Článek
Po překladu z jedné nemocnice do druhé. Jsme konečně dostali odpovědi na otázky co synovi je. Nevím jak se může v tak malém tělíčku vytvořit cysty, nejsem lékař, a určitě mi to vysvětlil, jen já v té době viděla jen katastrofické scénáře a hledala kde jsem udělala chybu. Dovolila jsem synovi trochu koly předčasné. Vždyť má rád vodu a kolu chce výjimečně. Nebo jsem mu neměla dovolit happy meal?
A teď sedím před sálem, a snažím se zapudit všechny ošklivé myšlenky, které se vkrádají pomalu s jistotou vzniku, s pocity výtky, a pocitem selhání jako matky. Přes všechny si opakující otázky, vše bude dobré, má to jen v bříšku a vůbec se mu to nedostalo do střev, je k ničemu. Stále se to vkrádá do myšlenek,že je to přesně tak jak nechci. Přemýšlet o tom co jsem udělala špatně. Nemám ponětí, že bych cokoliv u syna přehlédla, podcenila či jakoukoliv ignorovala. Tak co se stalo, co jsem ve svém životě přehlédla?
Když přezkoumám svůj život a kolik věcí už jsem ustála, věřím, že tohle je poslední zkouškou, jak dokáží být silná. Spadla na kolena při smrti otce, dostala se na dno, když zemřel prvorozený na rakovinu, stála pevně na nohou, když umírala matka, syna i matku držela jsem je v jejich posledních nádechu a výdechu. Prostřední syn, prodělal operaci osmého žebra měl cystu. Teď je z něj chlap. Chce jít na vysokou a cestovat. Teď sedím před sálem a věřím, že můj malý šestiletý chlapeček to zvládne. Je silnější než jeho mamka, viděl obavy za mým úsměvem. Několikrát řekl maminko mám tě rád. Myslel to skvěle jen ve mě to vyvolalo zlou předtuchu. Rychle jsem jí zapudila, ale už byla na světě. Už jsem jí vnímala. Teď čekám a čekám. A s pálkou v mé mysli odháním všechny zlé myšlenky a pocity. Hrudník se mi svírá úzkosti.
