Článek
Těšila jsem se na volný víkend, jak se vyspím a odpočinu si. Já mínila, osud měnil. Tak vyspat se není možno, starší syn přišel s žádostí, jestli ho mohu probudit v půl šesté, jde na půl sedmou, v sobotu. No, ovšem že ano, žádný problém. Ráno, ještě než mi zvonil budík, vstávám a jdu se psy. Pak jsem rozhodnuta vzbudit syna, jde do práce. Juhů, povedlo se na počtvrté. Odchází v šest do práce, ještě, že ji má za rohem. Jinak si nedovedu představit, jak jde na autobus a na čas. A ten mladší, jakože vstává obvyklé v šest, tak dnes, když matka by ráda spala, on spí až do devíti. No ještě, že nemusím vařit, máme zbytky z pátku. Vývar a guláš. Prcek vstane v devět a s náladou, nejlépe ho zakopat pod zem. Udělá, co ráno má dělat, snídaně, zuby, obléct. Mami, můžu tablet? Můžeš. Matka chce ležet a čumět na televizi. Za chvíli křik, s rychlostí lenochoda se zvedám a jdu se podívat, co se stalo, malý si shodil tablet na nohu. No skvělý, koukám na nohu, má tam odřeninu. Pofoukám, políbím. Malý spokojený a já jdu opět vykonávat svou činnost v ležení. No, nebudu to mít zas až tak jednoduché, hlava se rozhodla, že když nechci přemýšlet a zatěžovat mozkové buňky, ukáže mi jak se umí rozzlobit. A pomalým nástupem se vkrádá migréna se vší parádou a návštěvou záchodové mísy.
Po obědě koukám malému na nohu, prostřední prst fialový, no nic. Zvednu se a jdu s ním na pohotovost, zda to není zlomené. To byl super nápad, lidí jako by byl den otevřených dveří. No nic, nebyli jsme na tom zas tak špatně, čekáme na rentgen, ale to nebylo zase tak zlé, migréna se drží v pozadí, ale je tam. Po dvou hodinách jdeme k lékaři, zlomené to není. Po dvou hodinách debaty, proč ten pán křičí a zda umře jako naše babička, když přestala chodit a za jak dlouho umře. A jestli umře i on sám a jestli se zas a znovu narodí. Už mám vidinu jeho budoucnosti, bude politik. Super, poděkujeme paní doktorce a míříme domů. A migréna, vykukuje a začíná být rozverná. No nic, dnes se nevyspím. Přijdeme domů, starší dorazí a ptá se: Vzbudíš mě zítra o půl páté? Mám na pět třicet. To si děláš srandu, ne? Ne. Dobře. V neděli budu vstávat tedy o půl páté. To jsem si vždycky přála. No holt můj volný víkend. Migréna stále ukazuje, jak dokáže nade mnou vítězit.
A to ještě nemám hotovou práci do práce. Žádám migrénu o schovívavost a laskavost, vyjednávám s ní mír.
