktu s Evropou je možné, že svou solidaritu přehodnotí. Čína si už dlouho brousí zuby na okraj ruských hranic a Indie se spíše snaží udržet si funkční ekonomickou spolupráci s USA. V takovém případě by Rusko nejspíš ostrouhalo.

V minulém roce generální tajemník NATO Mark Rutte v projevu k Výboru pro zahraniční věci Evropského parlamentu vyzval země EU ke zvýšení výdajů na obranu a varoval, že pokud evropské národy dramaticky nezvýší vojenské výdaje, budou muset občané „začít chodit na kurzy ruštiny“. Jeho burcování členů NATO vyvrcholilo v závazku vynaložit na obranu bezprecedentních 5 procent HDP. Nutno říci, že Česko splnilo tento závazek jen z malé části - 2% HDP.

Pokud jde o o bojeschopnost ruské armády. Za čtyři roky intenzivního boje se nepodařilo Rusům dobýt ani Charkov, natož Kyjev. Na druhou stranu Rusové v současnosti okupují zhruba 20% Ukrajiny.

Zároveň jsou nuceni k velkému outsourcingu armádních sil. Putin za tímto účelem verbuje jednotky Severokorejců, Kubánců, Syřanů, Nepálců a Indů. Je to celkově řečeno velká ruská ostuda mezinárodních rozměrů. Zřejmě tím chce opakovat Stalinův úspěch - kdy sovětský vůdce nehleděl na počet ztrát a oháněl se heslem „nás mnogo“.

V tomto případě se jedná o vyšší procento - až 2% cizinců, které Rusko najímá v bojích na Ukrajině. Hromadné nacionalistické tendence se Putinovi dosud vzbudit nepodařilo.

Rusko dále láká rekruty z ekonomicky slabých regionů. Na peníze a ne na nacionální nálady. Na ně totiž kupodivu současní Rusové ve vztahu k Ukrajině neslyší. Není divu, když samotné Rusko prezentuje Ukrajinu jako svou vlastní součást. Ruští propagandisté se zjevně chytili do vlastní pasti a střelili do vlastní nohy.

V současnosti válka tvoří 40 procent ruských vládních výdajů, a to vše na úkor širší ekonomiky. Podniky se potýkají s problémy úrokových sazeb a celkově je dopad na ruskou ekonomiku spíše negativní. Rusko se začíná potýkat s recesí. Možná se tím dostává do stavu, ve kterém bylo v 80. letech, a ten vedl k rozpadu Sovětského svazu.

Přesto státy NATO převyšují svými výdajemi na vojenství Rusko. A sází na převahu ve vzduchu a na moři. V případě konvenčního pozemního útoku by Rusko bojovalo stejně jako za druhé světové války, kdy jí velel generalissimus Stalin. Jenomže tento sovětský vůdce a jeho dobré vztahy s tehdejší Británii a USA jsou tytam, stejně jako staré způsoby válčení.

Evropa samozřejmě nemá stejnou matematiku jako Rusko. Nechtěla by rozhodně přijít o tisíce svých lidí za každý měsíc bojů, ani o své dlouhodobě budované špičkové materiální zázemí. Podle odborných odhadů by však k takovému masakru vůbec nemuselo dojít. Stačilo by investovat do relativně levných technologických opatření.

Problém spíše spočívá v sebenaplňujícím se proroctví a kdo chrastí zbraněmi se nemůže divit, že může nakonec vyvolat konflikt. Takto plíživě se Evropa dostala do první světové války.

Hlavním argumentem těch, kteří řinčí zbraněmi, jsou ruské imperialistické tendence. SSSR bylo federací 15 států táhnoucí se od Pobaltí na severu a Moldavska na jihu až po nejvýchodnější bod Asie. Neexistuje sebemenší důvod si myslet, že by si Putin nebo kdokoli jiný u moci v Rusku myslel, že znovuvytvoření takového státu nebo dokonce jeho podstatné části silou by bylo proveditelné.

Historik Emmanuel Todd o tématu říká:

Dobytí Ukrajiny je spíše fantazie a věcí propagandy. Pravdou je, že Rusko s klesající populací a územím o rozloze 17 milionů kilometrů čtverečních zdaleka nechce dobývat nová území, ale především si klade otázku, jak bude pokračovat v okupaci těch, která již vlastní.

Hlavní konflikty, které Rusko v poslední době mělo, směřovaly proti separatistům v Čečně a v Gruzii pro zachování statu quo. Krym, ten jim vyšel spíše náhodou. Nicméně se stupňujícími ukrajinskými útoky na krymské území se stěží dá hovořit o štěstí.

Válka, kterou vede Rusko vůči Evropě, už je zde a týká se počítačových systémů, bezpečnostní infrastruktury a propagandy. I když se třeba České republice podařilo vypnout řadu propagandistických serverů, které sloužily jako pátá ruská kolona v Česku, přesto se nepodařilo vypnout „hlavu“ mnoha ochotným českým občanům, kteří dělají Česku svou podporou Ruska doslova medvědí službu.

Stále jsou zde lidé, kterým čtyřicetileté ruské působení na českém území obrazně „vymylo hlavu“ a jsou ochotni se stavět za zájmy velkého Ruska. Tento problém nemají tolik na západě od Česka. Nicméně třeba Němcům se stává osidlem jejich existencialismus, který v současnosti uplatňují na Rusko. Líčí jej jako velkého strašáka, který by jim mohl vzít jejich pozici ve světě. Ale Němci se stejně tak bojí USA a jeho vedoucí pozice ve světě. Podle průzkumů dokonce i více než Ruska. Jejich strašení tedy sice prostupuje mediální prostor, ale je spíše věcí emocí než realistického zhodnocení situace.

Hlavní problém Evropy je její segmentace na téměř nekonečné ideové frakce, které bojují proti sobě navzájem, a Rusko a jeho hrozba je často jen užíváno jako záminka pro další a další vzájemné půtky.

Realisticky řečeno: bát se Ruska vojensky nedává smysl, podceňovat jeho potenciál rozdělovat evropskou společnost je však opravdovou hrozbou.

Zdroje:

https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/650257-nemecky-general-hrozi-rusku-odhalil-konkretni-mesta-na-nez-by-nato-zautocilo

https://www.belfercenter.org/research-analysis/russia-nato-baltics-scenarios-europe-security

https://www.geopoliticalmonitor.com/can-europes-military-go-it-alone-against-russia/

https://www.cfr.org/articles/right-sizing-the-russian-threat

https://cirsd.org/horizon-article/is-russia-really-a-threat-to-europe-2/

https://www.forbes.com/sites/marktemnycky/2026/07/06/belarus-resists-deeper-role-in-ukraine-despite-pressure-from-russia/