Článek
Celý den jsem myslela na Janu, jak se má a jak to zvládá. A co se nestalo, volala. Snažila se být veselá a já hrála tu hru s ní. Přitom se mi chtělo brečet, muže jí odvezla rychlá, léčí se s nádorem, chtěla bych jí obejmout, stát při ní. Dělí nás vzdálenost. Překvapila však s reálnými názory, je si vědoma, že už se její muž nevyléčí. Drží se, tak jako já poslední naděje, že se stane zázrak. Avšak obě tušíme, že se tak nestane. Obě to víme, ale necháváme si tu malinkatou naději na zázrak. Chci být s ní a třeba s ní plakat. Chci, aby věděla že cítím její bolest. Jsem si ji plně vědoma.
Teď sedím se synem v kině, on kouká a já mezitím píší a svírá se mi srdce. Přemýšlím, kde se ten pocit bere? Kde se vzala ta úzkost, co cítím. Vše dopadne dobře, tahle myšlenka nezabírá. Chytám se jí jako tonoucí stébla. Vím, jak to dopadne, a je mi do breku. Mé slzy pomalu kanou po tváři, kdy mé dítě sleduje s napětím film. Děkuji za to tomu v kině. Světlo telefonu mám na minimu.
Nedokáží se ani soustředit na svůj problém, který mě svírá od rána, že bych zítra měla po osmi letech jet autem. Můj rozum nachází klíčky, jak se tomu vyhnout, mé tělo se tomu brání. A má lenost ukazuje, jak se vyhnout městské hromadné dopravě a jet autem. Tu pohodlnost. Takže co budu dělat? Jet autem, nebo autobusem, vlakem? Jsou přeci i horší řidiči než já? Nebo ne? Musím jet, abych mohla Janu navštívit. Abych překonala svůj vlastní strach.
A Jani nezapomeň nejsi v tom sama, jsem tu. ❤️
