Článek
Dostala jsem se do situace, kdy vidím svou matku ležet na nemocničním lůžku. Ruku má tenčí než čtyřletý syn, kůže suchá. Zapomíná, neví, zda by zvládla jít po svých. Dívám se na ní a držím slzy za hranicemi očí. Usmívám se a pozorně poslouchám, co mi sděluje, třeba i třikrát po sobě. Vidím, jak se stydí, že má plenu, a já dělám, že jsem si ničeho nevšimla. Každý rozhovor s lékařem mi přináší útěchu, že to není tak špatné. Udržují si naději, že to bude lepší. I když vím, že se to bude jen zhoršovat.
Náš byt se začíná překopávat, aby mohla být mamka u nás. Zvládnu to? Dívat se na ní každý den s vědomím, že umírá? Samozřejmě, že ano. Kvůli ní, synům, manželovi a sobě. Zvládnu to, nebyla supr mamka, dala mi však život a já ho mohla dát dalším lidem. Je jedno, co mi kdy udělala. Teď jsem tu já pro ní. Budu u ní, budu se usmívat, budu se o ní starat, budu snášet její nářek, budu u ní a utěšovat jí.
Zvládla jsem to, když mi umíral syn, zvládnu to i teď. Jsem silná a určitě to zvládnu. Manžel bude oporou, hromosvodem. Je jedno, jak hrozně to bude vypadat. Jsem zde, jsem tu pro ni.
Mám tě ráda, mami.
