Článek
Zhruba před týdnem, v sobotu jsem slíbila, že sousedovi vyčistím okna. Říkám jojo, příští víkend mám volno, tak to je v sobotu vyčistím.
Umím občas být i dost naivní jak to zvládnu jak své okna, do hodiny. Až na to, že ten víkend, co budu mít volný je před velikonocemi, takže v práci jsem se nezastavila. A přišla sobota, tak se mi nechtělo z postele, bolely mě ruce a nohy. Holt, hlásek v mé hlavě skandoval, slíbila jsi to a jen pro upřesnění musíš vyvenčit psy a nachystat na oběd. Nemáš zdání jak dlouho to bude trvat. No, o půl šesté lezu z postele, proklínám se jak můžu být tak blbá. Vyvenčím psy. A touha sednout si s kávou k televizi byla lákavá. Vidinu jsem zahnala a pustila se do škrábání brambor a přípravy řízků. To jsem si, ale ksakru vymyslela oběd. Za pět sedm, klepe soused, přesný jak hodinky. Manžel vstal a říká mi, už jdeš? Ano, už klepal. Manžel jel s dalším sousedem do obchodu, jelikož ho o to požádal. Jistě, už teď vidím, jak jsme blbí oba. Hurá, nejsem v tom sama. Budím staršího syna, ať si jde lehnout k mladšímu, aby se nebál. Starší na mě, a mužů se jít ještě vyčůrat. Běž. S přípravky, kbelíkem a hadrem, klepu na souseda. Vyzouvám se a už slyším, nevyzouvej se. Ještě, že mám jen cukle. Čekají mě čtyři okna. Přijít do kuchyně, bylo jako přijít do sbírky hromad. Sundám záclonu, jdu do dalšího pokoje, to je super koberec, už vím proč jsem se neměla zouvat, záclona letí k zemi, další pokoj, na topení akvárium plné vody, opatrně to sundám, zas tak dobře si nevěřím, že bych to neshodila. A už slyším souseda, že mu to tam musím dát zpátky, zvlhčuje si tak vzduch. Ok, žádný problém, ale až umyjí okno a parapet. Záclony putují do naší pračky, chvíli před ní stojím a házím korunou, jak moc ublíží zácloně, pokud ji dám na 60 stupňů. Nevím. Záclony však 60 stupňů dostaly a přidám ještě předpírku. Dobře snížíme jim otáčky na 600. Vracím se k sousedovi s elánem, to dám. V deset klepe manžel, že mi uvařil kávu 😂. Jsem v posledním pokoji. Musím se však vrátit do druhého pokoje, jelikož tam soused vidí šmouhy. Podívám se na manžela, manžel na mě a já se vracím opravit šmouhy. Sousedovi říkám, že poslední pokoj udělám zítra. Že už je čas jít vařit. Ještě vytřu kuchyň a vysaji pokoje, které už jsem zvládla uklidit na 30%. Ale okna s úspěchem zeji čistotou. Vracím se, pověsit záclony. Zvládly předpírku i 60 stupňů. Poslední pokoj, tedy zítra. Zítra přijdu kolem osmé. Děti, ten den, spaly do desíti. Umělci jedni. Uvařím oběd. Pak den probíhal normálně. Jako každý jiný, můj každičký sval křičel po odpočinku, jenže to nesmíte, mít malé dítě. Svalům se dostalo odpočinku až večer. Druhý den ráno, vstanu, zajdu se psy a celá šťastná, že mám ještě hodinu a půl, než půjdu k sousedovi se těším na gauč a teplou kávu. No ty kokso, slyším dveře a ten malý rarach stojí ve dveřích a dožaduje se snídaně. Neusmlouvala jsem pohádku a ležení na gauči. Už si chystal snídani, umyl si zuby a oblékal se. Já s výrazem naprostého ticha, jdu do koupelny a připravují se k dalšímu úklidu u souseda. Vstane i manžel a říká, to máš tak na půl hodinky. Říkám asi jo. Omyl, opět omyl. Ten poslední pokoj, byla výzva. Při vstupu jsem chtěla utéct a už se nevracet. Sebrala jsem se a začala. Už vím, jak vypadají vrstvy prachu, soused do toho pokoje nechodí. Měl tam snad všechno i pneumatiky na auto a dokonce i kolo. Pustila jsem se do okna, jenže pod oknem bylo topení zabaleno do prachu. Sundat záclonu, bylo jako sundávat i mračna prachu. Opakují si mantru jen okna, jen okna. Nepomohlo, už jsem myla i topení a podlahu. Tak hotovo. Jdu přes koupelnu. A soused, že se bude koupat. Ne, prosím tě, nekoukej se na tu vanu. A sakra, koukla jsem se. V tom se přece koupat nemůže. Beru kartáč, přípravek a už jsem v zaběhnutém kolečku úklidu koupelny. Už jen chodbu a jdu domů. Na konci chodby je záchod. No tak to už mě přece nezabije. Nemá přípravek na mytí záchodu. No nevadí, beru přípravek na vany. A záchod je čistý. Jdu pro záclonu, určitě už se vyprala. Otevřu a manžel říká, už jsem tam chtěl jít klepat. Říkám mu, tak tohle bylo horší než to co bylo včera a to už jsem se snažila nekoukat co by mělo být umyto. Záclona visí. Jsem spokojená se svou práci na 20 %. Být na mně, vyhodila bych mu polovinu pokoje. A uklidila. Sousedovi je 75 let a věřím, že požádat o alespoň umytí oken, ho stálo spoustu síly. Sice jsem mu to už dříve nabízela, vždy odmítl. Že to udělá dcera. Takže věřím, že musel v sobě najít hodně síly, souhlasit s mytím oken. To vše ostatní, byl můj bonus. Vím, že i má matka, nechtěla abych jí uklízela. Já však měla výmluvu, zda mi nemůže pohlídat syna, že musím do práce. Přitom jsem jí šla uklidit. Vím, že si toho všimla, ale ani jedna z nás se o tom nezmínila. Byla to tichá domluva. Ona se necítila blbě a já jí nemusela přemlouvat. Vím, kolik jí stálo úsilí, když jsem jí cokoliv koupila, jak se mi to snažila všechno zaplatit. Pak už jsme to se sourozenci dělali rafinovaně a schovávali za dárky k narozeninám nebo vánocům.
Mé tělo je unavené, avšak mám před sebou poslední den volna. Věřím, fakt věřím, že ráno budou všichni spát, já si konečně sednu k televizi a budu koukat na film, co nebude mít smysl. Věci do práce nechám v pokoji, aby mě ani v myšlenkách nenapadlo dělat něco do práce. Omyl vstanu brzy, vyvenčím psy a vrhnu se na složky do práce. To bych totiž, nebyla já. Teď sedím na hřišti a píší tenhle dlouhý článek, jedno oko v mobilu jedno na dítěti.
