Článek
Jak jsem si naivně myslela, že jsem skvělá a vše si z minulosti zpracovala a jak už se mě přece nemůže cokoliv dotknout a srazit k zemi. Omyl.
Moje domýšlivost mě dohnala, jak želva králíka. Měla jsem za to, jak jsem super, dokázala jsem si zpracovat dětství a křivdy. Avšak život mi ukázal jak se mýlím.
Znáte ten pocit, kdy neustále slyšíte, jak jste špatní, jak nic neumíte a jste vlastně k ničemu. A ještě od člověka co vás slíbil chránit. Jakože jsem to zažívala v dětství, což ostatním dětem matky ukazovaly jak jsou šikovné a skvělé, ze strany mé matky, přišly jen výtky. Ať už špatně umyté nádobí, ustláno, nedostatečná péče o mladší sourozence, a přinést ze školy špatnou známku, to bylo peklo. To si časem člověk zvykne, horší byly chvíle kdy byla milá, koupila mi dárek. Nejprve jsem se z dárku radovala, než jsem přišla na to, že přijde ještě něco horšího. Vždy se dostavil trest, v jakékoliv podobě. Ať už to byla facka nebo nadávky před spolužáky. Nikdo k nám domů nechodil, tak jsem se styděla. A po mnoha letech, v namyšlenosti mého ega, kdy si myslelo, že to máme za sebou, se mi to přihodilo znovu. Po týdnu, jak jsem špatná, nepotřebná a relativně k ničemu. Přišlo to. Nádherné gesto, a já za ním viděla co bude, z jakého důvodu bylo uděláno. Vše se mi vrátilo jak bumerang, ty pocity méněcennosti, marností, studu a strachu, co vše se za tím schovává. Se strachem jít z práce domů, co tam bude, jak se zachovat, jak reagovat. Vrátily se všechny vzpomínky, všechny pocity. Jak je narychlo zpracovat. Jak si opět vytvořit zeď, jak se opět složit dohromady, jak vytvořit masku klidu a pohody. Schovat rány, které se otevřely a krvácely? Najít rychle záchytný bod. Neudržela jsem to, pár slz v práci uteklo, pár slov bylo vyřčeno. Pár lidem, lidem, kteří mají stejné zkušenosti. Musela jsem se sebrat, musela jsem nasadit masku. Nasadila, ten den šla s dítětem ještě do kroužku, jedna maminka si všimla smutku v mých očích. Avšak zachovala důstojnost, jí vlastní, a nabídla, že se sejdeme mimo kroužek. Bylo to tiché gesto, tiché sevření v náručí, z dohledu ostatních. Vlivné gesto, co způsobilo návrat mě samotné. Uvědomění si, že jsou lidé co vnímají smutek a bolest ostatních i když se ti dotyční snaží usmívat.
Pocit naprostého selhání, pomalu odezní. Nemusím být stále silná, mám své třinácté komnaty a je jich spoustu a postupně se otevírají. Tohle byla rána, rána mého sebevědomí, že i když si myslím, jak jsem vše v sobě uzavřela, může přijít něco co mě zrání zas a znovu.
