Článek
Cítím se prázdná. Ani jsem netušila, jak moc svou mamku mám ráda. Až když už jí tady nemám, nemám se na koho obrátit. Tolik věcí, která pro mě mamka dělala, a teď tu není. V obchodě dávám dvoje balení rajčat do košíku a říkám si jedny nám, druhé pro babičku. Vzápětí mi dochází, jak absurdní to je. Babička tu už přece není. Říkali, že to přijde. Ale já? Samozřejmě, že se s tím umím vyrovnat. Jenže v této chvíli si uvědomuji, kolik drobnosti pro mě dělala. Kolikrát si vyslechla, co mě tíží, kolikrát mi pomohla, poradila, jak co udělat. Manželovi také chybí. Říkal, že jel do práce a vyhlížel babičku po cestě s pejskem, než mu došlo, že už nepřijde.
Nedávno se mě mladší syn ptal, kdy spadne babička opět na zem, aby si s ním mohla hrát. Bude mu pět a řekli jsme mu, že je teď babička na nebi jako hvězdička. Zrovna včera jsme seděli na zemi před oknem a koukali na nebe než usnul. Je občas těžké být silná. Zase nedávno se ptal, jestli má babička hrob, a zda jsme jí nechali zakopat. Ne broučku, nechali jsme jí spálit, aby mohla rychleji vystoupat na nebe a být hvězdičkou. To je dobře, jinak by se z babičky mohl stát zombie, víš, jak jsme je s babičkou hráli. A až se bude nudit tam nahoře spadne na zem a bude miminko a bude opět kadit a čůrat do plenky. Koupíme jí kytičku? A šli jsme koupit kytičku. Jsou dny, kdy je super, a jsou dny, kdy toužím vrátit čas.
Po smrti mamky mi došlo, jak je pro staré lidi čas ubíjející. Jak opomíjíme staré lidí. Ano, mamka k nám chodila každý den, pomáhali jsme jí, jak nám dovolila. Občas pod záminkou výmluvy. Bylo pro ní těžké připustit, že má problém vytřít nebo umýt okna. Teď se má zlost na souseda rozplynula. To, že kouká z okna a chce mluvit o pro mě nepodstatných věcech, mi dává už smysl. To, že nám na dveře klepe sousedka, ať už s jakýmkoliv problémem i miniaturním mi dávají větší smysl. Už se nezlobím, vím, že nemají si s kým popovídat, každý den je pro ně stejný. V televizí nedávají něco, co by je zaujalo, a zbytek, co tam hraje, už znají. Do obchodu pro pár věcí nakoupit jim zabere hodinu? Dvě?
Vracejí se mi dny, kdy jsem mamce dávala pusu, když od nás odcházela. Pátrala jsem v paměti, kdy jsem jí naposledy objala. Kdy jsem jí řekla, že jí mám ráda. A kolikrát jsem jí to řekla? A kolikrát jsem jí objala? A udělala jsem dost? Chybí mi, vše mi relativně chybí. Chybí mi její tvrdohlavost, její ochota mi pomoc. Její touha vyzvedávat syna ze školky po obědě. Její rady, její ujišťování. Můj mladší syn nemá ani tušení, jak pomáhá, když se mnou o babičce mluví. Jak se vyptává nebo vykládá, co vše s babičkou dělali. Aspoň trocha útěchy, že jsme jí dávali pocit, jak je pro nás důležitá. Jak jí vnoučata mají rádi. Myslela jsem si, že jsem na to připravená, opak je však pravdou.
Chybíš mi, mami.
