Článek
O Žižkovi se můžete dočíst v mnoha českých historických knihách. Pro konvenční informace k tomuto tématu mají Češi zdroje jako jsou Josef Pekař či Petr Čornej, podle svého „vyznání“ preferují ty či ony. Podstatnější však je fakt, že nikdo z těchto historiků dosud nenabídl věrohodný psychologický obraz Žižkovy osobnosti. A přitom to není tak obtížné, když se podíváme na fakta ze Žižkova života, která jsou snadno ověřitelná a dostupná.
Mýtus o loupeživém rytíři
Žižka nebyl žádný lapka. V knize Loupeživí rytíři a zemští škůdci království českého od Zdeňka Fišera se Žižka v jejich seznamu nenachází. Netuším, kdo tu v Čechách takovou dezinformaci roznesl, ale nejspíše samotní zaujatí historici. Přísně vzato byl lapkou ve středověku někdo, kdo zcela nelegálně a nespravedlivě okrádal ostatní. Zatímco samotný Žižka byl okraden chamtivými Rožmberky. Přesně nevíme konkrétně, o jakou loupež šlo, ale dozajista víme, že jim oficiálně a na férovku vyhlásil nepřátelství. Což by nějaký nepoctivý lapka neudělal. Víme o něm, že se účastnil různých přepadových tažení s jistým Matějem, kde si bral jen to, co mu po právu od českobudějovických a z panství Rožmberků patřilo. Také je předem varoval.
Rožmberkové měli dlouhé prsty, a tak na něj samozřejmě žalovali u krále. Tak tomu v Čechách bývá, někdo vyprovokuje nespravedlnost a pak na vás žaluje, když si to nenecháte líbit. Nicméně samotný král Václav IV. Žižku omilostnil a on se také posléze účastnil několika zahraničních bitev proti různým armádám. Na několik let Žižka mizí z historické mapy, nevíme, kde nabíral své vojenské zkušenosti, a pak se zřejmě objevuje v Praze a seznamuje se s učením Husa. To se mu také stalo osudným.
Navíc, kdo tvrdí, že byl Žižka lapka a šlo mu o mrzký zisk, se nevyhnutelně dostane do historického průšvihu. Žižka i jako husitský zeman žádný majetek neměl, jen své osobní věci. Střádal si poklady v nebesích, ne na zemi, ale to je těžké si něco takového představit pro lidi, kteří celý život jen hamouní světské majetky, viďte?
Mýtus o Žižkově fanatismu
Je pravdou, že Žižka vypálil řadu míst a měst. To je A, pokud řekneme B, je třeba si přiznat, že to byla praxe totožná na obou stranách. Nedělal-li by to, jeho armáda by de facto přestala existovat. Laskavých lidí se totiž nikdo nebojí. A strach je jedním z prostředků vedení války. Vlastně na všech stranách vojenského konfliktu. Žižka však dával městům na výběr, a pokud to byli zrovna měšťané, kteří se dopustili dříve zrady, jako Prachatičtí, neměl s nimi slitování. Ono totiž mít tehdy slitování znamenalo, že jste sami přišli o kejhák. Každopádně v řádu, který Žižka vytvořil, se jasně stanovovala pravidla války, která byla na svou dobu výsostně humánní a nemělo podle nich za žádných okolností docházet k bezuzdnému rabování.
A žádný aby nezapaloval, buď ani kde jinde pálil, kdybychme táhli nebo leželi, jedno ti, ješto k tomu vydáni a ustaveni budou, to pod velikou pokutou, aby toho žádní jiní nečinili. Potom, než by se ihned z města hnuli, prvé než by které věci činili a rozkázali, aby se nejprv Pánu Bohu modlili, kleknouc a padnouc před tělem Božím a před tváří Boží, když vytržení bude z vojska anebo z města, aby Pán Buoh všemohoucí ráčil svou pomoc dáti a tu svou při svatou provésti k své svaté chvále a k rozmnožení toho dobrého a věrným k spasení a ku pomoci.
Jako příklad jeho fanatického přístupu bývá uváděno upálení Adamitů v okolí Tábora. Adamité, to byla vyhrocená skupina blouznivců, která měla našlápnuto na to, zničit duchovní řád tehdejší společnosti. Takové akce se děly v rámci tehdejší společenské kontroly. Nelze posuzovat Žižkovy prostředky prismatem dnešní společnosti. I když, vždy, když se společnost rozpadne, nevyhnutelně dojde k bezuzdnému násilí, jako tomu bylo nedávno v Československu při odchodu Němců. Společnost, která prošla dvěma vyhlazovacími světovými válkami nebude učit Žižku humanismu.
