Článek
Některé věci jsou k neuvěření. Prostě nevěříš, dokud se ti nedějí.
Naprosto už chápu lidi, co jsou na dně. Kdy dělají zoufalé situace, činy a tvrdí, že nemohli jinak. Samozřejmě mohli jinak, jenom v té chvíli, v tom okamžiku jiné východisko neviděli. Máme u nás babičku, ta je cirhotik, tak je nazývají lékaři, ošetřovatelky. Varovali nás, že to bude těžké a že babičku máme nechat v jejím bytě a jen najmout ošetřovatelku. Nevěděla jsem z jakého důvodu? V této chvíli už spoustě věcem rozumím. V bytě jsme manžel, syn (5) , syn(17), babička a já. Manžel i já chodíme do práce, ráno je jako každé jiné, vstanout, jít se psy, nachystat snídani, rozdrtit babičce prášky, dát jí je a vzbudit mladšího syna. Babičce prášky drtit musíme, přišli jsme na to, že je schovává a že těch úkrytů bylo. Vzbudit babičku, staršího syna, ať dohlédne na babičku, aby snědla snídani, pustit jí televizi. Vzít mladšího, hurá do školky, ze školky do práce.
Z práce už po cestě přemýšlím, co mě doma čeká, manžel chodí pro syna do školky a je první doma. Překvapení, která na mě čekají, bývají rozmanitá. Jednou je babička celá pokakaná, jindy úplně pročůraná, jindy zvládne vylít čaj nebo rozdrobit rohlík. Už zvládla i spadnout a starší syn ji zvedal ze země. Takže je mnoho zážitků. Ale už to začíná být nad mé síly.
A aby toho nebylo málo, pejsek přestal chodit na zadní nohy. Byli jsme u dvou veterinářů. Na operaci nemáme a ani tak nezaručí, že bude v pořádku. Ale byli příjemní a chápali naši situaci. Do zítra se máme rozhodnout a zavolat, ať už naše rozhodnutí bude jakékoliv. Pejska milujeme, zřejmě si to všichni opláčeme. Kdybyste se náhodou začali rozčilovat, jak jsme bezcitní a neměli jsme si pejska pořizovat a bla, bla, bla, tak to trochu upřesním. Za babičku jsme zaplatili dluh, co měla u společnosti XY, jinými slovy pro mě hyeny. Půjčila si dvacet a splácela kolem čtyřiceti. To padly jedny naše úspory, další na pořízení alespoň základních pomůcek pro babičku, vrácení jejího bytu je v procesu, nájem stále platíme, jakékoliv ukončení, co babička měla, mi přijde jako maratón. Je to vysilující, s babičkou k lékařům, uf. Jednou manžel dostane dovolenou, jindy ne. Tak a teď do toho pejsek. Nejraději bych si sedla do kouta a jen plakala, plná frustrace a bezmocnosti. Jsem na pokraji svých sil, a to nejen já. Po dlouhé době jsem slyšela manžela křičet. Oba utíkáme do práce na chvíli odpočinku, i když v práci nám sklouznou myšlenky, co nás čeká doma. Ošetřovatelka přijde ráno, zkontroluje babičku a odchází. A naše babička, ani nevím, zda to tak je nebo jenom zkouší, kam může zajít: Když se nedíváme nebo si myslí, že se nedíváme, umí i chodit. Když jen zjistí nebo koutkem oka uvidí, že se díváme, nemůže vstát, musí se přidržovat a nestihne na záchod. Jídlo, když jí dávám, sní celou misku, když jí sama, tak všude kape, jí levou rukou místo pravé. Z mého pohledu už nevím jak se zachovat, jak reagovat, co jí opět probudí k životu. A to ještě před měsícem hlídala mladšího syna a doma jsem měla uklizeno, syn najezený, oblečený a spokojený. Tak přemýšlím, přece ji nemohly prášky tak zdegenerovat. Četla jsem je a jsou to vesměs vitamíny a léky na odvodnění, podle lékařů má lepší výsledky, než by čekali.
Kde je tedy chyba, jsem nepochopila. Opravdu byla chyba vzít babičku k nám domů? Chtěli jsme jen pomoci. A to je možná to, co jsme dělat neměli? Co je správně? Jak a z čeho mám čerpat? Jak vidět, kde se schovává pravda?
A náš pejsek? Najdu dostatek síly? Nalezneme řešení? Máme teď doma tři pejsky, jeden je od babičky. Další dva naši. Starší, který je teď nemocný, který si za svých devět let nic nezlomil, nebyl nemocný, dokonce i zuby má v perfektním stavu. Není pojištěný. Náš mladší měl už dvakrát zlomenou nohu, zuby v háji. A ve chvíli, kdy se pojistil, si nic nezlomil, není nemocný a to skáče i z postele a má šrouby a pláty v noze. Manžel říká ještě chvíli a je z něho Robocop.
Mé pocity jsou různé. Někdy mám výčitky, jindy si říkám, jsem příliš hodná, jen mě zneužívá. Co dělat a jak se zachovat mi nikdo nepředepíše. Přemýšlet nad budoucností nemá smysl. Stejně se to poskládá jinak, než si to vysním. Než se to naplánuje.
Vzít si k sobě rodiče chce hodně trpělivosti, odvahy a síly. I ten nejlepší úmysl se může změnit v noční můru. Ukázka toho co dokáže starý člověk, není definována. A mozek dokáže udělat divy. Nelze se připravit. Objektivně nejde soudit, nelze posoudit, studium psychologie je mi k ničemu. Nedokáži situaci nestranně posoudit.
