Článek
Sedím v nemocnici na nemocniční židli vedle postele mého šestiletého syna, čekáme na CT, výsledky a zda nás nepřeloží do Fakultní nemocnice Brno.
Od chvíle co mi zavolali ze školky, že syn složil s bolestí břicha, se mi hroutí svět, jak domeček z karet. Po všech příhodách a nastrazich svého života, jsem matka na pozoru při jakékoliv nesrovnalosti či vybočení z rovnováhy. Tak jsem volala dětské lékařce, nebrala telefon, došli jsme k ordinaci, z technických důvodu zavřeli o hodinu dříve. Volala jsem do nemocnice, zda je možné přijít s dítětem dříve, než v době pohotovosti. Ano je. Což dorazili jsme. Přijali nás na dětské a od té chvíle se to táhne. Má zvýšené leukocyty a v břiše , nejsem lékař, takže pro mě nějaká tekutina. Dnes čekáme na CT a konzultaci s Brnem. Nejstarší syn podlehl boji s rakovinou, mladšímu synovi vyrostla bulka na páteři, ale byla to kostní cysta, osm týdnů strachu, a pak operace , vyjmutí žebra a tříleté sledování. A v prosinci z něj bude dospělý chlap s ambicemi cestování a studovat vysokou. A s tím nejmladším teď sedím v nemocnici a čekám na vyšetření.
Co jsem provedla v minulých životech, jelikož v tomto si zažívám strach o své syny, pro mě v nadměrném měřítku. Jsem unavená, oči však nezavřu, jsem hladová, avšak rohlík do sebe nedostanu, mám žízeň avšak s ohledem na syna, že nemá pít se nenapiji.
Vím, že ať přijde cokoliv budu tu pro něj, nesložím se, budu s ním bojovat. Vydržím vše co přijde pro něj a úsměvem na tváři a skvělou náladou, jen s bolestí v očích a únavou. Co bude dál netuším.
Pokud budu sarkastická přijde mi to od života jako třešnička na dortu.
