Článek
Není to ani tři dny co jsem vyslovila přání k nalezení klidu pro svou mamku. Nemoc je neoblomná, a člověk jakmile začne milované osobě pichat morfium, si začíná uvědomovat, že už se blíží konec. Děkuji sestřičce z mobilního Hospicu, její usměvavý obličej, její nádherná slova. Je těžké držet milovaného člověka za ruku, když umírá. Nevyřčená slova jsou posílána s motlidbou a prosbou o přijetí do kruhu přátel, kteří odešli do nebe před ní. Držela jsem za ruku svého syna, když umíral a dvacet let později svou matku. Vše jak se odehrálo se tak odehrát mělo. Manžel zapnul rádio a začal vařit, noc předtím z nás nikdo skoro nespal. Starší syn seděl u mě v obýváku, bez jakéhokoliv slov a objímal mě. Mladší sebou v noci škubal. Manžel se co chvíli převracel a já co chvíli byla u babičky a hladila jí po vlasech. Měla jsem nachystaný budíky, co čtyři hodiny jí píchnout morfium, naprosto zbytečné. Než si to uvědomíte, že nadchází konec, přijde. Je tolik znamení, jenže vy je nechcete vidět, nechcete věřit, stále doufáte v zázrak.
Manžel vařil oběd, já seděla u babičky a má poslední slova byla, měla bys už jít za otcem, vnukem čekají tě. My to tady už zvládneme. Po pár minutách naposledy vydechla. Nebyla jsem schopná zavolat sestřičku, volal manžel.
Všichni jí milovali. Až teď si člověk uvědomí co mohl, co nestihl, když mohl. Pokaždé, když projdeme kolem, kde babička ležela , pokaždé náš zrak skončí na prázdné posteli. Přišel mladší syn a říká, že mu je špatně, že babička tu není a kdy se vrátí. Vrátí se za nějakou dobu broučku, teď je malá hvězdička na nebi. Kouká na tebe, večer můžeme zapálit svíčku. Tak na babičku myslíme. Každý máme svůj styl se s tím vyrovnat, každý bojujeme jinak.
