Článek
Zlobím se na svou matku a ona na mě. Ona se zlobí, protože si myslí, že za její zdravotní stav mohu já. Dnes to byl extrém, já se zlobila na ní, jelikož dnes z mého pohledu předváděla úplné psí kousky. Nevstane, nebude jíst, nezvedne nohu a jen říká jo. A přitom celý týden fungovala skvěle. Pomohla mi, abych to neměla s ní tak složité. Pro upřesnění je ležák, což znamená, že celý den leží, až na pár okamžiků, kdy jí donutím vstát, abych jí přebalila, posadila na židli a nakrmila. Vzdoruje, když se má koupat, a to jí pouze umývám vodou. Dnes jsme se na sebe tedy zlobily. Až tak, že jsem své emoce neudržela na uzdě a řekla jí, že já jí nemohu za její zdravotní stav a nemá se zlobit na mě, ale na sebe. A pokud chce s tím cokoliv udělat, ať se sebere a má možnost cvičit. Ukazovala jsem jí, jak cvičit s rukama, jak procvičovat nohy, prsty. Je to její rozhodnutí. Tak jako bylo její rozhodnutí pít alkohol. Měla jsem takový pocit bezradností, chtěla jsem, aby si uvědomila, že si za to může sama. Sama se rozhodla pít alkohol, sama se rozhodla místo žití a užívání si života, utopií v alkoholu. Její volba a je na čase, aby si to uvědomila. Jsme sice její děti, ale máme své životy, své děti, své partnery. Mohla si najít pozitiva, mohla brát vnoučata na výlety, mohla dělat cokoliv co by chtěla. Jen ona si zvolila cestu alkoholu. Tak jako já si zvolila po smrti mého syna, cestu života. Dát život dalším dětem, pomáhat jiným, dát pomocnou ruku. Alkohol, ten jsem také vyzkoušela jako každý. Po smrtí syna, víc než bylo zdrávo, ale odpor k zvracení a bolesti hlavy byl silnější. Alkohol jsem rychle zavrhla. Ani zapomenout člověku nepomůže. Možná na chvíli. Taky jsem měla volbu a právo se rozhodnout. Všichni to právo máme.Dívám se na svou matku a říkám si, i teď jsem si zvolila se o ní starat až do konce jejich dnů. Říkám si, jsem na to připravená? Bude to stejné jako, když umíral můj syn? Budu jí schopná píchat morfium jako synovi? Budu schopná jí držet v náručí jako svého syna? Zvládnu to? Zvládnou to mé děti? Jednomu bude pět, druhému sedmnáct. Jak to ovlivní jejich život? Jak to ovlivní manžela? Kolik toho vydrží? Kdy se začnu modlit za její smrt?
A jak to chodí v pravém životě. Zlomila jsem si nešikovně pravou ruku a byla na operaci, na manželovi zůstala starost o babičku, syna a obavy jak dopadne operace. Teď to zvládl. Čeká mě ještě jedna, ale to už zvládnou lépe. Jsou úžasní. A já jsem na ně hrdá.
I tohle může být život, i takové jsou nástrahy života. A všichni máme právo si zvolit. Ať se rozhodneme jakkoli, rozhodneme se jak nejlépe v té dané chvíli cítíme. Naše volby, naše rozhodnutí.