U fanatika vždy záleží na motivu a Žižka pro své „řádění“ a „společenské čistky“ měl výsostně ušlechtilé motivy. Toužil po funkční společnosti, která není založena na blouznivých představách, ale lidé zde spolupracují ke společnému užitku. On byl tím hlavním iniciátorem duchovního projektu města Tábora a dohlížel nad jeho pravidly. Toto se mu také často nepřiznává a bývá historickými dezinformátory zobrazován jako ten lapka, který dorazil do Tábora a připojil se již k existujícímu proudu.
Dále sváruov, křikuov a potrhání aby žádných nebylo u vojště ani mezi námi. Jestliže by kdo koho bil, ranil, ochromil nebo zabil, buď nad ním pomštěno podlé zákona Božího, jako Pán Buoh dopustí, žádného nevyměňujíce ani k vosobám zříce.
Naopak Tábor těžil ze Žižky a ne jinak. Důkazem je to, že celé aktivní husitství na celospolečenské úrovni skončilo záhy po smrti Žižky. Husité se rozprchli jako když střelí do hus a zbyly z nich jen zmatené skupinky, některé až fanatické, které král Zikmund, jejich odvěký nepřítel, najal na Turka. Veškeré to husitské vojenské nadšení pocházelo od Žižky, který byl jeho iniciátorem. A stejně jako známý vojevůdce Alexandr Makedonský neprohrál jedinou bitvu. A Alexandra přece obdivujete, nebo ne?
Žižka na scestí
Bohužel se Žižka v tehdejších Čechách ideologicky sekl. Je logické, že mu učení jeho krajana a vlastně souseda Jana Husa (Žižka se narodil u Borovan v jižních Čechách, kde se nachází i Husinec) bylo sympatické právě proto, že mu dávalo teologický důvod pro jeho smysl pro spravedlnost. Kam se Žižka podíval, viděl preláty s naplněným břichem a šlechtu, která s nimi ve zločinném komplotu proti obyvatelstvu jela. Katolictví bylo tehdy v rozkladu a živilo se již jen na planém vyhrožování, když nedáš odpustky, zemřeš. Zároveň se tak mohl vykoupit ze smrtelných hříchů i lecjaký lump. To už bylo moc i na samotného Žižku, s tímto komplotem nechtěl nic mít. Využil tedy situaci po smrti Husa, kdy společenské bouře dosáhly vrcholu. Postavil se na stranu kališníků, a to neměl dělat.
Jak by to vlastně mělo být? V podstatě měl Žižka tehdy odjet někam do Francie či Německa a na své krajany se vykašlat. Aspoň by se tak nedočkal ve své vlastní zemi a od svých vlastních bližních tak příkrého a nespravedlivého posouzení včetně nadávaní do lapků a mordýřů.
Znáte nějakou jinou zemi, která by neocenila, že má nejlepšího tehdejšího vojevůdce na světě, neporazitelného a geniálního stratéga? Představit si, že by Makedonci nadávali Alexandrovi do lapků a zločinců jen proto, že jeho armády zanechávaly po zemi spoušť, je opravdu nemyslitelné. To umí jen Češi, poplivat si to nejlepší, co zde kdy měli.
Také nechcem trpěti mezi sebou nevěrných, neposlušných, lhářuov, zlodějův, kostkářův, loupežnikuov, plundréřuov, opilcuov, lajcí, smilníkuov, cizoložníkuov, smilnic a cizoložnic i všech zjevných hříšníkuov a hříšnic; ty všeckny z sebe chcme puditi a honiti, nad nimi popravovati s pomocí Trojice svaté vedlé zákona Božího.
Žižka byl totiž jedním z mála lidí, kteří tu v Čechách bojovali za svou věc, nevezl se jen na proudu a převzal vlastní iniciativu, a to ještě způsobem, který se nedal porazit. Porazil se nakonec sám, když umírá vyčerpáním v roce 1424 kdesi u Přibyslavi, a to již slepý na obě oči.
I tak dokázal i přes ztrátu fyzického zraku dovedně manévrovat se svými armádami a nikdy si neuřízl ostudu.
Tu ostudu mu nasypali na hlavu až nevděčníci z řad obyčejných lidí a historiků.
Jeho dědictví se dnes vyučuje na vojenských školách po celém světě v předmětech jako je vojenská kázeň a strategie. Historie očividně Žižkovi dluží mnohé. Vrátí se mu to jednou? Mají Češi k dispozici dost uznání, aby mu dali, co si zaslouží, nebo jsou na tom tak bídě, že si ho musí každý štipec ukrást sami pro sebe, a Žižka zůstane na onom světě s křivdou, že jej jeho bližní okradli o majetek i o pověst?
Anketa
Zdroje:
Žižkův řád. Jan Žižka. František Svejkovský. Starověké české vojenské řády. 1952. Orbis.
Petr Čornej. Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka. 2019. Paseka.
Josef Pekař. Žižka a jeho doba. 1992-přetisk. Odeon.
