Článek
Takže, ráno jsme se rozhodli jet se kouknout na vlaky. Není to tak daleko, to přece dáme. Mám samosebou navigaci v telefonu a jízdní řády mi také ukážou, kde vystoupit, za jak dlouho to jede a z které koleje. Ha, jízdu vlakem už jsme zvládli bez zbytečné jízdy. Po úspěšném výstupu jsme usoudili, že jsme včera dali patnáct kilometrů, tak těch dva, co ukazuje navigace hravě, a s přehledem zvládnem. Avšak jsme vystoupili a podle navigace, jsme měli přejít přes staveniště. To máme nacvičené ze včerejšího výletu. Tak nastavíme navigaci a jdeme. Zastavila nás zástavba, vše rozkopáno, buldozer a bagr, všude kde se podíváš. Šli jsme tam a zase zpátky, kdyby náhodou navigace se rozhodla přepočítat trasu. Ukazatel samozřejmě ukazoval cestu na staveniště. Jdeme zase tam, projdeme kolem bagru a dál se nedostaneme. Zřejmě jsme vypadali ztracení, smutní a naprostou zmatení, tak se nás ujal pracovník stavby a navedl nás směrem, který nám umožní pokračovat k našemu cíli. Poděkovali jsme a šli. Starší syn si neodpustil poznámku, že jsem opět cestu vybírala já a jak to opět dopadlo. Příště vybírá cestu on, jelikož umí číst v mapách, děkuji za kroužky, které absolvoval, a já ne. To mi v hlavě nezůstalo. Co mi zůstalo, vybrat si turistickou značku a jít po ní. Číst v mapách nedokážu. Za to on to umí jakoby se s tím narodil. Mladší syn, měl zase objevitelské schopnosti a to co mé oko nevidělo jeho rozpoznalo. Cesta byla zábavná. Došli jsme nakonec k cíli. Viděli jsme vlaky, jen já si to pamatovala jiné. Zřejmě je to věkem, kdy mé oči vidí trhliny. Vše mi však vynahradíly jiskřící oči děti. Nadšení a touhu vše poznat. Vyjít 142 schodů tam a zpátky jen, aby se přesvědčil, že si to pamatuje správně. Jupí, není co bych nezvládla.
Nakonec, jsme ještě pobyli v herně. Kdy jsem se starším hrála pexeso, které tam měli. Nezkotroloaval zda jsou obrázky všechny. Jen okomentoval, že mu to nějak nesedí, když to rozdával. Samozřejmě nebyly všechny obrázky, zábavy jsme si užili dostatek, než mě napadlo, že prakticky není pexeso kompletní. A my otáčíme pořád dokola ty stejné a dvojici mít nebudeme. Hra skončila výbuchem smíchu.
Cestu zpátky,volil starší syn. Zábava, byla při hledání autobusové zastávky, nakonec jelikož jsme si nebyli jistí zda tam zastaví či nikoli, šli jsme radši na další. Oba dva se v autobuse oddali říši snů. Jeli jsme na konečnou,tak žádná katastrofa.
Skvělý výlet, už jsem zapomněla jaké to je chodit po horách, hledat značky a hrát hry na paměť. O tolik jsem se připravila, jen protože jsem hledala výmluvy. Zítra nás čeká další výlet. Teď jsem to nechala na starším synovi, jsem zvědavá.
