Článek
Napsat knihu není až tak jednoduché. Slova by mi šla, příběh taky. Jen nějaký ten přístroj, který by zachytával všechny mé myšlenky a proslovy, které se mi prolínají v hlavě, když jedu autobusem, když vytírám. Sedím na hřišti nebo poslouchám monolog kamarádky jak jí její manžel neumí naslouchat. Jak opět nepřipravil dítě do školy. Zachytit tok myšlenek na papír by bylo super.
Pokud o knihu
ČEHO JSME SCHOPNI PROLOG Její srdce je stále temnější a temnější. Její myšlenky jsou jasnější a jasnější. Dívá se na svého malinkého syna a má slzy v očích. V ruce drží stříkačku s morfiem a přemýšlí a pláče. Vidí svého syna, vidí proleženiny, vystouplá žebra, při každém jeho pohybu, bolest v jeho očích, slzy a bolestný úsměv pro ní. Nakonec to nevydržela, nabrala do stříkačky dávku morfia, tak jako už po několikáté, podala to synovi a držela ho v náručí. Tichý odchod, byl pro něj vysvobození a pro ní bolestnou ztrátu. Co teď co dál. ……..
Byla tma jako pokaždé, když je noc. Její oči sledují čas na hodinách. Je půlnoc, hodina duchů. Její myšlenky se ubírají různými směry. Jaké to je být milován, obdivován a chválen. No fuj chvála je pro ní jako facka. Po čem celou dobu její srdce prahne. Nechce být na tomto světě, k čemu taky. Stejně sem nepatří. Jenže kde je její domov? Její domov byl zničen a ona zabloudila sem. Na tuto planetu, plnou pro ní bolesti, přetvářky a zrady. Přetvářka zde jde ruku v ruce bez servítek. Lidi se přetvařují před jinými a nejsou schopní být přímý. Co je těžkého přiznat co chceme a co ne. Takové převlečeme si kabátek mluvím s těmito a šup do jiného, když mluvím s jinými. Tohle je ubíjející, dívat se na tohle divadlo. A přesto je toho tady mraky.
Její život se ubíral ve fázi utrpení a smutku. Utápěla se v bolestí nad ztrátou syna. Chtěla se zabít, jeden pokus nevyšel, druhý zmařený. Skočit pod vlak jí nepřipadalo správné. Kolika lidem by způsobila trauma a co potom ten strojvedoucí. To zavrhla. Nakonec při zamyšlení, zjistila, že by ublížila více lidem a na to jaksi nemá sílu. Ano mohlo by jí to už být jedno, však by už nežila. Ale dalo by se s tímto pocitem umřít, jistěže dalo, ale ….. A právě v tu chvíli jí došlo, že nechce umřít chce bojovat. Ukázat jak to zvládne, ukázat jak umí být silná. Překonala období smutku a bolesti. Den za dnem. Nakonec se postavila a dokázala žít. Neuměla se naplno smát, radovat. Ale stala pevně na nohou. Potkala kluka, jak to bývá bezhlavě se zamilovala. Přehlížela, že jí podvádí. Jen toužila být milovaná. Byla, občas ve světlých jeho chvilkách. Život plynul dnem za dnem. Utrpení, střídalo lásku. Krásný den s ošklivým. A přestože věděla, že by měla od něj odejít neodešla. Zůstala a nechala se trápit a ubližovat. Brala to, že je to v pořádku, nemá být spokojená a šťastná, takový život si přeci nezaslouží.
Přemýšlela kolik je lidí na zemi se stejnými zkušenostmi, kolik z nich čerpá sílu ze sebe sama. A smysl si nechat ubližovat, ubližují jenom sami sobě.
Otěhotněla, byla ráda a nebyla. Chtěla dítě, mít se o někoho starat, pečovat a cítit se milovaná bez podmínek. Milovala by dítě celým svým srdcem. Přítel jí stále podváděl a jednou kdy nevěru vykřičela jí zbil, v osmém měsíci těhotenství jí zbil. Na druhý den, dělal jakože se nic nestalo. Pečoval o ní. A ona přemýšlela zda to má smysl. Její duše křičela nemá, poradíš si i s dítětem sama. Ona však měla své ale, ale, ale.
