Článek
Znám kamarádku a ta se mi odstěhovala za hory, doly, no prostě daleko. A tak nevím zda proto, že jsem jí už lezla na nervy, nebo za mužem. 😂 Ne, důvod byl jiný a pak její muž onemocněl.
Přijela k mamce na návštěvu, díky bohu za rodiče. Její mamka mi navrhla, že bych kamarádku, jmenuje se Jana, kamarádka je dlouhé, navštívila. Proč ne, jsem byla nadšená, že Jani uvidím po dlouhé době. Koupili jsem dárek pro jejího syna, první stupeň naivity, domnívat se že by mohl mít radost z toho co mého syna nadchlo. Ale se vší slušnosti poděkoval a dárek si schoval. Vše bylo parádní, jakože i potom. Jenže, co mě dostalo, a já se naučila být v mžiku herečkou, byl její muž. Má zhoubný nádor nebo měl na mozku, než mu ho odopervali. Přišel k nám na terasu. Vidět ho, mé srdce se sevřelo, mé oči chtěly plakat, ale mozek vydal jiný rozkaz. Teď ne. Jana tě potřebuje. Zahnala jsem obraz své matky, a dále se usmívala a bavila se. Mezitím procesory v mozku, neustále vydávaly rozkaz nemůžeš, tohle nedělej. Doma máš času dost. Teď musíš být skvělá. A tak to šlo do večera. Uvnitř mě se vše hroutilo a toužilo si někde zalézt a brečet. Stále jsem si musela připomínat, že je to muž mé přítelkyně, ne má matka. Bolest však přetrvala. A zase vrátila trýznivé otázky zda jsem udělala dostatek, zda matka umřela a věděla, že jsem celou dobu jí držela za ruku? A slyšela, že jí mám ráda?
Dozvěděla jsem se o chemoterapii, viděla naději v jejich očích i tu nevinnost spojenou s nadějí. Věřím, že se uzdraví a bude prima. Avšak můj zlobivý čert uvnitř mě. Nastínil i ty horší scénáře. A i to co může nastat. A jak to bude těžké. Ne, neříkám to jen tak. Prošla jsem si takovým scénářem se synem, byl ještě malý a života moc neužil, nemoci podlehl. Vím jak je to těžké vidět milovaného a nemoci mu pomoct. Držet ho jak zvrací, co se jen dívat jak spí celý den a je stále unavený. Což jsem nedokázala už poslechnout mozek a vše jí řekla. Viděla jsem jak zadržuje slzy, které se jí draly na povrch. Já stále a jen ze srdce jí přála hodně sil. A tak jsem byla naštvaná, jelikož jsem věděla, že se vrátí domů, daleko ode mě a já tam nebudu, abych jí pomohla nabrat sílu, podat ruku. Obejmout nebo jí dát facku, aby vše ustála.
Takže jsem se během vteřiny stala ta nejlepší herečka.
Vzkaz pro tebe Jani. Jsem zde, jak budeš potřebovat zavolej. Můžeš mi i brečet do telefonu, počkám až se vybrečíš a pak ti řeknu nějakou svou perličku, která tě rozesměje. A ty na chvíli se budeš smát i brečet dokupu.
