Článek
Sedím v zeleném hábitu u synovy postele. Jsem ráda, že spí. Monitor mi ukazuje tep a dech. Občas se probudí, koukne, zjistí, že tu jsem a spí dál. V devět večer odcházím na ubytovnu s ujištěním sestřičky, že zavolá kdyby něco. Noc je pro mě neklidná. Přijde ráno, jdu za synem, sestřičky jsou prima mohu klidně i v pět ráno, když to nevydržím. Samosebou vím, že mají své povinnosti, vydržím to do půl sedmé. Druhý den je lepší syn spí, komunikuje se mnou. Třetí den už je paráda, začíná zlobit. Hrajeme hry, učíme se logopedii. ❤️ Další dva dny jsme zvládli. Přeložení na normální pokoj.
Zákony nemyslí na rodiče dítěte staršího šesti let, kdy Vám dítě odvezou daleko od vašeho bydliště, protože ve vaší nemocnici na to nejsou dostatečně vybavení. A vy, dítě které má šest let, podle zákona nemůžete být s ním.Aby Vám dali paragraf . Stará se přece nemocnice. Musíte si to i zaměstnavatele zařídit jinak, nebo nechat dítě v rukou nemocnice. Zajet za ním není možné, cesta autem je dvě hodiny, bez autem 🤷. Vzala jsem si dovolenou, děkuji za paní vedoucí, která mi vyšla ochotně vstříc. Můžu se dohodnout s lékařem,aby mi napsal nemocenskou. Údajně to jde. Ale už to nebudu komplikovat. Jsem ráda, že to takto dopadlo, můžeme si oddechnout.
Po 14 dnech pojedeme konečně domů. Zbavení pochybnosti a jen s pár jizvami. A zkušenosti jak jsme silní zvládnout i takovou situací. Miluji své děti.
