Článek
Jak se lidé dívají na odlišnosti.
Nedávno mi proběhlo hlavou, jak se lidé dívají na jiné, když vybočují z cesty. Jak odsuzují na základě ničeho. S mým nejstarším dítětem, ať je mu země lehká, jsem si zažila své. Pohledy, typu jsou mu čtyři a je v kočárku? Proč nosí roušku. V době, kdy onemocněl a my procházeli nemocnicemi, ještě pojem rakovina a nádory, nebyly lidem tak známé, mlčelo se o tom. Rakovinu, nádor a dítě, nemožné. V dnešní době už lidé mají nějakou představu, co to vůbec je.
Lidé mají představu, co ta rakovina, no nádor, vskutku je. Přesto, když vidí dítě bez vlasů, nebo s rouškou na ústech odvracejí tvář. Jejich pocity chápu, nevěřím, nevím, neznám. Neviděli umírat děti, neviděli děti ležet v postýlkách s hadičkami všude kolem nich.
Maminky se dívají na každodenní boj svého drobečka. Touží mu vzít alespoň kousek jeho bolestí, vidí trpět své dítě. Den je stíhán, dnem dalším a osud tvorečka je v rukou osudu. Maminky vidí, jak se jejich tvorečkové v křečí svíjejí nad enitkou a snaží se nezvracet. Jak do sebe, jen aby mohli domů snaží dostat kousek jídla, trochu vody. Maminky, taťkové a další příbuzní, kteří jsou ochotni být s tvorečkem v nemocnici vidí, jak jiné dítě rychle odvážejí a jediné přání, které jim prolétne hlavou je, ať je v pořádku. Jsou případy, kdy se dítě vrátí, a jsou i takové, kdy přijde maminka v slzách sbalit věci. V té chvíli není co říct. V té chvíli, se modlíte, aby váš tvoreček dostal šanci dospět, maturovat, chodit do školky a dělat lumpárny. A pak můžete domů, možná na den, pár hodin, týden. Pak zpátky do nemocnice. Chemoterapie střídá chemoterapie, ozařování, ozařování.
V nemocnici se vyrovnávají s bojem o přežití, doma se vyrovnávají s odporem a nepochopením ostatních. Jediné, co chcete, je být chvíli s příbuznýma a tvorečkem. Na jednu stranu chápete, že neví, netuší, čím procházíte, jak se cítíte. Také jste o tom neměli tušení, netýkalo se vás to. Ve chvíli, kdy se vás to začne dotýkat, vnímáte vše jinak. Na druhou stranu máte chuť jim jednu vrazit.
Přijde den, kdy se objeví lékaři a řeknou, prozatím jsme boj s rakovinou, nádorem vyhráli, ale. To úžasné „ale“, to, které dokáže zbořit sny, naděje. To „ale“, co způsobí tok myšlenek. To „ale“, co začínáte pomalu vnímat jako předtuchu zlých zpráv, nejen jako spojku. A tak čekáte, co se za tím „ale“ skrývá. Pak to přijde, máte před sebou nějakou dobu, takzvanou udržovací léčbu, stále je to koloběh léčiv a kontrol v nemocnici. Musíte čekat, zda nepřijde remise, zda se nádor nevrátí.
Mému pětiletému synovi se nádor vrátil, zbyly mi s ním tři měsíce jeho života. Ty měsíce byly neskutečné, dělali jsme, co nás jen napadlo. Poslední měsíc už to bylo koukání, jak se trápí. Každý, kdo si prošel něčím takovým, nezůstane stejný. Něco v něm se zlomí. Něco v něm umře, přestane věřit na zázraky.
Byla však i takoví, co se z toho dostali, stali se úžasnými lidmi. Vidět je, je pro mě nádhera. Dostali druhou šanci a naplno jí využili. Jsou úžasní.
Z mého pohledu, když vidím rodinu s nemocným dítětem, neptám se, protože vím. Avšak jsou takoví, co neví.
Dokud se nás to nedotýká, je jedno zda rakovina, nádor, nebo jakékoliv jiné onemocnění, nemáme ani tušení, že existuje. Jakmile se nás něco dotkne, začínáme se ptát, pátrat, čteme a hledáme odpovědi. Začínáme se na svět dívat jinýma očima. Nevidíme jen sebe, začínáme vnímat odlišnosti, teď je vnímáme, teď tušíme, že něco není v pořádku. Díváme se kolem sebe jinak.
