Článek
Jsem plná nenaplněných přání. Plná nedostatků a strachu z očekávání, co bude dál. Jak vše zvládnu. Jak se vypořádat se změnami, co přijdou. Na chvíli mi pomohla zapomenout skvělá kamarádka. S ní člověk zapomene na starosti, co ho sužují. Dokáže vykouzlit úsměv a dívat se na jiné problémy někoho jiného. Umět se podívat s odstupem na své vlastní.
No nic, jsme na hřišti, koukáme na děti a povídáme si. Samo sebou, měli jsme i kritické poznámky na oblečení lidí, jinak prostorově řešených. Děti vymýšlejí kraviny a my jen koukáme. Jsme příliš unavené je okřiknout. Když chtějí spadnout, tak ať spadnou.
Rozloučíme se, a vydáme se k domovu.
Doma Teo:
Uděláš mi prosím nudle?
Udělám.
Nudle jsou na stole, Teo si krásně sedne a jí.
Přiběhne Martin a říká:
Viděla jsi ho?
Koho?
No Tea!
Ano, jí nudle.
Víš, čím je jí?
Ano, hůlkami.
No právě, do prkýnka příborem neumí a hůlkami ano?
No, tak se mu třeba lépe jí.
No to koukám, však s tím neumím ani já.
No, ale zase umíš příborem.
Ha, ha, vtipné.
Však, vidí Tobika, jak jí hůlkami, tak to zkouší po něm a jde mu to.
Ne, tak na to já nemám.
Každý neumí hůlkami, mi to taky nejde.
Krásné zakončení večera. Manžel kouká na Tea, jak krásně jí. Teo je nadšený, jak překvapil taťku. A má maličkost odchází do koupelny dát si příjemnou koupel.
