Článek
Poslední dobou mě dohání smutek. Je plíživý a objevuje se v ten nejméně vhodný okamžik. V okamžiku kdy člověk spolkne slzy, v okamžiku kdy jeho nitro křičí a hrozí roztržení na kousky. Možná je to jarem, avšak pocity, které mnou prochází jsou bolestivé, plné smutku.
A je to den ode dne jiné. Jindy to projdu, jindy se zlobím, avšak na sebe. Jelikož já jsem ta osoba, kterou to trápí. Ráda bych brečela, ale kde jsou slzy? Kde jsou mé slzy, které by ulevilo srdci i očím? Z jakého důvodu nemám ani kapku a tak ráda bych. Co se to děje? Vidím rodiče, kteří se snaží a dětmi vycházet, vidím rodiče, kteří neví co a jak s dětmi pracovat. Děti zahlcené internetem, samé skvosty získávají. Vidím to na svém synovi a je mi smutno. Ze zvídavého dítěte se stal člověk sedící u počítače a hraje hry, a co zmůžu já? Nadávky? K ničemu. Zákaz? Není jak a co zakázat. Je plnoletý, avšak studující a pracující. Vypnout Wi-Fi? Bez efektu, platí si paušál. Nutit ho k jakéhokoli činnosti bez efektu. Tak jak semnou chtěl být každičkou možnou chvilku se teď změnilo pro mě vzácnými okamžiky, kdy semnou jen promluví. A když mě přijde obejmout, mám radost.
Mladší? Je mu šest a internetu ještě nepropadl. Avšak občas už vidím vliv, který na něj vytvářejí. U něj to lze ještě regulovat, omezit. A je vidět ten vliv, kdy se brouzdá po internetu a kdy se věnujeme činnosti. Je pro mě občas únavné z práce, s malým do kroužku,nebo hřiště a večer domů, najíst, okoupat, a poučit a spát. A tak je to celý týden.
A já ? Někde jsem ztratila sama sebe. Pokud to vezmu kol a kolem. Někde jsem pozbyla nějakou pro sebe zábavu. Marně přemýšlím co bych chtěla dělat? Čtu knížky, ale to jelikož je to nejrychlejší cesta utéct z reality mého života. Doma pokud chci přemýšlet předkládám šuplíky, vytřu, umyjí okna, včera jsem umyla i klec křečkům. I když z křečků mám panicky strach. Otřela listy květinám. Jen abych zabila čas. Tak kde jsem se zapomněla, proč jsem zapomněla co mě baví? Proč jsem vše nechala vyšumět?
A teď se cítím smutná. Komu říct co mě trápí? Z mého pohledu nemám, po smrti mé matky, nějakou vrbu. Z kamarádek mám pocit, že je mé problémy nezajímají, jako když začnete vyprávět co Vás trápí a vy začnete mimo pocit, že neposlouchají. Jen trpělivě čekají až skončíte. Už kamarádkám nevykládám. Avšak mám jedinečnou kolegyní v práci, které vykládám co mě štve a ta poslouchá.
Teď sedím a čekám až skončí kroužek a přemýšlím co by mě mohlo zajímat, co bych mohla začít dělat pro sebe. A nějak mi to nejde. Jediné co mě baví je psaní. Tak si občas sednu, jako teď a píší co mě trápí, co se mi stalo a jaké pocity mnou cloumaji.
To, že se něco děje, každý máme to své znamení. Já například se musím nutit jist. Mé tělo se přepne a vydrží jen na vodě, minerálce a minimum jídla, co je to minimum pro mě? Mám v hlavě blikající červené světýlko, které svítí, když nic nesnim. Takže je to aspoň rohlík, banán, jablko nebo oplatek. Aspoň něco. A fakt přemýšlím zda jsem něco snědla. Pít mi nedělá problém, ale jídlo to je boj.
