Článek
Jak to máme s výčitkami?
Mě, výčitky pronásledují jednou za čas a nejsou ledajaké. Jsou to výčitky, vyvolané svědomím, otázkami, udělala jsem vše, co jsem mohla? Mohla jsem udělat víc, zachovala jsem se správně. I když si po milionté řeknu, že jsem udělala, co jsem v dané době mohla, a jak nejlépe, stejně se vkrádá malý nezbedník, který mě nahlodává.
Věděl můj syn,že jsem ho celým svým srdcem milovala, že jsem se pro něj snažila dělat co jsem mohla? Není den, kdy si na něj nevzpomenu, není den kdy mě nenapadne myšlenka, že jsem mu dala málo, že jsem se mohla víc snažit. Viděla jsem dostatečně co ho trápí? Teď už je na vše pozdě. On tu není a já mám jen své myšlenky, své trápení, a tím utrpení. Samozřejmě si ho vytvářím sama, já vím. Přesto těm myšlenkám neuteču.
O matku, jsem se starala než umřela. Ale byla má péče dostačující? Měla jsem jí ráda, chtěla jsem pro ní to nejlepší. Ale ve chvílích, kdy umírala bylo to dobré pro ní? Chtěla jsem, aby žila, ale bylo to i pro ní? Já jsem chtěla, aby déle žila a ona se mi snažila vyhovět. Jenže tělo už to nedávalo a já to začala chápat, nemohu jí říkat, jak chci, aby zůstala ještě chvíli, jak jí potřebuji. Mé myšlení se změnilo, můj pohled začal být jiný. Přestala jsem být sobecká a začala se na to dívat jejíma očima. A v té chvíli jsem jí říkala, jak jí mám ráda a ať už se netrápí a odejde za otcem, že to zvládnu. A bác a v té chvíli mi došlo, že to stejné jsem říkala synovi. Držela je za ruce a říkala jim slova útěchy a jak je mám ráda a jak to zvládnu. Že chci, aby šli si odpočinout, ulevit bolesti.
Avšak myšlenky, se vrací zas a znova. Udělala jsem dost? Byla jsem jim oporou? Byla má péče dostatečná? Co kdybych udělala něco jinak? Neublížila jsem jim? A stále dokola, dokola. Jsou chvíle, kdy je to snazší a jsou chvíle, kdy mám pocit bezradnosti. Pocit naprostého selhání.
Lidé, co toho zažili za život hodně, jsem neslyšela stěžovat si. Jejich příběh je skrytý, jejich pocity pečlivě schované. Nežádaji o pomoc. Neumí plakat někomu na rameni, pláčou tiše a sami. Situace, co se jim vloží do života, přebírají ze všech stran a nakonec v tom vidí plus. Nalézají co jim to mělo dát, jak umí přijímat rány osudu. Stávají se silnějšími, nejsou zbaveni citu, jen si je chrání. Poznala jsem v poslední době lidi, kteří si prošli peklem. Jakože by mi běželi naproti a vykládali? To ne, jejich příběh byl pečlivě skryt. Otázky z mé strany byly šetrné, mé myšlení bylo vždy pohotové, pozorné. Slyšela jsem tolik příběhů, z kterých mi stávaly chlupy na rukou, z kterých mě mrazilo, z kterých mi bylo špatně. A byli to lidé, kteří si nestěžovali. Zůstali milí a ochotni pomáhat ostatním. Je mnoho příběhů, které nejsou vyřčené, je plno těch co tíží. Jsou lidé co mají zdraví od malička v háji, nosí šrouby v páteři, chodí nakřivo, a nechtějí to vzdát. Najdou si práci a snaží se v ní dělat maximum, v životě si najdou hnací motor a nepodléhají lítosti. Nehovoří o svých bolestech. Přesto podají pomocnou ruku, vyslechnou, vytvoří úsměv na tváři. O svých bolestech řeknou zdráhavě a i přesto, se jim zdá, zda, že neřekli moc. Že si stěžovali. Jsou mezi nimi i tací, kteří viděli matku skákat z balkónu, každý večer spali napůl, hlídali každičký ruch. Báli se, aby si matka nevzala nůž a nezabila se. A přesto dospěli, mají děti a vychovávají je. A jsou i tací, kteří si jako děti prošli peklem a v dospělosti, aby zřejmě nezapomněli na bolest, jako matka porodila mrtvé dítě, dostala rakovinu a přesto našla sílu jít dál. Všem těm lidem se honí hlavou myšlenky, co ještě zvládnu. Nemám už dost. A stále stojí na nohou a jsou tu pro druhé.
A naše výčitky jsou s námi, vytváříme si je my sami. Někdy slyšíme od okolí jak nejsme špatní, jak jsme se v dané situaci rozhodli. Ale oni nebyly v našich stopách, nevěděli jaké pocity námi otřásaly, jaké byly možnosti, ani neviděly následky, které by mohly nastat.
Mé výčitky a já jdeme spolu v tomto životě. Jednou jsme kámoši, jindy sokové. Naučila jsem se s nimi žít, přijmout co jsem udělala, jak jsem se rozhodla a jsou chvíle kdy mi pomohou slzy. A jsou okamžiky, kdy přijde zrovna člověk, který trpěl potichu, a už nemá sílu nést sám tíhu svých myšlenek. A povídá. V té chvíli poslouchám, podávám jim pomocnou vrbu, občas stačí být ticho a jen naslouchat.
Je spoustu bolesti, skryté bolesti.
