Článek
Jedno mé já ví, že je to správné a mé druhé odmítá přijmout, že se blíží konec. Dnes jsem se dozvěděla o tzv. Labutí písni.
Nevím jak vše pojmenovat nebo nazvat. Co cítím, je bezradnost, touha utéct co nejdál. A přitom stojím u linky a kapu morfium do stříkačky, s každou kapkou je vyslána prosba ke klidné smrti. S každým pohlazením je vysláno odpuštění, ujištění, že udělala vše, co jsme potřebovali k životu, jak vychovala skvělé děti a ty děti vychovávají skvělé děti.
Každý to bereme jinak, třeba se dozvídáme, jak babička kryla záškoláctví vnoučat, jak jim zašívala kalhoty, co měly roztrhlé, nebo jak jim psala omluvenku, když se jim nechtělo do školy. Nebo koupila nějakou úplnou blbost, kterou jsme my, rodiče, odmítli koupit. Nebo psala úkoly. Nebo si vyslechla, co je trápilo. S čím zrovna bojovali, jak se zachovali a pak je to mrzelo.
Myslela jsem si, jak jsem silná, jak to přece dokáži zvládnout, jak vše, co jsem viděla, prožila, mě přece zocelilo, taká blbost. Bojuji se slzami, co se mi derou do očí, když na ni mluvím, bojuji s přemáháním jít zvracet to málo, co jsem snědla, se spánkem momentálně nejsem kamarádka, na druhou stranu žasnu, kolik toho vydržím. Bolest hlavy prostupuje každičkým centimetrem. A přesto jsem zde, a přesto se dívám a kontroluji, jak se matka tváří, ptám se, zda ji něco nebolí, chce napít nebo něco k jídlu? Kaši, sušenku, polévku. Ne, nic. A já přitom vidím, jak se trápí, jak jí čelo pokrývá pot. Otírám jí čelo studeným hadrem.
Přečetla jsem každičkou knížečku, brožuru, která mi byla nabídnuta. Když sleduji proces umírání, přemýšlím, co je v životě opravdu důležité, co potřebujeme. Opravdu se promítá život před očima. To nevím, co vidím, jsou slzy mé mamky, jak ji hladím po vlasech a bezostyšně jí lžu, že to bude za chvíli lepší, že musí vydržet a odpustit si. Vše, co udělala, udělala, jak nejlépe mohla, i když se jí to tak nezdá. Ale ani jí nelžu, opravdu bude vše lepší, nebude ji nic bolet, jen už bude na nebi. Mladší syn říká, babi, vypaříš se do nebe a vytvoříš na nebi malou úžasnou hvězdičku. A až přijde čas, zase spadneš na zem a budeš mimino. Mozek dětí je úžasný. Zřejmě kvůli němu udržuji slzy za hranicí prozrazení. Přání, které mám, ať usne ve spánku bez bolestí, s pocitem, že byla milovaná.
„Bolest, kterou cítíte dnes, se stane silou, kterou pocítíte zítra. “
